|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
20. ledna 2016
Za svitu Měsíce jsem usnula a probudilo mě jemné
bubnování deště na stan. To znamená, že plachta je pěkně durch.
Vymysleli jsme super sušák. Ohnout větve mladého stromku a nechat
jimi vytáhnout stan vzhůru do sušící se polohy. Martin už od časného
rána zakládá oheň. Po snídani vyběhl ještě na lokalitu.
Nedá se říct, že je teplo. Módní policie by měla radost. Všichni tři
do jednoho máme ponožky v sandálech značky Keen. Dnešní velký plán
je Sucre. Cestou postupně stavíme na různých lokalitách, a když
řeknu, že se kocháme, tak to je slabý výraz. Žasnu pokaždé, když
popojedeme jen o kus dál. Na Lecor je krajina mírně kopcovitá a
domky jsou rozesety od silnice po celém okolí. Jsou to jakási
důmyslná seskupení funkčních budov. V další vesnici Hornos jsou domy
postaveny kolem silnice. Světe, div se. V každé ulici mají tři
kontejnery na tříděný odpad. Vesnice Belen nás zaujme zajímavou
stavbou kostelu. Rozdrátuju vstupní dveře kostelu a nic. Jen tma a
pár šutrů. Dál za vesnicí kolem řeky jsou místa s výsadbou topolů a
s nimi společně rostou pepřovníky. Tvoří jakýsi kruh kolem domu.
Další vesnice Puna je typická kamennými úzkými ulicemi. Na náměstí
je opět živo. Vaří se, prodává se a kupuje, sedí a diskutuje.
Silnice na Sucre je ve výstavbě. Náklaďáky přivážejí fůry štěrku,
bagruje se, geodeti zaměřujou. Úplně se změnil ráz krajiny.
Bolívijské rakouské Alpy a balvany a balvany, které obtéká řeka
z hor.
Zastávka. Koupačka. Blázníte? Voda je studená, má jen 15 stupňů.
Je pravda, že když do ní člověk vleze, zdá se o stupeň teplejší. Auto stojí
v korytu řeky a čumí. A mě nikdo neošplouchne? Jdeme s Olgou na to. Patrol je
jako když právě vyjel z myčky. Čtyři kilometry za Betanzos nás zaujme svým
povrchem kopec, kde roste zas ta prťavá Cumulopuntia rossiana.
Na svahu se setkáváme se seňorem, který vláčí do svahu pytel a
říká, že můžeme jít klidně dál, že za kopcem je vesnice.
Nenene. Nejdeme s vámi. Fotíme tadyty kytky.
Devadesát kilometrů před Sucre najíždíme na novou širokou asfaltku.
Na kopcích jsou vykopané jakési rezervoáry vody. Od patníku s číslem
77 vysadili na zpevnění svahu eukalypty. Koaly nikde nevidím. Kdo
ví, třeba jednou najdou tady svůj druhý domov.
Autem zavoněla nějaká mast. Jirka si maže koleno jakousi chemickou
patlaninou. Tvoje koleno potřebuje čistě naturální produkt. Sáhnu po
masti konopné a několika tahy mažu suchou igelitu podobnou kůži. Jak
říká Martin, kdo maže, ten jede. Skutečně se kolenu ulevilo.
Jedeme přes Miralles, kde Martin zavzpomíná na lokalitu gymen. Na
místo, kde roste G. mirallesii , jsme se dostali z nově
postavené silnice. Za řekou vykukovala černá skála s gymnama. To
jsou kytky nějaké druhé kategorie, říkám si potichu. Škrábu se na
skálu. Větší radost mi udělala Blossfeldia liliputana. Jasné
je, že Martin byl zase několik metrů přede mnou, vlastně nade mnou.
Teď ještě dolů. Přece neslítnu, když na mě zespoda kouká Jirka
s Olgou.
Jsme v Sucre, které je jedním z měst s nejlépe zachovalou španělskou
architekturou v Americe. Nachází se zde náměstíčka, zahrady a parky
se žulovými kašnami, tvořící dohromady harmonický celek. Zdi většiny
budov jsou bílé, díky čemuž získalo Sucre přezdívku Bílé město.
K církevním stavbám patří kostel svatého Lazara z roku 1544, kostel
Milosti, klášter svatého Františka Xaverského a katedrála, která se
začala stavět v roce 1571 a dokončena byla o sto let později. Mezi
další významné památky se řadí budovy nemocnice (1544),
arcibiskupství La Plata (dnes Chuquisaca), univerzity a Nejvyššího
soudního dvora.
Je to mazec. Tady je všechno. Jedno velké mraveniště. Mám nápad.
Najíst se. Tady ne, tady taky ne… co tady? Prázdná restaurace.
Objednáme si pivo a řízek, Olga kuře, Jirka mečouna a salát. To je
porce. Pod řízkem je velký kopeček rýže a brambory. To je třikrát
větší porce, než jsem schopná sníst. Ale sním to. Všichni jsme
snědli všechno.
Jaké je Sucre v horkém odpoledni? Jdeme se juknout. Barevné. Barevné
domy, barevní lidé, barevný transport, barevné oblečení. Zastavím se
a monitoruju ulici. Luxusní moderní obchod, prodavačka je hezky
moderně oháklá. Další obchod se vším od oblečení, bot, elektroniky
po zámky na dveře. Na ulici sedí prodejci domácích výrobků. Nabízí
chleba, sýr, zmrzlinu, oříšky, kukuřici. Volný čas vyplňujou
pletením nebo háčkováním. Hodně obchodů se suvenýry a na chodnících
lidé s nataženýma rukama.
To mi pro tolik lidí můj měšec nebude stačit. Paradoxní je, že každý
máme jiné starosti. Martin například hledá obchod, kde si koupil
obětní nůž. Ptám se v různých obchodech, zda nedělají nože.
Nedělají.
Vracíme se k autu a to je náhodička, Martin narazil na zmiňovaný
obchod. Měl velkou radost, poznal majitele a majitelku. Koupil si
nůž a všechny si vyfotil. I jejich příchozí dceru se štěnětem.
Jak se vymotat ze Sucre? Pomocí GPSky. Jirka naviguje. Moje stará
Nokia se nemůže nějak zorientovat. Na konci města na nás čeká lano
přes cestu a policie.
Nokia se vzpamatovala a ukazuje, že jedeme opačným směrem. To vůbec
nevadí, říká náčelník. Ravelo je na sever, změníme program, protože
se nikomu nechce absolvovat ještě jednou cestu městem a vymotávat se
z centra.
Plni dojmů a zážitků hledáme místo na spaní. Jedeme po asfaltce, ale
žádná odbočka nalevo ani napravo nás nevítá, protože neexistuje.
Přehlédnout jsme ji nemohli. Konečně. Martin zastaví u krajnice. Za
svitu měsíce vybíhám po kamenité cestě. To jsem fakt nečekal.
Jehličnaté stromy, mýtina nebo palouk? Uvidíme zítra ráno. Dobrou
paloukovou noc.
Kozí bolívijský příběh -
díl 1. |
2. |
3. |
4.|
5. |
6. |
7.|
8. |
9. |
10.
11. |
12. |
13. |
14. |
15. |
16. |
17. | 18.
|
