|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina
Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost
s patřičným nekaktusovým nadhledem…
Smečka psů
Zatím co já studuju freskové motivy
kapliček, Martina to láká výš a výš do kopce. Kaktusy, co
našel při poslední lovu, dnes nenašel…… teda zatím…… Má
super nápad prošmírovat místo z pozice pod kopcem
dalekohledem. Jenže Martin chrlí nápady jeden za druhým a
tím pádem druhý nápad mu pomůže zapomenout na ten první.
Tentokráte nevím, co to bylo za nápad,
který ho rychle odvedl od úpatí jednoho kopce rychle směrem
k úpatí druhého kopce. Jen vidím, jak maže zpět k místu
předpokládaného růstu kaktusů. Je zaslepen a samozřejmě i
ohlušen. Nejen že mě nevidí, jak máchám rukama, ale ani
neslyší, jak řvu z plna hrdla…… nechal jsi tu dalekohled……
Kašlu na něj, nikam za ním neběžím.
Našla jsem tu kolejnici a tak ji prozkoumám. Kam asi vede?
Já i kolejnice se točíme kolem lokality kaktusů a když už si
začínám myslet, že jsem něco objevila, slyším z dálky
proslov Martina. Nejdřív jsem si myslela, že opět potkal
domorodce a jede tu jeho oblíbenou… začali jsme v Buenos
Aires a pak a pak… výčet provincií, kterými jsme projeli, mu
zabere při výkladu nějaký čas… Ha, to není prča to vysoukat
jen tak z rukávu. Například mě se ještě dodnes nepodařilo si
je všechny zapamatovat. Kdo to štěká? Spletla jsem se.
Nebyla jsem daleko od pravdy s tím domorodcem. Domorodci to
byli a hned tři. Běhali po čtyřech, vrtěli ocasem a nemohli
z Martina spustit oči. Jak jinak, zaujal je ten výklad odkud
kam přes které provincie jedeme.
Teď už každému musí být jasné, proč jsem
začala mluvit o psí smečce. Pán a jeho smečka. Ten popis
představy, kde psi následují svého pána, byl naprosto
identický s tím, co jsem viděla.Šli za pánem, který jim
slíbil něco k jídlo…… rozhodli se mu uvěřit a zůstat s ním.
U nás vidět pobíhat volně psa na ulici
vede k ostražitosti. Faktem je, že těch šancí moc není. Za
to tady těch šancí psa nevidět je opravdu pramálo. A na
druhou stranu pro ostražitost tu není místo. Fuuuujjjjjjj
psí spodina…… no jo první zdání klame. Jsou svobodní,
respektují se navzájem, respektují i člověka. Pokud jim dáte
najevo svou náklonnost, rozhodnou se s vámi zůstat. Chvíle
okamžiku, kdy srdce psí odsud potkalo srdce člověčí od
tamtud…… na chvíli…… a se slovy kluci musíme pryč
odjíždíme…… takový divný smutno se psíma očima. Další den
nocujeme v balneáriu. To je divný. Je noc a slyším kolem
stanu funění…… asi psisko…… chytil stopu a je tu……
Kravina. Druhá varianta je víc
pravděpodobnější. Tu vám ale neřeknu, proč taky? Je hezké
věřit na psí pohádky.
Las Termas
Co je větší slast? Koupat se ve studené
průzračné vodě v řece protékající malebnou krajinou
obklopenou horami nebo hupsnout do jedné z pilat v termasu
kaskádovitě sestupujících z hor směrem do údolí?
Vidím to na slast v obou verzích, pro mě
s tím rozdílem, že hodit celé tělo do ledovky je v prvním
momentu docela zapeklitá situace i s vidinou očekávaného
pocitu blaha. V případě horké vody pocity blaženosti jsou
nastartovány při prvním kontaktu těla s vodou. Daleko těžší
je se s vodou rozloučit, to se musím dlouho přemlouvat.
Neví se přesně, kdy termasy vznikaly.
Zřejmě něco před čtyřmi tisíci lety. Vždyť kdokoliv, kdo se
dostal k teplé vodě vytékající ze země, zřejmě nezačal
přemýšlet hned ekonomicky, ale čistě rozumově, jen se tak
vykoupat.
Určitě postupem času se teplé vody s
vysokým obsahem minerálů začalo využívat záměrně, ale to
hodně vody ze země vyteklo. To když muži ponořovali olysalé
hlavy do vody den co den a pak jednoho dne po pravidelných
koupelích se opět chlubili mladistvou hřívou. Nebo třeba
ženám v pokročilejším věku se vyhlazovala kůže. Rozjařovaly
se vodou víc a víc.
To je stejně zajímavá věc. Voda proniká
puklinami do zemské kůry do značných hloubek, kde se vlivem
tektonických poruch dostává do blízkosti magmatu, o který se
ohřívá a vystupuje zpět k povrchu. Její teplota nedosahuje
ale takové velikosti, aby umožňovala přeměnu na páru, čímž
nedochází ke vzniku a ohřátá voda jen zvolna vytéká z pod
povrchu.
V Las Termas se člověk ohřeje a i trapas
udělá. Trapas se dvěma empanadas. Objednávat si jídlo
v restauraci a zaměnit dva a dvakrát je sice slovní hříčka,
ale člověka pěkně rozhodí, když místo očekávané porce dorazí
servírka s malým talířkem, kde leží jenom dva, sice vonící
do růžova osmažené, fakt jenom dva empanadas. Jeden já jeden
Martin, malé královské dělení……
Ale co, stále se něco děje, aspoň to
máme pro příště. Stačí jen při objednávání empanadas prostě
říct kolik chceš. Odcházíme a sypeme si popel na hlavu.
Všimla jsem si muže bílé pleti, ryšavých vlasů, který prošel
kolem nás. Jeden den si život zase trochu zahraje a druhý
den ve Fiambale dokončí své plány.
Před jedním obchodem zaparkujeme naše
coche a plánujeme cestu dál. Hele to je ten chlápek včera z termasu.
No jo!
Nedovedu posoudit, kdo byl v případě
uvažování o možnosti vyskočení z auta rychlejší, zda moje
tělo či můj nápad to udělat. Tělo. S tou myšlenkou se
potkat, přišel někdo nejmenovaný už včera. Dnešek byl jen
čas uskutečnění setkání, ne čas plánu.
Peter uviděl mou červenou kštici pod
čepicí a namířil si to přímo k autu. Začal… ta tvoje červená
barva mě už fascinovala včera. Ty chlapy teto…… vzpomínám na
slova jedné holky, která právě tímto zvoláním, vždy
komentovala jakékoliv slapské aktivity.
Je z Anglie a má v termasu cabaňas. Žije
tu hodně měsíců v roce. Divil se Martinovi, proč tu
nezůstane, když to tu má tak rád. A proč ne, Martine? Po
krátkém konverzování jsme si vyměnili adresy a pak každý
jsme se vrátily ke své práci.
Catamarca, Cuesta de Zapata
Najít informaci o jedné cestě, kterou
jsem si nazvala po našem Bota, by nebylo snadné ani pro
Melichara, natož pro Melicharovou. Jasně že vím, že bota je
zapato, ale udělala jsem jazykový hybrid.
A udělat botu při řízení touto krajinou
by nebylo nic těžkého, jelikož tato cesta předhazuje pod
kola auta překážku za překážkou. Tam dole je holka docela
vlídná, láká nás na gymna a ukazuje je na skalách, nejdřív
jako malé rodinky, a pak se pokouší nás dostat na jakousi
velkou oslavu, kde nevíte, kam se dřív podívat.
To je paráda, do krve se vyplavujou
serotoniny…… ale ne, kde se tu ty šutry vzaly… ty jo… tak
fajn, dáme se do toho. Cválám, běžím, poskakuju před autem a
říkám si, jedno zrnko popela, jedno zrnko hrášku, tebe hodím
sem a tebe zase tam. Balvan, šutr, kámen, kamínek… cesta
stoupá a já si ani neuvědomuju, že jsme něco kolem 1400
metrů. Jak je možné, že nelapám po dechu? Ten čerstvej
vzdoušek dobře zásobuje tělo. Na vrcholu u nivelační značky
se nechám vyfotit a dělám si srandičky na Martinův účet, jak
on si veze zadek v coche a já…… už mlčím, aby ho náhodou
nenapadlo si to se mnou vyměnit.
Jsme nahoře… a teď dolů. Je to vždy
stejné, člověk si myslí, že už to nejhorší má za sebou, ale
opak je pravdou. Voda, co se hnala z kopců, si udělala z
cesty takovou zábavnou hru. Proč bych se valila vymletým
korytem, jako ty vodní holky přede mnou, když si můžu klidně
zaskotačit, vydovádět se a prorazit cestu novou.
Šikovná holka, fakt jo. Voda je živel.
Štěstím je, že jsme se s ní nemuseli seznámit osobně, ale
jen s tou její novou architekturou. Teď už vím, že ty šutry,
co jsme potkávali, sebrala tady a klidně je přehazovala přes
kopec. Jak tak přemýšlím o originalitě děr v cestě,
zapomněla jsem na Martina, který stál autem v korytě řeky
jenom na dvou kolech. Docela švanda to vidět, přidává plyn a
auto se jen tak houpe. Konec srandy a jdem na to. Několikrát
jsme stáli a snažili se navalováním šutrů a nahrabáváním
písku navrátit cestě aspoň zčásti její původní design tak,
abychom popojeli o kousek dál. Dál k místu, které by se dalo
zapsat do historie jako místo zasraných mušek. Proč
zasraných? Protože jich nebyly jen zasrané miliardy, které
naskákaj na celého člověka během sekundy a udělaj z něj
černě obloženou příšeru, ale zasraně kousaly a kousaly.
Je tma a my ne a ne se dostat z té velké
boty – Zapaty. Opět se potvrzuje to staré moudro, nikdy není
tak hrozně, aby nemohlo být hůř. V testu by to bylo asi
takhle. Co je horší? Potkat na cestě vola nebo krávu. To je
jasný, že vola. Krávě řekneš, krávo blbá uhni a ona uhne.
Ale vůl? Tak toho jsme potkali. Absolventi zemědělek vědí,
že s volem se nedomluvíš.
Tak Martin zhasnul světla a pomalu, tak
jak kráčel vůl, jel krok za krokem za ním. Pomalu tak, aby
náhodou vola nenapadlo začít skákat a udělat nám na autě
trvalou deformaci.
Po několika bláznivých skocích se
odporoučí do křoví a zmizí ve tmě. Ta červená světla na
cestě zřejmě nebudou světlušky. Nebyly. To se jen odrážely
díky světlům auta oči papoušků, kteří si tu poletovali ze
stromu na strom a občas zaparkovali na cestě. Spatřili nás a
frnkli……
Této noci jsem byla ráda, že jsem ze
Zapaty frnkla do spacáku. Martin to měl trochu pestřejší.
V noci poslouchal…… prý zvuky nějakého ptáka. Nevím, co to
bylo za ptáka, já spala.
Ale co vím dnes, je to, že radní – seňor
Claudio Royal usiluje už delší dobu o to, aby zemská vláda
počítala v rozpočtu s opravou nesjízdné, teda jak pro koho a
jak kdy, a zničené cesty vedoucí Cuestou de Zapata. Pokud by
se mu to podařilo…………… tak příště pojedeme po asfaltu a
budeme na to naše malé dobrodružství už jen vzpomínat.
Konec 10. dílu
|
