Pohled vně kaktusářského světa

S pozdravem Martin Tvrdík          

 

Cuesta de Guanchin

V džungli kaktusářské teorie je trochu naivní si myslet, že existuje něco jako IQK, inteligenční kvocient kaktusáře, který by měl být základní výbavou každého kaktusáře.

První charakteristikou kaktusáře je už známý pojem lovec. Lovec, který udělá cokoliv proto, aby našel tzv. nový taxon a přišrouboval mu do názvu své jméno.

Chápu, že slovní popisování kaktusů bylo nezastupitelné v dobách pana Friče a ještě tak možná pana Friedricha Rittera. Ten žil v Jižní Americe a pokud našel nějakou novou kytku, určitě to musel nějak sdělit kámošům do Evropy.

V praxi to vypadalo asi tak. Šel, až došel ke svahům nám známým jako Cuesta de Guanchin, a našel na svahu kaktusy. Psal se rok 1955.

Vědecky popisoval asi tak: Tělo ploše kulovité, jednoduché nebo v malých skupinách, k odnožování dochází často nahoře v horní polovině těla, světle zelené, nebo fialově hnědě ojíněné, 3–4 cm vysoké a až 11 cm v průměru, s dlouhým řepovitým kořenem; žebra 10–12, svislá, příčnými rýhami rozdělená v 15–20 mm dlouhé hrbolce. Areoly prohloubené v horní polovině hrbolců, oválné, 5 mm dlouhé, s bílou plstí, pod areolami tvoří hrbolce bradu. Okrajové trny 7–9, 3–4 páry a jeden směřující dolů, roztažené a směrem k tělu přihnuté, až 25 mm dlouhé; střední trn zřídka 1, nahoru k vrcholu zahnutý, až 30 mm dlouhý, všechny trny růžově hnědé…………..atd., atd.

Tato pasáž , co následuje, je super, moje oblíbená. Jakou hrušku myslel? Pamatuju si tolik rozdílných tvarů hrušek, které jsem trhala z hrušní. Třeba myslel tu typicky argentinskou. A čím mě totálně rozsekal? Hláškou – semeno tvaru hrnce a ještě na té drobotině našel bradavky.

Plod hruškovitý, 15 mm v průměru, směrem nahoru se zužující, namodralý, s bělavě růžovými šupinami. Semeno tvaru hrnce, 1 mm v průměru, černohnědé, s kuličkovitými bradavkami……

A bůh ví, kolikrát sem ještě zašel, a bůh ví, zda se vyšplhal až nahoru. Co ale nezapomněl udělat, poslat kámošům do Evropy i nějakej kaktusovej exemplář.

V Evropě nervozita panuje, hlavně v závitech Waltera Rausche. A jede se do Argentiny.

Autorka Petra Tvrdíková na lokalitě

A jsme zase na svahu Cuesta de Guanchin. Seňor taky šplhá.

Je trochu nervózní, zdá se, že nic nového pod sluncem. Ješitnost je ješitnost, tak doplňuje původní popis kytek: šedozelená epidermis, růžové trny a také široké korunní lístky často jakoby zvlněné.

Tak byly nebo nebyly zvlněné? Taky mě mate ta růžová barva trnů…..nemyslel-li květ.

V době nálezu měl tento taxon za horskou formu Gymn. guanchinense, které roste o 1.500–2.000 metrů níže, které také dole nalezl. Až po prozkoumání semen doma po poradě s ostatními gymnofily došel k názoru, že jde o nový druh. Gymn. ritterianum.

Problém je taky informační kanál, ze kterého se čerpá. A to je ten další trn kaktusu , o který se klidně dá popíchat. Například předcházející informace o Gymn. guanchiense, které roste o 1.500 – 2.000 metrů níže……

Ty Bože Kaktusový, nemohli by ti kluci kaktusářský, co plní klubové stránky na netu těmito pasážemi, je trochu ofrešovat aktuálním přesnějším údajem. GPSky jsou na Google Earth i mezi kaktusáři.

Někdy dostupný zdroj informací se může dost lišit od originální verze. Někdy i od verze překládané do češtiny.

Píchat či nepíchat….pardon to je jiná kapitola výzkumu, popíchat či nepopíchat.

Gymnocalycium guanchinense MT 08-357, Questa Miranda, vrchol stoupání

Hele kluci, já tam taky byla a na ten kopec jsem s Martinem vylezla úplně až na vrchol.

Nádhera, ten výhled do krajiny. Ba ne, i já jsem první hledala kytky, a pak jsem se kochala pohledem na krajinu kolem vrcholu kopce. A chtěla jsem poodhalit tu roušku tajemství, která kytka je vlastně která.

Kytky krásný, krásný svým tělem, barvou, otrněním i květy. Souhlasím, že guanchinense a ritteriana se od sebe liší……soudě hlavně podle počtu bliznových laloků…….

Na chvíli se zase vrátím k citaci z literatury.

Od Gymn. guanchinense se liší Gymn. ritterianum plochým, ve stáří nikoliv krátce sloupovitým růstem, řepovitým kořenem, zpravidla k tělu přihnutými a k němu přiléhajícími trny a široce otevřenými,často pastelově zbarvenými květy s nejčastěji šeříkově růžovými prašníky. Gymn. ritterianum má také větší květ (65 mm dlouhý a 75 mm v průměru s 20 mm dlouhou čnělkou s 10 bliznovými laloky) se zvlněnými korunními lístky a květy tak působí daleko mohutnějším a plnějším dojmem (květy Gymn. guanchinense 50 mm dlouhé a 50 mm široké s krátkou čnělkou s 8 laloky).

Fajn laloky, pokud se najde květ, si umí spočítat každý. Soudím i já. Zároveň je hračka položit rozříznutý květ na milimetrový papír a zapsat jeho délku. Kolik květů se musí změřit, abychom jaksi konstatovali něco, co se blíží průměrné hodnotě? Nejedná se náhodou jen o jeden exemplář?

Gymnocalycium ritterianum MT 08-362, Questa Guanchin, hřebeny Sa de Saňogasta, vedle vrcholu stoupání

Každá disciplína má svou vědeckou terminologii. A terminologie barev, ta patří jako šachy mezi královské disciplíny.

Kaktusová královna pohlédne na květ kaktusu a vnímá jeho krásu. Krásu tvaru a i barvy. Samozřejmě si i přivoní, to patří k protokolu. Nikdy, nikdy neuslyšíte z jejich úst vyslovit barvu květu. Chodila na základku a jako každej, měla fyziku. Učila se pro život… řečeno slovy.

Stavba oka způsobuje rozdílné vnímání barev u jednotlivých osob a to i v závislosti na podmínkách, kde právě jsme. Intenzita osvětlení na lokalitě, celková barevnost lokality.

Šeříkově růžová……hmmm to je barvička. A kterou pane myslíte tou pastelovou? To je ta kterou nosí ta roštěnka od vedle?

Nebo předseda klubu kaktusářů se vohodil do pastelový košile? Které tóny barev míchali v textilce, že mu ta pastelová tak sluší?

Míchání barev: Mícháme-li tři nebo více elementárních barev, vnímáme výslednou směs jako pastelovou barvu.

Entonces….barbaro….claro…Cuesta de Guanchin …kvetou kvetou, dole guanchinense a nahoře ritteriana.

Ale ani ta ritteriana na jednom kopci nejsou identická dvojčata…… Každá kytka se pyšní svou originalitou a i jako my lidé svými vrtochy. Osm… hmmmm… osm laloků.


Klobouk dolů, před těmi průkopníky kaktusářů, kteří se na cestu do liduprázdných končin vydávali pešky, někdy i na koni. Kolik dnů a nocí trpělivě čekali, na jednu kytku…až ji najdou....čekali třeba až jim vykvete a budou moct změřit a popsat květ….zmapovat a zakreslit terén podle okolní krajiny … může si to člověk dneska vůbec představit?

Asi ne. Ale co si už dnes dovedu představit, je vidět růst kytku v její domovině, lehnout si jen tak ne zem, nevrazit si třeba trny akácie do kolena a kochat se a kochat.

Na druhou stranu dělat vědeckou teorii o kaktusech mezi stěnami skleníku je taky koníček.

Klobouk dolů tambien……v pěstování kaktusů……i v tom jsou Češi nejlepší.