|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina
Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost
s patřičným nekaktusovým nadhledem…
Policie
Prej… že jsem provokatér. Ale
provokovat místní osadníky v nějaké zastrčené vísce, kde je nulová
pravděpodobnost uvidět cizího člověka, tak to teda ne. Martin je názoru
opačného. Viditelně naše cesta končí, ale proč se zastavit a otočit,
když se dá skočit autem do směsice prachu s pískem, projet mezi domy a
přes zavřená okna auta cítit zvláštní napětí energie běhající mezi námi
a lidmi, kteří na několik okamžiků se zastavili a doslova se přestali
pohybovat. Něco jako ve filmu Šípková Růženka.Lidi i zvířata v absolutním
transu. A teď kam? Obrátit se a mazat nazpátek.
Ani nevím, jak se ta osada jmenuje. Řekněme Bezejmenná… nebo Konec světa.
Orientačním bodem je Conception. Je tu
jakási malá stavba podobná autobusové zastávce. Je oplocena drátěným
pletivem. Na lavici i po zemi jsou poleženy fragmenty porcelánu, v
hlavě si je dávám do nějakého celku. Zřejmě soška nějakého místního
patrona. Kousky křížků, sklenic a váz. Kolem dokola pole porostlé
kukuřicí vzrostlou do výšky přesahující moje rozměry. Půda je písčito
jílovitá, červeně zbarvená, prokličkovaná stezkami místní čtyřnohé
havěti.
Jemný deštíček postupně uvolňuje cestu
lijáku. Pěkně to bubnuje do stanu. Otevírám stan a vidím i ledové
korálky, jak se lesknou v kalužích kolem stanu. Slyším motorku… připadá
mi, že neprojela kolem, ale stojí asi pět metrů za stanem a míří
světlometem přímo na stan. Co je to za vola, pomyslím si a otevřu stan.
Nikdo nic neříká, tak zavírám stan. Okamžik překvapení, motorku někdo
tůruje a světlo přidává na intenzitě.
Budím Martina a vyštvu ho ze stanu.
Policie!!!!!!! Klidný policajt, legitimuje se a zjišťuje, co tu děláme.
Zřejmě někdo z Konce světa po našem průjezdu osadou pojal podezření na
ta stvoření v coche a vyžádal si policejní prozkoumání důvodu naší
přítomnosti za humny. Policie odjela a začalo pršet znova.
Farmaceutické sympozium - La Pampa de la Viuda
Černá vdova ať už z říše člověčí či
pavoučí bývá obestřena tajemstvím. Pro obě pokolení platí třístupňová
akční fáze. Číhá, vysaje a odhodí. La pampa, která má vsoukáno do svého
přídomku la viuda, může říct, že tyto tři aktivity jsou její vdově
ušité taky přímo na tělo.
Tady ta pampová vdova číhala na šanci,
jak přesvědčit místní úřady o plánu vybudovat novou silnici, která by
propojila Argentinu a Chile v provincii La Rioja. Šance se chytila a
vysávat na takový projekt peníze doslovně musela. Možná měla práci
s odhazováním nevěřícíchTomášů a kamenů ze skal při stavbě silnice.
I ta atmosféra kolem Siera de Velasco
má své tajemné kouzlo. Ránem mraky s respektem přefičí kolem
vrcholků hor tak, aby probouzejícímu slunci dovolily jako prvnímu
pošimrat svahy hor. Nejde o klasické ráno. O ráno, kde se vše leskne a
září na dálku jasnými barvami.
Tady hloubka barev nabírá tmavší a světlejší valéry temně sametově
smaragdu. I z té dálky vás to na jednu stranu láká skočit a fláknout
sebou do toho měkkého sametu, na druhou stranu máte pocit, že barva
tajemna vám nedovolí vstoupit. Je vzrušující vstupovat na místa, která
jsou v tajemném hávu. O nic míň je vzrušující potkat na těchto místech
třeba skupinu argentinských farmaceutů.
Zpočátku jsme nevěděli, o koho jde.
Jeden z nich vydoloval ze země malou opuncii a odnášel ji do auta.
Divná konkurence, že jo Martine? Vypadalo, že to byla poslední zakrslá
červeně kvetoucí opuncie v kraji.
Ahoj! Odkud jste? Encantada tambien!
Pokud máte možnost poznávat různé národnosti, začínáte spolu s nimi
hrát jejich hru při setkávání a loučení. Už jsem tím taky postižená, a
pokud by vše záleželo jen na mně, společenský manýr stisku rukou bych
raději nepraktikovala. Proč? Přednášku o lokalitě Lidské ruce, dělat
nemíním. A o rukou připomínajících leklé ryby, to už vůbec ne. Tak
fajn, obětí a symbolický polibek vpravo i vlevo. Člověk se stále musí
učit. Deska nepopsaná jsem v sortimentu pánských parfémů. Identifikovat
kód parfému farmaceuta Claudia po jeho objetí, se mi nepodařilo. Parfém
si se mnou zahrával ještě druhý den ráno. Tak co? Jaká značka? Jaká…
jaká, držel se mé hebké stařecké kůže a šklebil se.
Nechápu, a to jsem se myla. Do vrásky se parchant schoval. Smrdíš!!!!! Ponižující setrvat tady! Vypařil se…
Slon
Někdo řekl: Viděl jsem kolibříka…¨někdo
zase bílého slona. Možná nesmysl, možná pravda. Bílého slona jako první
měla vidět královna Mája, která rodila a slon jí donesl lotosový květ.
A od těch dob je prý slon symbolem moudrosti a čistoty, v jiných zemích
přináší štěstí. A co ten sloník v Malanzanu? To je takový
zvláštní slon. Jeho podobu si ztvárnila příroda sama, sama na skále za
kostelem. Každý, kdo opouští toto místo, ho může vidět. Ale musí být
pěkně všímavý, nebo rozumět místním laskavým lidem a nechat si od nich
ten jejich zázrak přírodyukázat.
Je roztomilej. Asi tak jako kluci u
místní hospody, kteří se mě zeptali, zda jsem vdaná. Prstýnek sice
nemám, ale jsem a to už pěkně dlouho. Jsem ženatý, ozval se ten, který
mi připadal jako tichá voda. Kluci se začali uchechtávat. Tato nevinná
hra na otázky a odpovědi se dá brát jako malá lekce procvičování si
jazykových dovedností a zároveň i jako sociologický průzkum místní
omladiny. U nás i tady, stejná banda,samé srandičky.
Martin ještě nedopil pivko, a tak jdu
pozdravit skupinu muzikantů sedících za hospodou pod velkým košatým
stromem. Lákají mě rytmy jejich kytar. Hrajou brazilskou muziku. A fakt
jim to šlape.
Kdo viděl toho kolibříka? Přece Martin, vloni, když tu byl. Na jeho
slova jsem myslela už dlouhou dobu a moc jsem si přála toho mrňouse
uvidět. Slon je k nedaleké skále připoután už věky a uteče jen pohledu
nepozorného diváka. Uvidět kolibříka na několik vteřin, to se nestává
často. Jen ti trpěliví a pozorní mají to štěstí. Jó štěstí, vždyť jsem
viděla před tím bílého slona, slona, co… kdo ví, jak je to
se štěstím.
Dnes jsem měla štěstí vidět kolibříka.
Rozhodla jsem se vylézt na jiný kopec, než šplhal Martin. Sluníčko se
opírá o vrcholek kopce, je pěkné dusno, ale mně se nechce mazat zase
zpět dolů někam do stínu.
Sedím na kamenu a cítím silnou vůni. Co je to za květinu? Nevím, v
těchto kytkách se nevyznám. To byla sekunda. Byl malinkatej, kovově
modrej lesk. Martineeeeeee!!!!! Viděla jsem ho, byl tady. Kolibřík.
Možná ten nektar z bílé květiny ho sem přilákal. Možná ne. Květinou
byla… vůbec ne žádná Tillandsia lorenziana, jak mi bylo původně řečeno, ale Tillandsia xiphioides. Lumča se pustil znovu do hledání, poslal název tento. Lorenziana…, to jí slušelo víc…
Konec 12. dílu
|
