|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina
Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost
s patřičným nekaktusovým nadhledem…
Peninsula Valdés a rypouší domestic
violence……
Pokud je panenská příroda jen místem
domova zvířat, musí to být božský klid pro ně. Člověk začal
tato místa postupně objevovat a měnit je v turistické
atrakce.Postavení plotů kolem hnízdišť či letních kolonií
mořských savců je v dnešní době už nutností. Nutností, jak
zákazem vstupu uchránit tato místa před vstupem člověka.
Stojím před plotem na úpatí kopce a
dalekohledem si přibližuju pláž s rypouši sloními. Mláďata a
samice se vyhřívají na sluníčku, samci v moři líně
proplouvají svým územím.
To je kolos. Naklání se ze strany na
stranu a pokouší se dostat k samici, která kojí mládě. Je
jasné, že naše přítomnost mu neuniká. Sleduje mě a rypouším
chrochtáním signalizuje mírnou nelibost. I já ho ale sleduju
a ani jeden jeho pohyb mi neuniká. Snaží se svým tělem
odstrčit mládě od matky. Je vidět, že i sociální život
rypoušů má podobné znaky ze života našeho. Fotrovi se nedá
odporovat, mládě vyklizuje bezstarostné místo od matky.
Jo…..samec vzbuzoval v mých očích obdiv, statné tělo s
uhrančivým pohledem tmavě hnědých velkých očí. Ale teď mu
říkám ty surovče prasáku. Něžnost….kdepak tu vyměnil za
domácí násilí. Kouše do samice, která mu občas ty jeho ataky
agrese odplácí, ale nevzdává to a chce mi hlavně ukázat,
jaký že je to samec.
Potůčky i potoky krve tečou po jejich
tělech a rudě červená barva je rychle smyta slanou vodou. Na
jejich tělech se zrcadlí i jizvy staré, pěkně hluboké. Tak
jako v lidském světě mnohokrát i tady násilí vyhrává…….samec
se převalí na bok…..mrkne okem, hele vidíš ho…..jo vidím ho,
je pěkně velkej…….
Penisotéku nezakládám frajere……šup a je
to…….vítězoslavně odplouvá……no a my taky.
Kluci magellanský, to jsou jiní frajeři.
Svoji mužnost nedávají na obdiv nějakým tučňáčím extra
výstupem, naopak se skromností inteligentních vzdělanců
diskutují o problematice v zemi T. S noblesou nosí i svůj
frak a se systematickou pečlivostí se o něj starají. Jen my
turisti, co obdivujeme vůni parfémů světoznámých značek,
můžeme říct největší blbost v říši tučňáků…….hele vole ty
nějak smrdíš rybím tukem!!!
Puerto Piramidés je známe pro mnohé
návštěvníky něčím, s čím se většina lidí nikdy nesetká. Mám
na mysli setkání s velrybou. Vidět ji a dotýkat se jí. Stále
patřím mezi tu většinu. Pokud si někdo umane velrybí
schůzku, musí obětovat tomu snu hodně času, neboť velryby
audience nepořádají a připlouvají do zálivu bez ohlášení.
Mnoho lidí už několik dnů čeká na signál k nalodění, ale
zřejmě velryby jsou v dobrém rozmaru a dovádějí v širém
oceánu a do zálivu se jim prostě nechce.
Vracíme se ke kaktusové stezce.
Duhová kulička
Nevím jak teď, ale už na základce pro
mého spolužáka Jardu, byly skládky a smeťáky místem
dobrodružství. My ostatní jsme nějak pohrdali jeho vášní.
Fuj špína. I v Argentině je svět smeťáků. Schyluje se k
večeru, tma se blíží a místo, kam postavit stan ne a ne
najít. Tak to zapíchnem tam za ten val hlíny. Je to sice u
cesty, ale v tuto dobu tu nikdo nepojede. Stavíme stan a
někdo projíždí. Vzájemný signál, že je vše v pořádku, a za
chvilku zalézáme do stanu.
Ráno, dobré ráno sluníčko. Hele smeťák.
Jéééé, co to tady je? Duhová kulička. Je fakt zajímavé, jak
ty předsudky z dětství jsou ty tam, mozek začíná šrotovat
vzrušením a z programu vypadávají otázky. Čí byla ta
kulička? Kdo ji ztratil nebo vyhodil? Jak se sem dostala?
Duhovou kuličku nejradši ze všeho mám…lala la la……
Morbidní určitě bude zmínka o pštrosovi,
který chtěl přeskočit plot a opravdu nešikovně se nohama
zaháknul za dráty, které ho uvěznily a vězní i teď v době,
kdy jeho pštrosí duše je v nebi a tělo se stává tím typickým
koloběhem přírody.
Míříme někam ….Telsar, Gan Gan …ujedeme
150 km a v obchodě, kde kupujeme chleba, debatujeme s
prodavačem. To jste byli vy, s tím stanem…..červené vlasy si
pamatuju. To je neuvěřitelné……vlastně je dobře, že každý o
nás ví……
Copak za lokalitku kluci naplánovali?
Astrokaktusy a krásně kvetoucí maihuenie.
Já jim přezdívám mahulena. Tyhle kaktusy
můžu vidět, ale určitě nebudou moje krevní skupina. Co ale
mě vždy dostane, jsou kameny, šutry, skály i kamínky. Dneska
se ukazovaly ve své sopečné kráse.
Přemýšlím o tom, jaký ty šutry mají taky
svůj životopis. Nedovedu si představit, kolikrát za svůj
život měnily bydliště. Asi hodněkrát.
Prásk, bum, rána a brždění kol. Praštěná
jsem dost, ale kdopak byl praštěnej teď? Chudák pásovec,
nezmáknul přesun přes cestu a dostal ránu nějakou částí
auta. Vyskakujeme z auta a seznamujeme se s pásovcem. Nic se
mu nestalo, jen slabý otřes a malá kamufláž přesvědčit nás,
že je mrtvej. To neznáte Martina. Bere pásovce do ruky a
zkoumá jeho tělo. Rychle, foť to. Fotím a filmuju. Chudák,
vypouští všechny exkrementy. Šikovnej kluk, nezasáhl ruku
Martina. Dnešní den bude zapsán jako den pásovce. Hledám
kaktusy, ale vidím zvíře, co mě pozoruje. Martine makej.
Pásovec. Zapózoval malou chvilku a ač zprvu vypadal, že s
námi natočí zpomalenej film, vmžiku se otočil a pelášil ke
křoví. Tak teď si přepnul na zrychlenej výkon a předníma a
zadníma nohama současně vyhraboval si cestu pod keřem, cestu
někam pod zem, kde by se mohl skrýt před tlupou čumilů.
Prskal něco v tom smyslu…..paparazzi z Čech, tak ty jsem tu
opravdu nečekal.
Konec 6. dílu |
