|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina
Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost
s patřičným nekaktusovým nadhledem…
Chepes Viejo a záhada nosorožíků
Vjíždíme do osady… ani nemusím Martinovi říkat,
aby zastavil. I on nemůže uvěřit svým očím, co se to tu děje, před
námi na silnici… pohřebiště brouků. Mě to slovo asociuje
s erytrocyty a slezinou, která je jejich pohřebištěm v těle savců.
Kolik krvinek ve slezině, tolik brouků na silnici právě tady.
Vyskakuju z auta a toho ještě lezoucího si beru
do ruky. Je to nosorožík. U nás patří mezi nejbizarnější brouky. Má
nadmíru vyvinut pohlavní dimorfismus, samci jsou nápadně odlišní od
samic – nosorožík samec, se liší značně proláklým štítem, jehož
výběžky na konci tvoří jakoby límec, a poměrně velkým rohem na hlavě
směřujícím dozadu.
Soudě podle velkého rohu držím v ruce samečka.
Hmmm jsem heterosexuál, že jo? Bohužel tato sexuální orientace mi
nemůže vyřešit moji otázku, proč jich je tu tolik? U nás z přírody
mizí víc a víc, ale tady mají ještě zřejmě dost vhodných míst pro
rozmnožování. Larvy se vyvíjejí ve starých stromech několik let.
Rozhlížím se kolem dokola a vidím vhodných stromů pro jejich vývoj
mnoho. Dospěláci by měli vylétávat na konci jara a poletovat do
konce léta. Tak to je ta správná doba pro ně i tady. Lidskému oku
není moc dovoleno je spatřit během dne, jelikož poletují za soumraku
a někdy jsou přilákány ostrým světlem. Silnici lemuje veřejné
osvětlení a to bylo zřejmě příčinou jejich příletu právě sem.
Co nechápu je, proč se tu srocovali celou noc?
Intenzita světla je donutila zůstat a únava po letu nedovolila
odletět? Přistávali na chodníku a na silnici pod lampami, ale co
neodhadli, bylo kruté setkání s koly projíždějících aut. Brouk ne
brouk… pěkně to tu křupe… Jó kluci, to u nás by ti ochranáři leželi
na silnici a nikdo by neprojel. Jenže tady je smrt brouka pro místní
nicota, co se přehnala nocí. Nedivím se, že se na nás dívají jako na
blázny. Možná za pár let pochopí, proč jsme užasli nad jevem tak
nevídaným… vidět brouka nosorožíka, brouka, který v Čechách rok od
roku hůře a hůře nalézá vhodné podmínky pro své rozmnožování… Jó
před 40 lety… pamětníci entomologové… by mohli vyprávět… nosorožík
byl ozdobou naší fauny.
Popojíždíme kousek dál a sakra… zastavujeme
zase. Kondoři se pustili do kotěte. Fuuuujjjj… naopak dobrá práce,
kondoři žerou jen mršiny a uklízejí v přírodě.
Stará nepotřebná věc… v Quines
Obchod… rodinný obchod… vyrábějí věci ze dřeva.
Vstoupím do obchodu a očima rychle projedu všechny regály. Dřevěné
věci opracované na soustruhu…ty vole… přitahují mě malá americká
kamna. Fascinujou mě.
Jsou malá, ale ten prťavej rozměr jim nic nebere
na kráse. Jdu k nim. Nechápu. U nás takovej kousek stojí desítky
tisíc a tady je mají za babku. Pár pesáčů a úvaha o tom, jak je
dostat do Čech, je jen malou hrou. Tak dobře. Šlo by to, ale…
zapomenem na to. Něco menšího by nebylo? Už to vidím! Žehličku na
uhlí. Železnou žehličku. Tak tu si tedy vezmu. Je zajímavé, jak ty
staré věci mají v sobě stále tu správnou energii a jak po mnoha
letech strávených někde v kůlně dovedou oslovit.
I u nás se dají koupit staré věci, ale o mnohých
se nedozvíme jejich původ. Majitelka obchodu se usmívá a vypravuje o
prababičce, která si před mnoha lety žehličku koupila. Od koho, to
už nikdo nezjistí, a ani nechce zjišťovat. Důležité je, že si ji
odvážím domů i s vypáleným nápisem Argentina. Zatímco majitelka
zabalovala můj staro-nový poklad do novin, prohlížela jsem si starou
mechanickou kasu.
A tak to má být. Dědit věci z generace na
generaci, rodinné dědictví. Občas ale nelpět na starých věcech jako
je žehlička. Kdyby tomu tak bylo, nikdy by nemohla odcestovat se
mnou domů a čubrnět na mě z police v obýváku. Co čumíš, ty malá…
žehličko!!!!!
Niňa Paula, Niňa Clavera… samá holka
Zajímavá zvlněná krajina, neznámá prťavá
skalnička, zrcadlící se plocha, prchající ozvěna, křišťálová voda
ohřátá hrou sluneční středy, Martinova kamera,rozostřená fotka, něčí
prdel vykukující z dálky, hlava schovaná pod kšiltovkou, lamí
ponožky… náušnice z palmové kůry, ořechovokaramelová sladkost…
prostě super holčičí náladička. Proč to říkáš? Víš, že na takové
věci stačí jen pomyslet a jsou totálně v p…, v ř… a v p… taky.
To mě mělo hned napadnout. Poslední holkou byla
hnědá cedule umístěná na kraji silnice s vábící upoutávkou Muzeum
kaktusů. A pak že holky nejsou zrádkyně. To je samé hahaha hihihi a…
tý jó holky,chci vidět kaktus v muzeu. Já teda ne! Co to je za
blbost, kaktus a v muzeu. Martin jde na průzkum. Sedím v autě a
sepisuju nějaké nové fráze. Dávám mu půl hodiny. Teda jen tak
machruju, ale v žebříčku oblíbenosti jsem hned za kaktusem. Jedna
hoďka… druhá hoďka… kručí mi v břiše. Slibovaný oběd nebude.
Chroupám suchary.
Martínek se přibližuje k autu a mně neuniká jeho
líbezný úsměv. Nechápu. Že by se spustil s majitelkou muzea? V ruce
nese nějakou knihu. Že by byl tak dobrej a ještě dostal knihu? Další
holka žárlivost se chce vyklubat z mozkové hemisféry. Zalez, říkám
sama své naivní představě. Vysvětluje páté přes deváté. Kaktusy,
Venuše, kniha a ještě k tomu chce české peníze. Tak popořadě.
Majitel muzea kaktusů je současně keramik, malíř a archeolog.
Vylez z toho auta, říká. To musíš vidět. Při
jeho klasickém, to je bomba, vyskakuju poslušně z auta. Nebudu si
nic nalhávat. Zvědavost je někdy silnější než lenost. A opravdu.
Olejomalby, vitríny nabouchané archeologickými nálezy. Opravdu, ta
malá panenka z hlíny je v mnoha znacích podobná Venuši naší. Soudě
podle jeho znalostí z archeologie, se nebude v tomto případě jednat
o laika. Ten chlápek přináší i ukázky různé keramiky. Po chvilce
přináší i kopii Venuše argentinské a věnuje ji Martinovi.
Abych nezapomněla vysvětlit to s těmi penězi.
Syn archeologa sbírá mince a jeho velkým snem je obohatit sbírku
českými mincemi. Má je mít. A opravdu má velkou radost. Nevím, co mě
to napadlo se zeptat, odkud pochází jeho rodina. Nepřipadal mi totiž
jako typickém Argentinec. No z Ukrajiny, a opět se rozbíhá do domu a
po chvilce přináší fotografie. Ta podoba se nezapře. Loučíme se a
jupí, jedeme na oběd. Dáváme si raviolky a carne. Moc dobrý. Osobně
bych nemusela mít tolik kečupu. Jasně kečup je kluk a klukem taky
skončíme. Ne, ne, vidím první palmu… a další. Holky a kluci
nehádejte se… je to háj s palmami.
Konec 13. dílu
|
