|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina
Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost
s patřičným nekaktusovým nadhledem…
Valle de la Luna, Ischigualasto
To zní tak romanticky…, procházet se s Martinem teplou nocí
za svitu luny, třeba se držet za ruce, nehledat kaktusy,
nemyslet na přetahování dat, prostě jen tak si představovat,
že jsme někde v druhohorách, sednout si na ten kopec před
námi a nechat se vtáhnout do doby dinosaurů. Vidíš to taky,
co dělá…, klade vejce…, ani nedýchám, nechci ji vyrušit…,
tak to tedy je!!!!
Tak to teda je, Martin chce stahovat data a atmosféra
prasvěta je v prachu. Kdepak, jsme v parku, procházíme
územím naleziště dinosaurů. Praporky zapíchnuté hluboko do
nánosů písku upozorňují na vzácná místa nálezu. Chodím
křížem krážem po nekonečném údolí posázeném zerodovanými
balvany, z kterých je písek rozfoukáván do všech stran.
Martine, to je ten kopec, na kterým jsme včera večer seděli.
Běžím k němu a slyším Martinovu připomínku k mému chorému
mozku. Chlapec se plete, posun v čase je možný, sehnu se pro
rozpadlé zkamenělé vejce a asi půlkilový žloutek rychle
nacpu do kapsy kalhot.
Argentina je velmi bohatá na fosilní zbytky dinosaurů, které
dovolují rekonstrukci velmi důležitých úseků historie těchto
živočichů. A do této oblasti patří právě i toto území, které
jsme mohli projít po svých, a pak se podívat do velkého
hangáru, kde nám jeden z archeologů ukazuje skvosty, které
byly tady objeveny.
Jeho výklad byl, jak jinak, podán
argentinštinou. Hrozně rád během výkladu dělal pauzy
oblíbeným entonces. No a to byl mikročas k tomu, abych
zabrousila do mozku oddělení dinosaurů a porovnávala moje
informace uložené v čestině s jeho originálem. A pomohly mi
i informace na tabulích pod exponáty. Mluvil o tom, že
zvláště dvě zvláštní okolnosti umožnily v Patagonii
paleontologické výzkumy, které probíhají od konce minulého
století. Jsou to pokračující eroze odkrývající vrstvy
mořských a kontinentálních uloženin a bohatství fosílií
obsažených v těchto vrstvách.
Historie dinosaurů začíná asi někdy před
230 milióny let uprostřed geologického období triasu v
prostředí zcela jiném, než je dnešní. Kontinenty v té době
byly spojeny v jeden obrovský celek, známe, zvaný Pangea,
která sahala téměř od jednoho pólu ke druhému. V pozdním
triasu rozlišujeme v rámci tohoto superkontinentu dvě
provincie: severní Laurasii a jižní Godwanu. Během jury se
tyto dvě oblasti vzájemně oddělily a vytvořily dva
samostatné kontinenty.
Současná oblast Patagonie sahala dále na
východ a byla spojena s jižní Afrikou a pravděpodobně také
se západní oblastní Antarktidy. V té době ještě neexistoval
Atlantský oceán. Na západě byla Patagonie ohraničena Tichým
oceánem, tehdy ještě bez velkého řetězce hor na pobřeží.
Tvar jihoamerického kontinentu však byl srovnatelný s jeho
dnešní pozicí a orientací. A všude zde se proháněli
dinosauři… ty názvy… Eoraptor, Herrerasaurus,
Piatnizkysaurus, Amargasaurus,
Gigantosaurus, Epachtosaurus, Gasparinisaura,
Carnotaurus, Titanosaurus, Abelisurus.
A teď něco z anatomie. Dinosauři se
lišili od plazů několika znaky. Hlavně měli dva spánkové
otvory, kde se upínaly žvýkací svaly. Martin si to nějak
přeložil jinak, ve smyslu double očí či uší. Roztomilá
verze. Ta moje odpovídá názoru vědců. Také jejich zuby byly
v zubních jamkách a nevyrůstaly přímo z čelisti. Měli různý
počet obratlů a žebra byla připojena dvěma kloubními
hlavicemi. Jo! A vejce měla skořápku.
Frekventované slovo pro něco jedinečného je ikona, teď
nemyslím tu v PC. Dinosauři byli jedineční, stali se ikonou
druhohor. Skutečnost, že zanikli, je obecně známa. Tuší se,
že náhlý konec těchto gigantů zapříčinila zřejmě nějaká
kolize s obřím meteoritem. Já bych tu vinu hodila na
vulkány, ty tady nachrlily tolik prachu a kamenů, že by
mohly vyplenit celé druhohory dvakrát po sobě.
Jelikož tito majestátní tvorové zanechali docela dost
kosterních pozůstatků ,a to hlavně tady v Argentině, mohou
tak svými zanechanými důkazy o své totožnosti motat hlavy
archeologům a pomoc vyřešit tu otázku: Byli či nebyli?
Cuesta de Guanchin
V džungli kaktusářské teorie je trochu
naivní si myslet, že existuje něco jako IQK, inteligenční
kvocient kaktusáře, který by měl být základní výbavou
každého kaktusáře. První charakteristikou kaktusáře je už
známý pojem lovec. Lovec, který udělá cokoliv proto, aby
našel tzv. nový taxon a přišrouboval mu do názvu své jméno.
Chápu, že slovní popisování kaktusů bylo
nezastupitelné v dobách pana Friče a ještě tak možná pana
Fridricha Rittera. Ten žil v Jižní Americe a pokud našel
nějakou novou kytku, určitě to musel nějak sdělit kámošům do
Evropy. V praxi to vypadalo asi tak. Šel, až došel ke svahům
nám známým jako Cuesta de Guanchin, a našel na svahu
kaktusy. Psal se rok 1955.
Vědecky popisoval asi tak: Tělo ploše
kulovité, jednoduché nebo v malých skupinách, k odnožování
dochází často nahoře v horní polovině těla, světle zelené,
nebo fialově hnědě ojíněné, 3 – 4 cm vysoké a až 11 cm
v průměru, s dlouhým řepovitým kořenem; žebra 10 až 12,
svislá, příčnými rýhami rozdělená v 15 – 20 mm dlouhé
hrbolce. Areoly prohloubené v horní polovině hrbolců,
oválné, 5 mm dlouhé, s bílou plstí, pod areolami tvoří
hrbolce bradu. Okrajové trny 7 – 9, 3 – 4 páry a jeden
směřující dolů, roztažené a směrem k tělu přihnuté, až 25 mm
dlouhé; střední trn zřídka 1, nahoru k vrcholu zahnutý, až
30 mm dlouhý, všechny trny růžově hnědé…. atd., atd.
Tato pasáž, co následuje, je super, moje
oblíbená. Jakou hrušku myslel? Pamatuju si tolik rozdílných
tvarů hrušek, které jsem trhala z hrušní. Třeba myslel tu
typicky argentinskou. A čím mě totálně rozsekal? Hláškou –
semeno tvaru hrnce a ještě na té drobotině našel bradavky.
Plod hruškovitý, 15 mm v průměru, směrem
nahoru se zužující, namodralý, s bělavě růžovými šupinami.
Semeno tvaru hrnce, 1 mm v průměru, černohnědé, s
kuličkovitými bradavkami……
A bůh ví, kolikrát jsem ještě zašel, a
bůh ví, zda se vyšplhal až nahoru. Co ale nezapomněl udělat,
poslat kámošům do Evropy i nějakej kaktusovej exemplář V
Evropě nervozita panuje, hlavně v závitech Waltera Rausche.
A jede se do Argentiny.
A jsme zase na svahu Cuesta de Guanchin.
Seňor taky šplhá. Je trochu nervózní, zdá se, že nic nového
pod sluncem. Ješitnost je ješitnost, tak doplňuje původní
popis kytek: šedozelená epidermis, růžové trny a také široké
korunní lístky často jakoby zvlněné.
Tak byly nebo nebyly zvlněné? Taky mě
mate ta růžová barva trnů…, nemyslel-li květ. V době nálezu
měl tento taxon za horskou formu Gymn. guanchinense,
které roste o 1 500 až 2 000 metrů níže, které také dole
nalezl. Až po prozkoumání semen doma po poradě s ostatními
gymnofily došel k názoru, že jde o nový druh . Gymn.
ritterianum.
Problém je taky informační kanál, ze
kterého se čerpá. A to je ten další trn kaktusu , o který se
klidně dá popíchat. Například předcházející informace o
Gymn. guanchiense, které roste o 1.500 – 2000 metrů
níže…
Ty Bože Kaktusový, nemohli by ti kluci
kaktusářský, co plní klubové stránky na netu těmito
pasážemi, je trochu ofrešovat aktuálním přesnějším údajem.
GPSky jsou na Google Earth i mezi kaktusáři. Někdy dostupný
zdroj informací se může dost lišit od originální verze.
Někdy i od verze překládané do češtiny. Píchat či nepíchat…,
pardon to je jiná kapitola výzkumu, popíchat či nepopíchat.
Hele kluci, já tam taky byla a na ten kopec jsem s Martinem
vylezla úplně až na vrchol.
Nádhera, ten výhled do krajiny. Ba ne, i
já jsem první hledala kytky, a pak jsem se kochala pohledem
na krajinu kolem vrcholu kopce. A chtěla jsem poodhalit tu
roušku tajemství, která kytka je vlastně která. Kytky
krásný, krásný svým tělem, barvou, otrněním i květy.
Souhlasím, že guanchinense a ritteriana se od sebe
liší……soudě podle počtu bliznových laloků……. Na chvíli se
zase vrátím k citaci z literatury.
Od Gymn. guanchinense se liší
Gymn. ritterianum plochým, ve stáří nikoliv krátce
sloupovitým růstem, řepovitým kořenem, zpravidla k tělu
přihnutými a k němu přiléhajícími trny a široce
otevřenými,často pastelově zbarvenými květy s nejčastěji
šeříkově růžovými prašníky. Gymn. ritterianum má také
větší květ (65 mm dlouhý a 75 mm v průměru s 20 mm dlouhou
čnělkou s 10 bliznovými laloky) se zvlněnými korunními
lístky a květy tak působí daleko mohutnějším a plnějším
dojmem (květy Gymn. guanchinense 50 mm dlouhé a 50 mm
široké s krátkou čnělkou s 8 laloky).
Fajn laloky, pokud se najde květ, si umí
spočítat každý. Soudím i já. Zároveň je hračka položit
rozříznutý květ na milimetrový papír a zapsat jeho délku.
Kolik květů se musí změřit, abychom jaksi konstatovali něco,
co se blíží průměrné hodnotě? Nejedná se náhodou jen o jeden
exemplář?
Každá disciplína má svou vědeckou
terminologii. A terminologie barev, ta patří jako šachy mezi
královské disciplíny.
Kaktusová královna pohlédne na květ
kaktusu a vnímá jeho krásu. Krásu tvaru a i barvy.
Samozřejmě si i přivoní, to patří k protokolu. Nikdy, nikdy
neuslyšíte z jejich úst vyslovit barvu květu. Chodila na
základku a jako každej, měla fyziku. Učila se pro život…
řečeno slovy.
Stavba oka způsobuje rozdílné vnímání
barev u jednotlivých osob a to i v závislosti na podmínkách,
kde právě jsme. Intenzita osvětlení na lokalitě, celková
barevnost lokality.
Šeříkově růžová……hmmm to je barvička. A
kterou pane myslíte tou pastelovou? To je ta kterou nosí ta
roštěnka od vedle?
Nebo předseda klubu kaktusářů se vohodil
do pastelový košile? Které tóny barev míchali v textilce, že
mu ta pastelová tak sluší?
Míchání barev: Mícháme-li tři nebo více
elementárních barev, vnímáme výslednou směs jako pastelovou
barvu.
Entonces….barbaro….claro…Cuesta de
Guanchin …kvetou kvetou, dole guanchinense a nahoře
ritteriana.
Ale ani ta ritterinana na jednom kopci
nejsou identická dvojčata…….Každá kytka se pyšní svou
originalitou a i jako my lidé svými vrtochy. Osm….hmmmm…osm
laloků.
Klobouk dolů, před těmi průkopníky
kaktusářů, kteří se na cestu do liduprázdných končin
vydávali pešky, někdy i na koni. Kolik dnů a nocí trpělivě
čekali, na jednu kytku…až ji najdou....čekali třeba až jim
vykvete a budou moct změřit a popsat květ….zmapovat a
zakreslit terén podle okolní krajiny …..může si to člověk
dneska vůbec představit?
Asi ne. Ale co si už dnes dovedu
představit, je vidět růst kytku v její domovině, lehnout si
jen tak ne zem, nevrazit si třeba trny akácie do kolena a
kochat se a kochat. Na druhou stranu dělat vědeckou teorii o
kaktusech mezi stěnami skleníku je taky koníček. Klobouk
dolů tambien……v pěstování kaktusů…..i v tom jsou Češi
nejlepší.
Konec 9. dílu
|
