Argentinské pohledy 2008 (13)

Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…

Chepes Viejo a záhada nosorožíků

Vjíždíme do osady… ani nemusím Martinovi říkat, aby zastavil. I on nemůže uvěřit svým očím, co se to tu děje, před námi na silnici… pohřebiště brouků. Mě to slovo asociuje s erytrocyty a slezinou, která je jejich pohřebištěm v těle savců. Kolik krvinek ve slezině, tolik brouků na silnici právě tady.

Vyskakuju z auta a toho ještě lezoucího si beru do ruky. Je to nosorožík. U nás patří mezi nejbizarnější brouky. Má nadmíru vyvinut pohlavní dimorfismus, samci jsou nápadně odlišní od samic – nosorožík samec, se liší značně proláklým štítem, jehož výběžky na konci tvoří jakoby límec, a poměrně velkým rohem na hlavě směřujícím dozadu.

Soudě podle velkého rohu držím v ruce samečka. Hmmm jsem heterosexuál, že jo? Bohužel tato sexuální orientace mi nemůže vyřešit moji otázku, proč jich je tu tolik? U nás z přírody mizí víc a víc, ale tady mají ještě zřejmě dost vhodných míst pro rozmnožování. Larvy se vyvíjejí ve starých stromech několik let. Rozhlížím se kolem dokola a vidím vhodných stromů pro jejich vývoj mnoho. Dospěláci by měli vylétávat na konci jara a poletovat do konce léta. Tak to je ta správná doba pro ně i tady. Lidskému oku není moc dovoleno je spatřit během dne, jelikož poletují za soumraku a někdy jsou přilákány ostrým světlem. Silnici lemuje veřejné osvětlení a to bylo zřejmě příčinou jejich příletu právě sem.

Co nechápu je, proč se tu srocovali celou noc? Intenzita světla je donutila zůstat a únava po letu nedovolila odletět? Přistávali na chodníku a na silnici pod lampami, ale co neodhadli, bylo kruté setkání s koly projíždějících aut. Brouk ne brouk… pěkně to tu křupe… Jó kluci, to u nás by ti ochranáři leželi na silnici a nikdo by neprojel. Jenže tady je smrt brouka pro místní nicota, co se přehnala nocí. Nedivím se, že se na nás dívají jako na blázny. Možná za pár let pochopí, proč jsme užasli nad jevem tak nevídaným… vidět brouka nosorožíka, brouka, který v Čechách rok od roku hůře a hůře nalézá vhodné podmínky pro své rozmnožování… Jó před 40 lety… pamětníci entomologové… by mohli vyprávět… nosorožík byl ozdobou naší fauny.

Popojíždíme kousek dál a sakra… zastavujeme zase. Kondoři se pustili do kotěte. Fuuuujjjj… naopak dobrá práce, kondoři žerou jen mršiny a uklízejí v přírodě.

Stará nepotřebná věc… v Quines

Obchod… rodinný obchod… vyrábějí věci ze dřeva. Vstoupím do obchodu a očima rychle projedu všechny regály. Dřevěné věci opracované na soustruhu…ty vole… přitahují mě malá americká kamna. Fascinujou mě.

Jsou malá, ale ten prťavej rozměr jim nic nebere na kráse. Jdu k nim. Nechápu. U nás takovej kousek stojí desítky tisíc a tady je mají za babku. Pár pesáčů a úvaha o tom, jak je dostat do Čech, je jen malou hrou. Tak dobře. Šlo by to, ale… zapomenem na to. Něco menšího by nebylo? Už to vidím! Žehličku na uhlí. Železnou žehličku. Tak tu si tedy vezmu. Je zajímavé, jak ty staré věci mají v sobě stále tu správnou energii a jak po mnoha letech strávených někde v kůlně dovedou oslovit.

I u nás se dají koupit staré věci, ale o mnohých se nedozvíme jejich původ. Majitelka obchodu se usmívá a vypravuje o prababičce, která si před mnoha lety žehličku koupila. Od koho, to už nikdo nezjistí, a ani nechce zjišťovat. Důležité je, že si ji odvážím domů i s vypáleným nápisem Argentina. Zatímco majitelka zabalovala můj staro-nový poklad do novin, prohlížela jsem si starou mechanickou kasu.

A tak to má být. Dědit věci z generace na generaci, rodinné dědictví. Občas ale nelpět na starých věcech jako je žehlička. Kdyby tomu tak bylo, nikdy by nemohla odcestovat se mnou domů a čubrnět na mě z police v obýváku. Co čumíš, ty malá… žehličko!!!!!

Niňa Paula, Niňa Clavera… samá holka

Zajímavá zvlněná krajina, neznámá prťavá skalnička, zrcadlící se plocha, prchající ozvěna, křišťálová voda ohřátá hrou sluneční středy, Martinova kamera,rozostřená fotka, něčí prdel vykukující z dálky, hlava schovaná pod kšiltovkou, lamí ponožky… náušnice z palmové kůry, ořechovokaramelová sladkost… prostě super holčičí náladička. Proč to říkáš? Víš, že na takové věci stačí jen pomyslet a jsou totálně v p…, v ř… a v p… taky.

To mě mělo hned napadnout. Poslední holkou byla hnědá cedule umístěná na kraji silnice s vábící upoutávkou Muzeum kaktusů. A pak že holky nejsou zrádkyně. To je samé hahaha hihihi a… tý jó holky,chci vidět kaktus v muzeu. Já teda ne! Co to je za blbost, kaktus a v muzeu. Martin jde na průzkum. Sedím v autě a sepisuju nějaké nové fráze. Dávám mu půl hodiny. Teda jen tak machruju, ale v žebříčku oblíbenosti jsem hned za kaktusem. Jedna hoďka… druhá hoďka… kručí mi v břiše. Slibovaný oběd nebude. Chroupám suchary.

Martínek se přibližuje k autu a mně neuniká jeho líbezný úsměv. Nechápu. Že by se spustil s majitelkou muzea? V ruce nese nějakou knihu. Že by byl tak dobrej a ještě dostal knihu? Další holka žárlivost se chce vyklubat z mozkové hemisféry. Zalez, říkám sama své naivní představě. Vysvětluje páté přes deváté. Kaktusy, Venuše, kniha a ještě k tomu chce české peníze. Tak popořadě. Majitel muzea kaktusů je současně keramik, malíř a archeolog.

Vylez z toho auta, říká. To musíš vidět. Při jeho klasickém, to je bomba, vyskakuju poslušně z auta. Nebudu si nic nalhávat. Zvědavost je někdy silnější než lenost. A opravdu. Olejomalby, vitríny nabouchané archeologickými nálezy. Opravdu, ta malá panenka z hlíny je v mnoha znacích podobná Venuši naší. Soudě podle jeho znalostí z archeologie, se nebude v tomto případě jednat o laika. Ten chlápek přináší i ukázky různé keramiky. Po chvilce přináší i kopii Venuše argentinské a věnuje ji Martinovi.

Abych nezapomněla vysvětlit to s těmi penězi. Syn archeologa sbírá mince a jeho velkým snem je obohatit sbírku českými mincemi. Má je mít. A opravdu má velkou radost. Nevím, co mě to napadlo se zeptat, odkud pochází jeho rodina. Nepřipadal mi totiž jako typickém Argentinec. No z Ukrajiny, a opět se rozbíhá do domu a po chvilce přináší fotografie. Ta podoba se nezapře. Loučíme se a jupí, jedeme na oběd. Dáváme si raviolky a carne. Moc dobrý. Osobně bych nemusela mít tolik kečupu. Jasně kečup je kluk a klukem taky skončíme. Ne, ne, vidím první palmu… a další. Holky a kluci nehádejte se… je to háj s palmami.

  Konec 13. dílu  

 

Související články

Argentinské pohledy 2008 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8.
9. | 10. 11. 12.

Patagonie a střední Argentina 2008,
část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12. 
13. | 14. | 15.| 16. | 17. | 18.  | 19. | 20.

Gymno - deník Argentina 2007, část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. |12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. | 21.

Pohled vně kaktusářského světa (02/2009)
Lumír Král: Pod Jižním křížem. Poznámky z velkého vandru po Argentině 
(2. 1. 2007 – 14. 2 .2007)

 

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630