Argentinské pohledy 2008 (10)

Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…

Smečka psů

Zatím co já studuju freskové motivy kapliček, Martina to láká výš a výš do kopce. Kaktusy, co našel při poslední lovu, dnes nenašel…… teda zatím…… Má super nápad prošmírovat místo z pozice pod kopcem dalekohledem. Jenže Martin chrlí nápady jeden za druhým a tím pádem druhý nápad mu pomůže zapomenout na ten první.

Tentokráte nevím, co to bylo za nápad, který ho rychle odvedl od úpatí jednoho kopce rychle směrem k úpatí druhého kopce. Jen vidím, jak maže zpět k místu předpokládaného růstu kaktusů. Je zaslepen a samozřejmě i ohlušen. Nejen že mě nevidí, jak máchám rukama, ale ani neslyší, jak řvu z plna hrdla…… nechal jsi tu dalekohled……

Kašlu na něj, nikam za ním neběžím. Našla jsem tu kolejnici a tak ji prozkoumám. Kam asi vede? Já i kolejnice se točíme kolem lokality kaktusů a když už si začínám myslet, že jsem něco objevila, slyším z dálky proslov Martina. Nejdřív jsem si myslela, že opět potkal domorodce a jede tu jeho oblíbenou… začali jsme v Buenos Aires a pak a pak… výčet provincií, kterými jsme projeli, mu zabere při výkladu nějaký čas… Ha, to není prča to vysoukat jen tak z rukávu. Například mě se ještě dodnes nepodařilo si je všechny zapamatovat. Kdo to štěká? Spletla jsem se. Nebyla jsem daleko od pravdy s tím domorodcem. Domorodci to byli a hned tři. Běhali po čtyřech, vrtěli ocasem a nemohli z Martina spustit oči. Jak jinak, zaujal je ten výklad odkud kam přes které provincie jedeme.

Teď už každému musí být jasné, proč jsem začala mluvit o psí smečce. Pán a jeho smečka. Ten popis představy, kde psi následují svého pána, byl naprosto identický s tím, co jsem viděla.Šli za pánem, který jim slíbil něco k jídlo…… rozhodli se mu uvěřit a zůstat s ním.

U nás vidět pobíhat volně psa na ulici vede k ostražitosti. Faktem je, že těch šancí moc není. Za to tady těch šancí psa nevidět je opravdu pramálo. A na druhou stranu pro ostražitost tu není místo. Fuuuujjjjjjj psí spodina…… no jo první zdání klame. Jsou svobodní, respektují se navzájem, respektují i člověka. Pokud jim dáte najevo svou náklonnost, rozhodnou se s vámi zůstat. Chvíle okamžiku, kdy srdce psí odsud potkalo srdce člověčí od tamtud…… na chvíli…… a se slovy kluci musíme pryč odjíždíme…… takový divný smutno se psíma očima. Další den nocujeme v balneáriu. To je divný. Je noc a slyším kolem stanu funění…… asi psisko…… chytil stopu a je tu……

Kravina. Druhá varianta je víc pravděpodobnější. Tu vám ale neřeknu, proč taky? Je hezké věřit na psí pohádky.

Las Termas

Co je větší slast? Koupat se ve studené průzračné vodě v řece protékající malebnou krajinou obklopenou horami nebo hupsnout do jedné z pilat v termasu kaskádovitě sestupujících z hor směrem do údolí?

Vidím to na slast v obou verzích, pro mě s tím rozdílem, že hodit celé tělo do ledovky je v prvním momentu docela zapeklitá situace i s vidinou očekávaného pocitu blaha. V případě horké vody pocity blaženosti jsou nastartovány při prvním kontaktu těla s vodou. Daleko těžší je se s vodou rozloučit, to se musím dlouho přemlouvat.

Neví se přesně, kdy termasy vznikaly. Zřejmě něco před čtyřmi tisíci lety. Vždyť kdokoliv, kdo se dostal k teplé vodě vytékající ze země, zřejmě nezačal přemýšlet hned ekonomicky, ale čistě rozumově, jen se tak vykoupat.

Určitě postupem času se teplé vody s vysokým obsahem minerálů začalo využívat záměrně, ale to hodně vody ze země vyteklo. To když muži ponořovali olysalé hlavy do vody den co den a pak jednoho dne po pravidelných koupelích se opět chlubili mladistvou hřívou. Nebo třeba ženám v pokročilejším věku se vyhlazovala kůže. Rozjařovaly se vodou víc a víc.

To je stejně zajímavá věc. Voda proniká puklinami do zemské kůry do značných hloubek, kde se vlivem tektonických poruch dostává do blízkosti magmatu, o který se ohřívá a vystupuje zpět k povrchu. Její teplota nedosahuje ale takové velikosti, aby umožňovala přeměnu na páru, čímž nedochází ke vzniku a ohřátá voda jen zvolna vytéká z pod povrchu.

V Las Termas se člověk ohřeje a i trapas udělá. Trapas se dvěma empanadas. Objednávat si jídlo v restauraci a zaměnit dva a dvakrát je sice slovní hříčka, ale člověka pěkně rozhodí, když místo očekávané porce dorazí servírka s malým talířkem, kde leží jenom dva, sice vonící do růžova osmažené, fakt jenom dva empanadas. Jeden já jeden Martin, malé královské dělení……

Ale co, stále se něco děje, aspoň to máme pro příště. Stačí jen při objednávání empanadas prostě říct kolik chceš. Odcházíme a sypeme si popel na hlavu. Všimla jsem si muže bílé pleti, ryšavých vlasů, který prošel kolem nás. Jeden den si život zase trochu zahraje a druhý den ve Fiambale dokončí své plány.

Před jedním obchodem zaparkujeme naše coche a plánujeme cestu dál. Hele to je ten chlápek včera z termasu. No jo!

Nedovedu posoudit, kdo byl v případě uvažování o možnosti vyskočení z auta rychlejší, zda moje tělo či můj nápad to udělat. Tělo. S tou myšlenkou se potkat, přišel někdo nejmenovaný už včera. Dnešek byl jen čas uskutečnění setkání, ne čas plánu.

Peter uviděl mou červenou kštici pod čepicí a namířil si to přímo k autu. Začal… ta tvoje červená barva mě už fascinovala včera. Ty chlapy teto…… vzpomínám na slova jedné holky, která právě tímto zvoláním, vždy komentovala jakékoliv slapské aktivity.

Je z Anglie a má v termasu cabaňas. Žije tu hodně měsíců v roce. Divil se Martinovi, proč tu nezůstane, když to tu má tak rád. A proč ne, Martine? Po krátkém konverzování jsme si vyměnili adresy a pak každý jsme se vrátily ke své práci.

Catamarca, Cuesta de Zapata

Najít informaci o jedné cestě, kterou jsem si nazvala po našem Bota, by nebylo snadné ani pro Melichara, natož pro Melicharovou. Jasně že vím, že bota je zapato, ale udělala jsem jazykový hybrid.

A udělat botu při řízení touto krajinou by nebylo nic těžkého, jelikož tato cesta předhazuje pod kola auta překážku za překážkou. Tam dole je holka docela vlídná, láká nás na gymna a ukazuje je na skalách, nejdřív jako malé rodinky, a pak se pokouší nás dostat na jakousi velkou oslavu, kde nevíte, kam se dřív podívat.

To je paráda, do krve se vyplavujou serotoniny…… ale ne, kde se tu ty šutry vzaly… ty jo… tak fajn, dáme se do toho. Cválám, běžím, poskakuju před autem a říkám si, jedno zrnko popela, jedno zrnko hrášku, tebe hodím sem a tebe zase tam. Balvan, šutr, kámen, kamínek… cesta stoupá a já si ani neuvědomuju, že jsme něco kolem 1400 metrů. Jak je možné, že nelapám po dechu? Ten čerstvej vzdoušek dobře zásobuje tělo. Na vrcholu u nivelační značky se nechám vyfotit a dělám si srandičky na Martinův účet, jak on si veze zadek v coche a já…… už mlčím, aby ho náhodou nenapadlo si to se mnou vyměnit.
 

Jsme nahoře… a teď dolů. Je to vždy stejné, člověk si myslí, že už to nejhorší má za sebou, ale opak je pravdou. Voda, co se hnala z kopců, si udělala z cesty takovou zábavnou hru. Proč bych se valila vymletým korytem, jako ty vodní holky přede mnou, když si můžu klidně zaskotačit, vydovádět se a prorazit cestu novou.

Šikovná holka, fakt jo. Voda je živel. Štěstím je, že jsme se s ní nemuseli seznámit osobně, ale jen s tou její novou architekturou. Teď už vím, že ty šutry, co jsme potkávali, sebrala tady a klidně je přehazovala přes kopec. Jak tak přemýšlím o originalitě děr v cestě, zapomněla jsem na Martina, který stál autem v korytě řeky jenom na dvou kolech. Docela švanda to vidět, přidává plyn a auto se jen tak houpe. Konec srandy a jdem na to. Několikrát jsme stáli a snažili se navalováním šutrů a nahrabáváním písku navrátit cestě aspoň zčásti její původní design tak, abychom popojeli o kousek dál. Dál k místu, které by se dalo zapsat do historie jako místo zasraných mušek. Proč zasraných? Protože jich nebyly jen zasrané miliardy, které naskákaj na celého člověka během sekundy a udělaj z něj černě obloženou příšeru, ale zasraně kousaly a kousaly.

Je tma a my ne a ne se dostat z té velké boty – Zapaty. Opět se potvrzuje to staré moudro, nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být hůř. V testu by to bylo asi takhle. Co je horší? Potkat na cestě vola nebo krávu. To je jasný, že vola. Krávě řekneš, krávo blbá uhni a ona uhne. Ale vůl? Tak toho jsme potkali. Absolventi zemědělek vědí, že s volem se nedomluvíš.

Tak Martin zhasnul světla a pomalu, tak jak kráčel vůl, jel krok za krokem za ním. Pomalu tak, aby náhodou vola nenapadlo začít skákat a udělat nám na autě trvalou deformaci.

Po několika bláznivých skocích se odporoučí do křoví a zmizí ve tmě. Ta červená světla na cestě zřejmě nebudou světlušky. Nebyly. To se jen odrážely díky světlům auta oči papoušků, kteří si tu poletovali ze stromu na strom a občas zaparkovali na cestě. Spatřili nás a frnkli……

Této noci jsem byla ráda, že jsem ze Zapaty frnkla do spacáku. Martin to měl trochu pestřejší. V noci poslouchal…… prý zvuky nějakého ptáka. Nevím, co to bylo za ptáka, já spala.

Ale co vím dnes, je to, že radní – seňor Claudio Royal usiluje už delší dobu o to, aby zemská vláda počítala v rozpočtu s opravou nesjízdné, teda jak pro koho a jak kdy, a zničené cesty vedoucí Cuestou de Zapata. Pokud by se mu to podařilo…………… tak příště pojedeme po asfaltu a budeme na to naše malé dobrodružství už jen vzpomínat.

  Konec 10. dílu  

 

Související články

Argentinské pohledy 2008 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9.

Patagonie a střední Argentina 2008,
část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12. 
13. | 14. | 15.| 16. | 17. | 18.  | 19. | 20.

Gymno - deník Argentina 2007, část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. |12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. | 21.

Pohled vně kaktusářského světa (02/2009)
Lumír Král: Pod Jižním křížem. Poznámky z velkého vandru po Argentině 
(2. 1. 2007 – 14. 2 .2007)

 

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630