Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina
Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost
s patřičným nekaktusovým nadhledem…
Zabili krávu? Ne byl to bejk.
Občas i dobrý nápad je postupně
přehodnocen, a stává se z něj pěkný propad. Nalézt v
průvodci informaci o muzeu, které vás zavede do zvyků
původního obyvatelstva je hračka. Trochu těžší je zeptat se
místních, kde to muzeum vůbec je, a najít správnou cestu.
Nejtěžší je uvěřit faktu, že je vlastně zavřené už delší
dobu.
Jindy zase dobrý nápad, něco udělat
kompletně, změní vaše očekávání a převrátí váš plán vzhůru
nohama. Sluníčko si zase usmyslilo jít do hajan a nám chybí
právě nějaký dobrý nápad, dneska na téma, kam se zapíchnout
a postavit stan.
Blížíme se k národnímu parku Los
Alanicez a pravděpodobnost, že tu někde na nás čeká malý
plácek na stanování, se začíná rozprchávat. No a je to tady.
Rozprchla se do všech koutů. Stojíme před cedulí národního
parku. A co teď? Hele támhle je nějaká cedule…jako, něco
domácího……jdu se tam zeptat. Buenos tardes, somos de la
Republica Checa, por favor, buscamos un lugar para dormir
aquí….. No hay problema……jupí, jupí…..
Zajíždíme autem na zahradu a začínáme
stavět stan. Na zahradě, která je rozdělena potokem na dvě
části, harmonické části. Zadní část zahrady otevírá každému
volně cestu do hor. Z těch kopců se směrem do zahrady šklebí
ten nejvyšší kopec. Ledovec. Brrrr. Taky celou noc nechával
o sobě vědět. Zpět k začátku večera.
Za chvilku přichází takovej sympatickej
kluk, něco kolem třicítky. Seznamujeme se, mluvíme o našem
cestování a věcech mezi nebem a zemí. Nabízí mi maté, a to
se přece nedá odmítnout. Je to teda síla, ale i přesto
usrkávám magický nápoj několikrát. Jmenuje se Luiz a při
otázce, zda umí anglicky propuká v hlasitý smích. Prej umí
love you a ty důležité fráze na sbalení holek. Jinak nic. A
co asado? Te gusta? Qué es asado? No to jsou pečené
vnitřnosti z krávy. Comó? Je to zdravý a dobrý. Tak teda jo.
Přijímáme pozvání na večeři. Bereme s sebou slivovici a
dřevěnými masivními dveřmi pomalu a nejistě vstupujeme do
vytopené místnosti. Tak dámy a pánové. To jsme nečekali. To
je mamka, taťka, jeden strejda a druhej strejda, k těm
patřili i tety, pomocník a pomocnice v domácnosti. Stačil
jeden pohled na Louisova otce, George, a moje vnitřní
napětí, jak jiskra v krbu, uhaslo. Mluvili jsme všichni
dohromady páté přes deváté, pili víno, pivo a slivovici. Ta
sklidila mimořádný úspěch. Menší mísa salátu ze syrové
mrkve, vajec a kukuřice byla postavena na stůl jako první,
pak chleba na prkýnku a větší mísa vařených brambor.
A už se to nese. Podle výrazu obličeje
každého člena rodiny se dá odhadnout, že se vyloženě na ty
pečené vnitřnost těší. Petro, chceš srdce nebo játra?
Ochutnám oboje. Dej si střeva. Nikdy jsem pečený střeva
nejedla, zvědavost mě povzbuzuje a tak si beru asi tak 7cm.
A prej že je to hnusný. Už si
nevzpomínám, kdo to řekl, ale zas tak hnusný to nebylo. A
ani zas tak nic special, po čem si olizuješ prsty. Strejda
veterinář chce hodit Martinovi na talíř testiculo. Moje
výbava z latiny mi dovoluje odhalit vtípek jako první.
Martinovi vysvětlili, že je to dobrý a má to hodně vitamínů.
Už už by chtěl ochutnat, ale přece ho v tom nenechám. Varle
to je !!!! Je zajímavé, jak pro každého samce jsou pýchou a
jen pro místní chlapy i lahůdkou, něco jako pro francouze
náš šnek zahradní.
Kdybych měla sestavit žebříček těch nej
z Argentiny, tak bez zaváhání pokládám na špryclík nejvyšší
setkání s touto rodinou. Pro každého z nás to bylo srdeční
záležitostí.
Zpívají a hrajou na kytaru……je to dar
pro každého z nich. Luis a jeho mamka Angelina vyučují na
škole folklórní tance. Poprosila jsem o ukázku tanga.
Přidávají i ukázky další. Luise napadlo, že bych mohla si
zatančit chamamé s ním. Babi děkuju, že jsme tancovávali v
kuchyni, a že nejsem taneční střevo. Tanec, vlastně všechno
co cítíš, nepotřebuješ se složitě učit, jde to samo. Babi,
vidělas? …….Martin filmoval a dělal fotky. Teď nastala jeho
chvíle. Georgie mu půjčil kytaru, Martin se bránil, ale
nakonec zatrsal pár taktů rokáče a bzzzzzzzzz struna prdla.
Omlouval se a očekával konec hraní. Chyba. Vytřeli nám zrak,
hrajou i s pěti strunama. Přináším malé drobnosti jako
dárky. Loučíme se…….a hned další návrh s pozváním na zítra
do království strejdy veterináře.
Před branou do parku si hraju s
myšlenkou o osudových setkání znova a znova, vždyť včera
stačilo popojet pár metrů do parku a hravě najít místo na
postavení stanu. A nestalo se tak.
Sakra. Luis mi ukazuje na plotě kůži z
toho bejka, co ho včera zapíchli. Nebudu jeho smrt hodnotit
jako přinesenou oběť hladovějícím pocestným. Vždyť mají
restauraci a jak říkal Georgie, maso odváží právě tam.
Martin se docela baví nad větou Luise,
kterou se zmiňuje o studiu na zemědělské škole. Miguel dojí
krávu, a tak kluci ze zemědělek z různých kontinentů
společně hodnotí jeho techniku. Neabsolvovala jsem tu jejich
agro školu, ale vidím, že tady krávě svážou při dojení zadní
nohy a u nás bývávala kráva přivázána za hlavu. Zřejmě to
bude tím, že u nás ty krávy byly za tu hlavu drženy i mimo
dojení, načež tady dostanou brzo volno.
Vyrážíme na pozemek veterinaria, kde
obdivujeme velikost pozemku rozkládajícího se od nedohledna
do nedohledna. Dům postavený s noblesou architekta, potok,
kde o křišťálové příchuti vody nemáte nejmenší pochybnosti.
Krok za krokem a slyšíte v pravidelném rytmu dýchat celé
okolí.
Krásní koně. Sedám si do sedla, ale kůň
cítí arytmii mého tlukotu. To mi jako holce vštěpovali,
abych koňům a psům nevěřila. Psi tu běhají volně a nikoho
nekoušou, koně taky, a nikoho nekopou. Martin se nese v
sedle koně a jako trumf vytahuje mačetu. Na to být gaučem,
mu chybí už jen ta čepice.
Čas……..čas loučení je tu. Děkujeme za
vaši pohostinnost. Luis mi dává svoje CD, vyměníme si adresy
a naposled zalaškujeme na téma……máme dvě dcery………tak přijeď
do Prahy.
Araukárie
O této dámě s pěkně starým rodokmenem,
se mluví jako o živoucí zkamenělině. Kolik let by se dalo
odpočítat zpět do druhohor, to netuším.
Aurakárie v Argentině, tady kolem sopky
Lanín, jsou staré asi 1 500 let. Na růst v půdě nejsou
zřejmě moc náročné. Ohýbám se pro spadlou větev a ryju do
půdy. Všude černý sopečný prach, který ze svého nitra
vychrlila sopka. Prskala balvany menší i větší kolem sebe na
všechny strany a docela do pěkné dálky.
Obejmout nejširší kmen se mi zřejmě
nepodaří, pařáty do dvou metrů nevysunu. Do nejvyšší koruny
nevyšplhám. To ne, neodrazuje mě výška koruny 40 metrů, ale
technický problém, jak se vysoukat po kmeni, který neobejmu,
nedosáhnu a ani nevyskočím na první větev.
Tato potvůrka má svoji specialitu mezi
stromy. Kdyby nebyla tak stará, uvěřila bych, že ty móresy
shazování starých spodních větví odkoukala od jelena, který
tloukl parohy o její kmen a pak byl bez.
Dáma nenapodobuje vše, co dělá zoufalý
jedinec. Je kreativní, s novými větvemi nehazarduje. Mladé
větve zůstávají v koruně stromu a rozmazlují šišky i
šištice, pro dobu rozmnožování. Kápli jsme na to, jde o
specifický druh jehličnanu. Jelikož jsou tady v zimě občas i
teploty kolem mínus 10, tak to v pohodě vydrží. Dá se říct,
že se jí tu daří. Jsou nádherný, ale bydlet tady s nimi? To
ne. Žijou tu mnoho let, ale je tu cítit samota.
Konec 7. dílu |