|
Den devatenáctý…
19. ledna 2012
To se ale holánci spletli. Ve tři ráno přijela
dvě auta s omladinou a repráky duněly s argentinským tuc tuc.
Několik skladeb ze začátku bylo dobrých i ve stanu jsem se zavlnila
do rytmu. Pak už přeskakovali z jedné písničky na druhou a po hodině
vzali dráhu. Ráno Lumír vstává s otázkou: „Ufoni už odlítli?“
První zastávku děláme ve městě Tinogasta. Na
náměstí u jednoho stánku jedna rodina připravuje chlebové placky na
prodej. Žena utrhne kus těsta, udělá bochánek, pak vyválí placku,
kterou předá seňorovi a ten ji peče na roštu. Lumír by si rád koupil
tričko se symbolem Dakaru, ale zřejmě je už pozdě. Jdu do kostela
Matky údolí. To je zajímavé. Vitríny se stříbrnými přívěsky. Vidím
přívěsek v podobě žaludku, srdce, hlavy, tady je pravá a i levá
ruka, obě nohy, koleno… dost dobrý. Pomodlit se a mazat na kaktusy.
Jedeme po Ruta 11 směr na Campanas. Martin říká,
podívej se na to. La Rioja je docela suchá provincie a teď se tady
všechno zelená. Zelené údolí a tolik koryt řek, zhruba po každém
jednom kilometru další řeka. Většinou se valí korytem jílovitá voda.
Zastavujeme na lokalitě Potrerillo a sbírám si semínka cibulovin.
Uvidíme doma, jak mi vyklíčí. Dám i holkám z práce. Jsme na
Chaňarmuyo.
Už jsem tady byla před dvěma lety. Minule jsme
se koupali v kanálu, teď si tak můžu červenou vodou přibarvit vlasy.
Fotíme rhodanthera.
Je zase pěkný horko. Míjíme ceduli s nápisem La
Dique Vedado. Můžeme se zkusit vykoupat tam. Martin jako typický
Martin a taky jako velitel je ve vodě první. U břehu je mnoho
střepů, proto raději jdu do vody po molu.
Po osvěžení na duši i těle rozbalíme zásoby
jídla. Chleba a párek s hořčicí. Martinovi párky nejedou, ale my
jsme s Lumírem v pohodě. A co tu máme dále? Lokalitu Campanas s
rhodantherem.
Vytrněný kytky, ale zdá se, že lokalita bere za
své. Hodně suchých gymen. Jelikož nemám odklápěcí display jako
správný kaktusář, lehám k zemi na rozpálený ostrý kamínky a
dokumentuju krasavce i s jeho domovem. Vracíme se k autu a já občas
zasyčím auvajs, to když se prorážím, jak říká Lumír, přes neprůchozí
křoví a rozdrbnu si kůži na noze. Vjíždíme do Cuesta La Quadita,
zčernala obloha, rozpršelo se a vzduch nasál svěžestí. Na skalách
kvetou červeně demnosy.
Projíždíme Alto Carizal a chceme se podívat na
Los Corrales, jenže po bouřce je v cestě hodně kamení a postupně
jsou zde zátarasy, které se nedají projet. Mysleli jsme si, že je
tady sucho a cesta bude dobrá, ale hned za vesnicí jsme potkaly
auto, které se vracelo a seňora nás informovala o situaci na cestě.
Co naděláme, otočíme auto a budeme pokračovat na Famatinu a dál na
Plaza Vieja.
I tady hledáme plody. Mám svůj styl. Počkám, až
Martin řekne, že je to v pytli, protože tu nejsou plody a pak se
pouštím do hledání.¨Klasika, mám krásnou kytku i s plody a zralými.
Na náměstí mají nové hřiště na basket se super
povrchem. Vesnice je jako vymetaná, kdo by v takovém vedru vycházel
ven. Jen malej kluk si z kola sestrojil motorku tak, že si dvě
papírové trubky přimontoval k rámu jako výfuk a teď brázdí kolem
náměstí a přidává plyn.
Myslím, že dnes je Guandacol předposlední
lokalitou na semena. Černá rozpálená skála s drolícím se kamením.
Drolící kámen nám tolik nevadí tak jako obtěžující hmyz, který
bzučí, dělá nálety a přistává na našich zpocených tělech.
Možná my obtěžujeme ten hmyz. Závěr této
lokality patří opět mně. Dole pod keřem objevím mega kaktus se sérií
zralých plodů.
Je tady Pituil, poslední lokalita dne. Tady už jsem byla několikrát
a tady jsem hlavně hledala kameny. Martin několikrát plody a konečně
dnes měl štěstí.
Večerem nás čeká delší přejezd přes město Aimogasta do městečka
Anillaco.
Stává se často, že na benzínkách se dá načepovat jen omezené
množství benzínu. Nevadí to, jen je trochu otrava přejíždět od pumpy
k pumpě.
Copak nám to běží přes cestu? Vidět maru stepní ve volné přírodě je
trochu unikát. Poprvé jsme ji viděli v národním parku Talampaya.
V národním parku byla zvyklá na lidi a dala se nafotit. Tady je
zbytečné se aktivovat a brát si foťák. Je lepší si užít její zdrhání
do křoví. Stejné je to s přebíháním lišek. Jsou rychlé, tmavě
zbarvené, ale i docela vypelichané.
A je před námi Anillaco. Tady se narodil bývalý argentinský
prezident. Nechal tu postavit letiště a docela dobře, samozřejmě ze
státního rozpočtu, zafinancoval malý městečko.
V campingu je málo lidí. Nejpočetnější je rodina majitele a smečka
psů, pobíhajících kolem. Největší pes patří majiteli. Říkal o něm,
že vždycky vyhání dobytek od campu.
První si dali kluci pivko. Ohřáli nám vodu do sprchy. Zatímco se
voda ohřívala, Martin vzpomínal s místními na staré časy, když tu
poprvé před pěti lety byl. To je klid. Jo, ale až do té doby než se začala
rodinka oslů šedivých procházet kolem stanů. Jeden osel zafuněl,
zahrabal kopýtkem a všichni jako na povel se svým íááááááááá začali
pelášit někam do křoví. Zapřemýšleli po oslovsky a měli hned zábavu
na kousek noci. Zajímavé je, že pokud tu není majitel, pes vyhaněč
nezvaných, si klidně chrupe pod stolem. Zřejmě za celý den toho
vyhánění bylo dost.
Pokračování
příště…
|
