Argentinské pohledy 2008 (7)

Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…

Zabili krávu? Ne byl to bejk.

Občas i dobrý nápad je postupně přehodnocen, a stává se z něj pěkný propad. Nalézt v průvodci informaci o muzeu, které vás zavede do zvyků původního obyvatelstva je hračka. Trochu těžší je zeptat se místních, kde to muzeum vůbec je, a najít správnou cestu. Nejtěžší je uvěřit faktu, že je vlastně zavřené už delší dobu.

Jindy zase dobrý nápad, něco udělat kompletně, změní vaše očekávání a převrátí váš plán vzhůru nohama. Sluníčko si zase usmyslilo jít do hajan a nám chybí právě nějaký dobrý nápad, dneska na téma, kam se zapíchnout a postavit stan.

Blížíme se k národnímu parku Los Alanicez a pravděpodobnost, že tu někde na nás čeká malý plácek na stanování, se začíná rozprchávat. No a je to tady. Rozprchla se do všech koutů. Stojíme před cedulí národního parku. A co teď? Hele támhle je nějaká cedule…jako, něco domácího……jdu se tam zeptat. Buenos tardes, somos de la Republica Checa, por favor, buscamos un lugar para dormir aquí….. No hay problema……jupí, jupí…..

Zajíždíme autem na zahradu a začínáme stavět stan. Na zahradě, která je rozdělena potokem na dvě části, harmonické části. Zadní část zahrady otevírá každému volně cestu do hor. Z těch kopců se směrem do zahrady šklebí ten nejvyšší kopec. Ledovec. Brrrr. Taky celou noc nechával o sobě vědět. Zpět k začátku večera.

Za chvilku přichází takovej sympatickej kluk, něco kolem třicítky. Seznamujeme se, mluvíme o našem cestování a věcech mezi nebem a zemí. Nabízí mi maté, a to se přece nedá odmítnout. Je to teda síla, ale i přesto usrkávám magický nápoj několikrát. Jmenuje se Luiz a při otázce, zda umí anglicky propuká v hlasitý smích. Prej umí love you a ty důležité fráze na sbalení holek. Jinak nic. A co asado? Te gusta? Qué es asado? No to jsou pečené vnitřnosti z krávy. Comó? Je to zdravý a dobrý. Tak teda jo. Přijímáme pozvání na večeři. Bereme s sebou slivovici a dřevěnými masivními dveřmi pomalu a nejistě vstupujeme do vytopené místnosti. Tak dámy a pánové. To jsme nečekali. To je mamka, taťka, jeden strejda a druhej strejda, k těm patřili i tety, pomocník a pomocnice v domácnosti. Stačil jeden pohled na Louisova otce, George, a moje vnitřní napětí, jak jiskra v krbu, uhaslo. Mluvili jsme všichni dohromady páté přes deváté, pili víno, pivo a slivovici. Ta sklidila mimořádný úspěch. Menší mísa salátu ze syrové mrkve, vajec a kukuřice byla postavena na stůl jako první, pak chleba na prkýnku a větší mísa vařených brambor.

A už se to nese. Podle výrazu obličeje každého člena rodiny se dá odhadnout, že se vyloženě na ty pečené vnitřnost těší. Petro, chceš srdce nebo játra? Ochutnám oboje. Dej si střeva. Nikdy jsem pečený střeva nejedla, zvědavost mě povzbuzuje a tak si beru asi tak 7cm.

A prej že je to hnusný. Už si nevzpomínám, kdo to řekl, ale zas tak hnusný to nebylo. A ani zas tak nic special, po čem si olizuješ prsty. Strejda veterinář chce hodit Martinovi na talíř testiculo. Moje výbava z latiny mi dovoluje odhalit vtípek jako první. Martinovi vysvětlili, že je to dobrý a má to hodně vitamínů. Už už by chtěl ochutnat, ale přece ho v tom nenechám. Varle to je !!!! Je zajímavé, jak pro každého samce jsou pýchou a jen pro místní chlapy i lahůdkou, něco jako pro francouze náš šnek zahradní.

Kdybych měla sestavit žebříček těch nej z Argentiny, tak bez zaváhání pokládám na špryclík nejvyšší setkání s touto rodinou. Pro každého z nás to bylo srdeční záležitostí.

Zpívají a hrajou na kytaru……je to dar pro každého z nich. Luis a jeho mamka Angelina vyučují na škole folklórní tance. Poprosila jsem o ukázku tanga. Přidávají i ukázky další. Luise napadlo, že bych mohla si zatančit chamamé s ním. Babi děkuju, že jsme tancovávali v kuchyni, a že nejsem taneční střevo. Tanec, vlastně všechno co cítíš, nepotřebuješ se složitě učit, jde to samo. Babi, vidělas? …….Martin filmoval a dělal fotky. Teď nastala jeho chvíle. Georgie mu půjčil kytaru, Martin se bránil, ale nakonec zatrsal pár taktů rokáče a bzzzzzzzzz struna prdla. Omlouval se a očekával konec hraní. Chyba. Vytřeli nám zrak, hrajou i s pěti strunama. Přináším malé drobnosti jako dárky. Loučíme se…….a hned další návrh s pozváním na zítra do království strejdy veterináře.

Před branou do parku si hraju s myšlenkou o osudových setkání znova a znova, vždyť včera stačilo popojet pár metrů do parku a hravě najít místo na postavení stanu. A nestalo se tak.

Sakra. Luis mi ukazuje na plotě kůži z toho bejka, co ho včera zapíchli. Nebudu jeho smrt hodnotit jako přinesenou oběť hladovějícím pocestným. Vždyť mají restauraci a jak říkal Georgie, maso odváží právě tam.

Martin se docela baví nad větou Luise, kterou se zmiňuje o studiu na zemědělské škole. Miguel dojí krávu, a tak kluci ze zemědělek z různých kontinentů společně hodnotí jeho techniku. Neabsolvovala jsem tu jejich agro školu, ale vidím, že tady krávě svážou při dojení zadní nohy a u nás bývávala kráva přivázána za hlavu. Zřejmě to bude tím, že u nás ty krávy byly za tu hlavu drženy i mimo dojení, načež tady dostanou brzo volno.

Vyrážíme na pozemek veterinaria, kde obdivujeme velikost pozemku rozkládajícího se od nedohledna do nedohledna. Dům postavený s noblesou architekta, potok, kde o křišťálové příchuti vody nemáte nejmenší pochybnosti. Krok za krokem a slyšíte v pravidelném rytmu dýchat celé okolí.

Krásní koně. Sedám si do sedla, ale kůň cítí arytmii mého tlukotu. To mi jako holce vštěpovali, abych koňům a psům nevěřila. Psi tu běhají volně a nikoho nekoušou, koně taky, a nikoho nekopou. Martin se nese v sedle koně a jako trumf vytahuje mačetu. Na to být gaučem, mu chybí už jen ta čepice.

Čas……..čas loučení je tu. Děkujeme za vaši pohostinnost. Luis mi dává svoje CD, vyměníme si adresy a naposled zalaškujeme na téma……máme dvě dcery………tak přijeď do Prahy.

 

Araukárie

O této dámě s pěkně starým rodokmenem, se mluví jako o živoucí zkamenělině. Kolik let by se dalo odpočítat zpět do druhohor, to netuším.

Aurakárie v Argentině, tady kolem sopky Lanín, jsou staré asi 1 500 let. Na růst v půdě nejsou zřejmě moc náročné. Ohýbám se pro spadlou větev a ryju do půdy. Všude černý sopečný prach, který ze svého nitra vychrlila sopka. Prskala balvany menší i větší kolem sebe na všechny strany a docela do pěkné dálky.

Obejmout nejširší kmen se mi zřejmě nepodaří, pařáty do dvou metrů nevysunu. Do nejvyšší koruny nevyšplhám. To ne, neodrazuje mě výška koruny 40 metrů, ale technický problém, jak se vysoukat po kmeni, který neobejmu, nedosáhnu a ani nevyskočím na první větev.

Tato potvůrka má svoji specialitu mezi stromy. Kdyby nebyla tak stará, uvěřila bych, že ty móresy shazování starých spodních větví odkoukala od jelena, který tloukl parohy o její kmen a pak byl bez.

Dáma nenapodobuje vše, co dělá zoufalý jedinec. Je kreativní, s novými větvemi nehazarduje. Mladé větve zůstávají v koruně stromu a rozmazlují šišky i šištice, pro dobu rozmnožování. Kápli jsme na to, jde o specifický druh jehličnanu. Jelikož jsou tady v zimě občas i teploty kolem mínus 10, tak to v pohodě vydrží. Dá se říct, že se jí tu daří. Jsou nádherný, ale bydlet tady s nimi? To ne. Žijou tu mnoho let, ale je tu cítit samota.


  Konec 7. dílu  

 

Související články

Argentinské pohledy 2008 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6.

Patagonie a střední Argentina 2008,
část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12. 
13. | 14. | 15.| 16. | 17. | 18.  | 19. | 20.

Gymno - deník Argentina 2007, část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. |12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. | 21.

Pohled vně kaktusářského světa (02/2009)
Lumír Král: Pod Jižním křížem. Poznámky z velkého vandru po Argentině 
(2. 1. 2007 – 14. 2 .2007)

 

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630