|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina
Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost
s patřičným nekaktusovým nadhledem…
La Falda
Přiznávám, že občas mi říkají, že mám koule mezi
nohama. To je fakt. Martin naopak při pohledu na argentinskou sukni
jménem La Falda ukazoval ženské rozmary. Nic netušící odpoledne se
přehouplo k večeru a začalo pomalu otevírat dveře soumraku. Právě
tímto okamžikem vycházíme z restaurace, kam mě Martin pozval na
večeři. Argentinská restaurace s parrillou, stoly vyrovnané vlevo
i vpravo podél cihlových zdí, trpělivě očekávaly zákazníky. My jsme
byli mezi prvními. Personál ohozen do slušících uniforem měl vše
vymakané do posledního detailu. Začínalo se mi tu líbit. Moje
nadšení vrcholilo, když jsem se pustila do bifé de chorrizo a moje
chuťové buňky se setkaly s prvním soustem.
Taková delikatesa! Mohli jsme i ochutnávat ze
široké nabídky různých salátů, ale měla jsem pocit, že to poslední
sousto by mělo být měkoučké masíčko. Jako nejlepší tečka dnešního
dne. Jenže neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Skokem je myšlena cesta,
jak najít místo ke spaní. Vzpomínám si na to ještě dnes, je to jako
ve filmu. Jedeme městem a Martin nadšen místem, kde si taky vloni
pochutnával s kamarády na pečeném masíčku, chrlí jeden zážitek za
druhým. Tady jsme jeli, tady jsme parkovali, a pak jsme jeli za
město, kde jsme nocovali. Jednoduchý jako facka.
Právě v tuto hodinu vylítávaj upíři a pijou krev
hovězímu dobytku a mě ji začínal pít Martin. Martin v sukni La
Faldy. Říká: Je tma, nic nevidím. A když nic nevidím, tak si nemůžu
nic pamatovat, a už vůbec ne, kde jsem. Stočil auto do města a mně
se to nějak nelíbilo. Jemu se to líbilo, mně ne… tak se pěkně naprd.
Tak řiď sama, já tu už byl a znám to tu jak svý boty. Ale v tý tmě
nic nevidím. Pro mě hrozná prča, a tak navrhuju jet za město a pak
někam odbočit. Martin se trochu zklidnil. Pomalu jsme se od města
plného pouličních světel začali vzdalovat a zamířili jsme někam do
hor.
Cesta stoupala do kopce. Měla jsem pootevřené
okýnko a zachytila jsem nějaké divné zvuky. To místní žáby měly
námluvy. Rozehrávaly jednu symfonii za druhou, neuvěřitelné akordy.
Obloha plná hvězd, to se jim to namlouvalo. Já jsem si stále ještě
namlouvala, že to místo na postavení stanu najdem. Zastavili jsme
chlápka, co vyjížděl z místní estancie na malém prskoletu.
V okamžiku, co zmáčknul brzdu, stroj s sebou cukl a z ruky mu
vypadla igelitová taška, do které si dal maso, co dostal za pomoc
při zabíjačce. Přijel i majitel a dovolil nám postavit naši carpu na
malém plácku před plotem. Zastavil se ještě ráno, aby se zeptal,
jakou jsme měli noc. Italská výměna názorů se přehoupla v poklidnou
noc a tu vystřídalo chladné ráno, ale ráno s překvapením.
Moje logika s koulema vyhrála nad logikou sukně
a dovedla Martina na místo vzdálené tři kilometry od místa, kde na
nás podle údajů jednoho borce jménem Chvastek, měla čekat červeně
kvetoucí stellata.
Měla jsem možnost poznat seňora Chvastka osobně,
tady v Argentině. Je samá srandička. Zřejmě mu nechyběl humor i tady
na kopci. Podle mě sebral jen semena a červeně kvetoucí kytky
neviděl. Doma mu něco vyklíčilo ve skleníku… povyrostlo… červeně
vykvetlo. Vypustit zprávu, že ty červený kytky jsou právě odsud… tak
to Járo bylo fakt nezodpovědné!!!!!
Vy kluci!!!! Pomáhám hledat… Na vlastní voči…
samá bílá, samá bílá… nepřihořívá a vůbec nehoří...
Svatá Barbora ... Pampa de Olaen
Svatá Barbora, panna a mučednice, patří ke
čtrnácti svatým patronům, vzývaných zvláště v těžkých chvílích,
v minulosti například při morových epidemií. Její společná památka
se slaví 4. prosince. Postava svaté Barbory a její život však nejsou
historicky doloženy, proto ji roku 1969 Katolická církev vypustila
ze svého seznamu svatých.
Katolická církev si může klidně ze svého seznamu
vypouštět co chce a koho chce, ale vymýtit tradice ze života lidí…
tak to se jí nepodařilo konkrétně v La Pampa de Olaen. Skutečně.
Cestou potkáváme mnoho lidí oděných do pestrobarevných i černě
elegantních krojů. Nikdo nejde pěšky, všichni sedí v sedle koní a
míří ke kostelu svaté Barbory. Zpočátku jsem nevěděla, proč tolik
lidí se sjíždí na jedno místo. Navrhla jsem Martinovi, aby zastavil
u jedné větší rodiny, která setrvávala u malého lesíka a baštila
něco k obědu. „Buenos dias! Que tal? Por favor, que pasa?“ Dovídáme
se, že dnešek je dnem Svaté Barbory a všichni lidé z celého okolí se
sjíždějí připomenout si tento významný den do kostela jejich
patronky. Mluví o tom, že odpoledne začne procesí právě od kostela
Barbory. Ptám se, zda je možné se této slavnosti zúčastnit. Ano? Tak
kluci holky jedem.
Sleduju dění a vidím, že první cesta vede do
kostela. Následuju místní a pomodlím se po svém. Známí se mezi sebou
vítají a noví se seznamují. Hraje muzika. Roztančím nenápadně svoje
tělo v rytmu nenápadných pohybů a nechávám se unášet atmosférou
příprav.
Fascinuje mě vysoký světle hnědý kůň s pyšným
jezdcem v sedle. Proč pyšným? Nedovedu pojmenovat všechny části
koňského postroje, ale už prvním pohledem je vidět, že výbava koně
i seňora se nebude pohybovat v běžných cenových relacích. Nejde jen
o tu cenu vyčíslenou v pesáčích, ale spíš o cenu historickou.
Děděnou po mnoho generací. Pýcha rodu.
Pyšný je tu i ten malej prcek, co sedí v sedle
černého hřebce. Prostě narodil se nejspíš na koni. Mnohokrát pobízí
koně ke cvalu a během několika sekund ho přiměje zastavit. Je pyšný
na to, jak dovede s koněm komunikovat. Koňské řemeslo má v malíčku
každý. Není to jen mužskou záležitostí, ale i holky tu mají své dny.
Fakt jim to v sedle moc sluší. Dvojí krása a elegance v jednom.
Vypadá to, že procesí se bude řadit ještě další hodinu, protože
přicházejí školní děti s učitelem, rodiny s malými dětmi, různé
folklorní soubory a hlavně nosiči, kteří v čele procesí ponesou
Barboru. Jsou tu i novináři. V tuto chvíli jsem vůbec netušila, že
budu sedět druhý den několik desítek kilometrů u benzínky na kávě a
jen tak pro legraci si vezmu noviny. Jen tak si něco přečíst a
ejhle. Fotka a článek ze včerejší akce. Tak copak tu píšou?
Hmmm… nevěděla jsem, že lidé z této oblasti ctí
svoji patronku v této kapli už tři století. Musím souhlasit
s autorem článku, že to byla skutečně podívaná. Podívaná kvůli které
bylo dobré se tu zastavit a vidět, že i zrušení vypadlá z hlav
církevní vrchnosti nemohou nějak přerušit něco, co je už po mnoho
let pro místní považováno za svaté. Loučíme se s místem patronky
svaté Barbory a pokračujeme ke Candelárii.
Jezuitský klášter v oblasti La Candelaria
Studovala jsem mnoho let, hodně věcí jsem se
dozvěděla, hodně věcí jsem se nedozvěděla vůbec. Hodně věcí si
pamatuju, hodně věcí si vybavuju matně a hodně věcí si nevybavím
vůbec a ani taky nemůžu. Jedna věc je paměť a druhá věc byla
nedostupnost informací či moje absolutní diletantství. Něco
podobného jako ve vtipu o jezuitech. „Proč vy jezuiti vždycky na
všechno odpovídáte protiotázkou?" „A proč ne?" Moje odpověď na
otázku proč ne, byla a proč jo?
Napsat něco o jezuitech si vůbec netroufám, je
to jako chodit po tenkém ledu. Já nejsem žádný blázen, abych na
takový led vůbec vstoupila a měla jasno, jak to všechno bylo.
V tomto případě jsem deska nepopsaná, ale pokusím se něco zjistit.
Tak jen trochu teoreticky. V Argentině se do dnešních dob dochovalo
několik jezuitských misií. To co si vybavuju je, že řád založil
Ignác z Loyoly, a to co jsem dočetla je, že to bylo v roce 1534.
Taky jsem se dočetla o tom, jak jednoho dne
Ignác odpověděl na otázku jednoho scholastika z Portugalska. A to se
psal rok 1551. Která forma modlitby je nejpřiměřenější jezuitovi?
Tehdejší generál odpovídá: „Máte se cvičit ve snadnosti nacházet
Boží přítomnost ve všech věcech, ve své činnosti, při chůzi, dívání
se, chutnání, poslouchání, myšlení a vůbec ve všem, co konáte.
Přítomnost Boží Velebnosti je přece ve všech věcech, a to působením
i bytím. Tento způsob uvažování, při němž člověk nachází Boha všude,
je snadnější, než kdybychom se chtěli povznášet k duchovním věcem
vznešenými myšlenkami.“ Jezuité se snaží hledat a nacházet Boha ve
všech věcech dodnes.
Moudrá slova o tom, jak nacházet Jeho
přítomnost, vysvětlená vznešenou myšlenkou. Babi, vím, že mě slyšíš,
ale opravdu to není rouhání. Vím… nevím… rozumím… nerozumím… je to
ten boj protikladů, že jo?
Sjedeme klikatou prašnou cestou ke hřbitovu. Je
zamčený. Zato vstupní dveře do zahrady kláštera jsou odemčeny.
Z oken místní školy slyším muziku. Na chvilku se zastavím a váhám.
Raději se zeptám, zda můžeme vstoupit. Žena nesoucí prádlo v košíku
mi kývnutím hlavy dává svolení a připojuje informaci, co mám udělat,
až dojdu k té budově naproti. Místní klášter patří k těm nejmenším
z počtu třiceti funkčních, které v Argentině můžeme nalézt.
Ještě jsem ani nedošla k nově postavené budově,
budově pro správce, a už jsem ho uviděla, jak čeká na staré kamenné
dlažbě. Přivítáme se navzájem a já mu rychle vysvětlím odkud jsme a
požádám ho, zda by nám mohl dělat na malou chvilku průvodce tímto
objektem.
Impozantní místo, o tom není pochyb. Největšího
rozkvětu zaznamenává tato usedlost mezi rokem 1725 – 1795. To bych
nebyla já ta malá bruja, která jen při pohledem na rozbořené zdi
jídelny si hned představuje, jak tu ti kluci obědvali. Evokují mě
různé zvuky a napadají mě různé příběhy, které se tu mohly odehrát.
Blok s rozbořenými ložnicemi, ten sloužil pro rodinné příslušníky.
Samozřejmě jen v době návštěv. Nesměle se ptám, jaké poslání má on.
Je jeden ze správců budovy a učí v místní škole. Lišák jeden, to
nejlepší si nechal nakonec. Slovy počkejte chvilku, zmizel za
budovou kostela
Už slyším, jak odemyká dveře zevnitř. Vem si ho
do ruky, říká mi a podává mi původní klíč. Stisknu ho… jen okamžik.
Vstupujeme. Opět jsem v situaci, kdy se těžko hledají slova, jak
popsat, to co vidíte. Je to unikátní, jedinečná podívaná.
Asi kecám, při pohledu na Martina se mi zdá, že
pro něho největšími skvosty jsou kaktusy, které objevil v trávě na
zahradě kláštera.
Konec 14. dílu
|
