Argentinské pohledy 2008 (11)

Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…

Belén

Info centra patří k turistickému minimu v mnoha zemích. Našinec si představuje budovu, kde po otevření dveří může od někoho dostat právě tu informaci, kterou potřebuju ke svému cestování po zemi, kde právě je.

V Argentině, hlavně v jižní části země, dochází díky turistickému zájmu o tyto oblasti k budování nových info center. Paradoxem je, že centra stojí na mnoha místech, ale do dnešních dnů nebyla probuzena k životu. Cedule info, a nikdo nikde.

Vždy se na tyto fórky nachytáme. Belén se stává prvním info centrem po cestě k severu, kde vezmete za kliku a není zamčeno. Jsem dost překvapena, protože se nejedná o prostor, kde za stolem sedí pracovník info centra a za ním je stojan s vyrovnanými brožurami. Jde zároveň i o galerii místních řemeslníků, kteří zde prezentují a nabízejí své výrobky. A ta dáma, kterou srdečně zdravíme, je člověkem, který zastupuje cech místních umělců a skutečně má příchozím co ukázat.

Nejenže ví, jak vlnu od místních chovatelů lam zpracovat, ale vypráví o lamách, vlně a všech výrobcích s přehledem odborníka. Prostě tu jen tak nesedí a nebloumá očima po zdech budovy, ale chopí se vřetena a ukazuje, jak vlnu umí spřádat. Docela to dělá všechno tak, jak chtěl náš krteček, ale bez pomocníků… souká, tká, ušije a ještě nějaký ornament vyšije. Radost se na ni dívat.

Kromě všeho mne zajímá na zdi visící zarámovaná modlitba.

Hezká co? Modlitba řemeslníků. Snažím se porozumět. Říká se v ní něco v tom smyslu, že odkaz časů minulých je v srdci a rukou řemeslníka. Není úžasné, jak pohyby rukou přirovnávají k pohybům motýlích křídel? No a když je výrobek hotový, tak to první teplé pohlazení… cítit se a být šťastným je důvodem k životu.

Obdivování lidských dovedností, jednoduchost… pokora k řemeslu… řemeslníci v čase jsou pýchou lidstva… Martin pokaždé, když se dívám a obdivuju každý výrobek, říká: to není kýč. A má pravdu. To co vyrobí, je k používání a o estetickém premianství a citlivosti místních řemeslníků není pochyb.

Pravděpodobnost v Miraflores

Na sto procent jsme věděli, že kaktusoví čeští kluci budou touto dobou na lovech zelených potvor někde v okolí Cordoby. Co jsme vůbec netušili, bylo je potkat na kopcích právě tady v Miraflores. Bylo to asi tak. Martin hledá kaktusy dole kolem cesty a já se rozhodla udělat průzkum cestou calvarie. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ty hnusný černý…jsou právě ty, co Martin hledá. Fakt jsem myslela, že maj za sebou proces spálení a usychání… nikoho nevolám a pokračuju směrem k vrcholu kopce. Každé zastavení této calvárie je označeno velkým balvanem. Je horko, ale to mi nebrání se vyhecovat a trochu si zaběhat. Kecám, běžel tudy jeden sportovec, tak jsem taky popoběhla, a pak jsem si řekla, že už to vyběhnu až ke kříži.

Vyplatilo se. Výhled na krajinu a malého prťavého človíčka… Martin byl při braní jeho míry z kopce systémem dvou prstů něco kolem 2 cm vysoký. Vzhledem k jeho výšce jsem usoudila, že nebudu na něho helekat, aby se dovtípil, kde jsem.

Seběhla jsem dolů a nikde jsem ho neviděla. Sedím si pod stromem a zajímají mě podivné tvary semeníků v koruně. Prásk…fuj lekla jsem se. V nezralém stavu je semeník zelený tvrdý ovál, něco jako placatý kámen, ale postupně jak zraje, hnědne, usychá kožovitá slupka a v momentu pnutí, rupne a vystřeluje semena. Fascinující je tvar semeníku po třesku. Z kamene je papírový vějíř. Posmívala jsem se, že je někdo prťavej a při vyskakování ve snaze urvat semeník k bližšímu prozkoumání uznávám, že jsem prťavější než jsem myslela. Petro vyskoč, povzbuzuju se a rychlým chmatem ho přitahuju k sobě.

Při radostném doskoku zmerčím auto, jak zastavuje u našeho a vzápětí rozpoznávám Rudu. Okamžik zaváhání, ale už nasazuju screaming… a poskakuju mavajíce na přivítanou. Chápete to…osobně, poprvé…seňor Chvastek, Šorma a Vodehnal. Po chvilce jsou z nich Jarda, Láďa a Pepa. Rudu toho už znám dlouho. Martine, vím, že se jmenuje Odehnal… co naplat, vždy mluvíte o Vodehnalovi. Tak to budu zřejmě muset psát vOdehnal? Kluci se vykaktusili dostatečně na lokalitě, a pak je napadlo zajet na pivko do vsi. Ruda zvoní u dveří a vzápětí je už ve vnitř obchodu. Ty nemaj zmapované jen kaktusové, ale i pivní lokality.

Tak to se povedlo. Dobrá náladička, popichování, fórky a vzájemné volování. Ty Vole, jak to máte s těma GPSkama? No to je hustý. Jak mám, vlastně nemám najít podle Pepových záznamů nějakej kaktus? Pepa je profláklej tím, že ujde stovky kilometrů od auta a pokud najde kaktus, zjistí údaj o severní šířce a východní délce až u auta. To Chvastkovic metoda nemá chybu. Jarda měří údaj přímo u kaktusu… tak uvidím, jak tuto informaci budu aplikovat v terénu.

Abych ho zas moc nevychválila… je borec taky… spráší si doma ve skleníku kaktusy a pak blbne lidi, že je tak viděl i kvést v Argentině. Jak je blbne? Tak, že oni je na té lokalitě opravdu hledaj. Od lovení je to jen krůček k zoufalství. Neuvěřitelné se stalo a je čas zamířit každý svůj cíl.

Los Angeles

Kde jsme byli? Jak se to tam jmenuje? Los Angeles… te gusta, jak to vyslovíš. Pro mne to bude místo, kde i kdyby mě tu Martin nechal, tak Anděl tu se mnou zůstane. Kluci lezou po kopcích a já nějak cítím, že to správné místo s výskytem karminant je úplně někde jinde. Vždyť ta GPS ukazuje na druhou stranu. Oznamuju, že odcházím směrem, kam ukazuje ten modrej přístroj navigace, co ho držím v ruce.

Přelejzám plot s ostnatým drátem, přecházím přes pozemek, kde se pasou koně, přeskakuju po kamenech řeku a dostávám se ke skále vedoucí z mého pohledu někam do nebes. Bomba… mám je… velký, otrněný… karmínové květy. Jak by řekli moji studenti, Im so exiting…, to musí vidět Martin.

Stojí na druhé straně řeky a zkoumá okolí, musí mě vidět. Mávám, ale nekřičím… hluchoň by mě stejně neslyšel. A je to v prdeli. Už ani nevidí, slepoň. Postižen na druhou. Nastupuje do auta a odjíždí.

Vytahuju z kapsy mobil a při nedostupnosti sítě je jasné, že technika nepomůže. Vlastně i kdyby signál byl, má Martin mobil vyplý a i kdyby neměl, má mobil v batohu a stejně by ho neslyšel. Projíždí pod kopcem několik desítek metrů ode mne. Usoudil, že jsem zřejmě šla napřed, a tak ani oko nehodí směrem na neprobádaný kopec. Není ve formě, nebo co se děje. Vždy je jedním okem na silnici a druhým prověřuje kopce kolem.

V momentu sepnutí alarmu záchrany a pomyšlení na to, že už ho nikdy neuvidím, se stávám kamzíkem a to co jsem opatrně vyšplhávala nahoru, teď riskatně přeskakuju směrem dolů. Nechápu, jak jsem během několika minut seběhla k vesnici. Myslel, že jsem na hřbitově… Kdepak na karminantech. Zůstávám se koupat v řece a Martin si nechce nechat ujít tu karminantovou rozkoš. Dávám mu info, ale za chvíli se neúspěšně vrací. Blbě jsem to vysvětlila, jak jinak, tak jedu s ním ješte jednou.

Ty jdi tam a já zůstanu tady. Kde? Na hřbitově. To je sranda na hřbitovní zdi rostou karminanta taky. Poučení… pokud něco hledáš a nemůžeš to najít, nezoufej, roste to přímo u nosu.

  Konec 11. dílu