|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina
Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost
s patřičným nekaktusovým nadhledem…
La Punta
Jehla, výběžek, špička… punta má mnoho významů.
Pro tuto oblast typuju špičku… být ve špičce závodníků F1 je sen
mnoha závodníků. Martin si ten pocit vítěze a jen jednoho závodníka
na okruhu vyzkoušel. Nejdříve jsem nechápala, kde to jsme a jak jsme
se sem dostali. Závodní dráhu pro formule postavili ve středu města.
Klasickou závodní dráhu, jakou znám z televizních přenosů formulí.
Tribuny, depa, prostě kompletní zázemí pro závodníky.
Myslím si, že přístup na jakoukoli závodní dráhu
jinde ve světě mimo závod není vůbec možný. Tady po skončení závodu
se brány otevřou a závodní dráha slouží místním lidem k průjezdu z
jednoho místa na druhé. Proč to objíždět, že? Martin zjistil, jak to
tu chodí a přišlápl pedál až k podlaze. Dráhu máme, závodníka taky,
jen chybí ta F 1. Argentina opět šokuje a Martin taky. Cestou jsme
viděli i hodně hipódromos, závodišť pro koně. Já sazím na koně mého
jediného. Favorita Martina.
I můj favorit má občas slabé dny a nenechá si vymluvit, že cesta do
hlavního města provincie San Luis opravdu tudy nevede. Objedeme vše,
co se dá. Konečně, dorážíme do centra. Místo na parkování jsme našli
u mateřské školky v ulici Belgrano. Je tu pěkně rušno, fotím hodně,
katedrálu, domy, domovní dveře, ale hlavně člověčí hemžení.
K obědu jsme káždej spráskl velkej hamburger, to
je úroveň. Byl dobrej a hlavně zacpal žaludek. Tak dost kultury a
pokračujem. Zastavuju se u malého obchůdku……vypadá to, že je
zavřeno.
Kdepak, mají jen zamčeno, ale ne zavřeno. Majitel má rád Čechy.
Nikdy u nás nebyl, ale má je rád. To potěší. Páni, oni tady mají
zavírací špendlík jako šperk s motivem mého oblíbeného ptáka. Ptám
se, kdo je autorem šperku. Odmlčel se a zavolal manželku. Nechápu,
jak Martin může tvrdit, že nemám ráda ženský. Pro jeho pohlaví,
každá je dobrá. Já to mám nastavený tak, že kdo má charisma a
pozitivní energii je můj člověk. A my, něco jako čarodějnice, my se
poznáme.
Jeho manželka, úžasná ženská. Hned jsme si padly do oka. Martin nás
spolu vyfotil. Na cedulku mi úhledným rukopisem napsala Suri. Tak se
kečuánsky řekne pštros.Manžel ji pochválí, že ona umí trochu
anglicky a on zase trochu španělsky. A pak že ti argentinci mají
jiný naturel než my.
Za městem nás čekala lokalita Pepka vOdehnala. Martin zastavil a s
pohledem skrz křoví oznámil. Tak tam teda nejdu, tam nic nemůže být.
Zachraňuju Pepíkovi reputaci a jeho proslaveným stylem se prodírám
křovím. Křoví a zase křoví, dost škrábanců. To mám radost. Jsou tu.
Mám problém, jak dokázat, že ten Pepek fakt nekecá? No musím ho
vyrvat. Kaktus jeden. Manželka gymnofila je jak 2 v 1, jedním vrzem
záchrání Pepka a zlikviduje kaktus. Bože kaktusový, odpusť mi to.
Taky hned ráno po nocování v Saladillu, jsem skákla do kostela.
La Toma
Kluci z Jižní Ameriky mi ve škole říkali, že
většina argentinských názvů se nedá přeložit, mnohokrát to nic
neznamená, jsou to jen nic nevypovídající názvy. Rozumím, ale mám
vždy pokušení každý název nějak přeložit a vyfantazírovat si svoji
teorii, proč místo, které jsme navštívili nosí svůj název.
Pro La Tomu mám něco specifického. La Toma může
být místem, které dobyli hledači polodrahokamů. Onix je ten zelený
skvost přírody. Napadla mě myšlenka dostat se k místu nálezu. Onix
ne onyx, že jo?
Vůně právě vytaženého pečiva z pece je
neodolatelná. Směr pekárna. Je tu horko, které sálá z otevřených
pecí. Nepřestávám opěvovat rozmanitost vůní i tvarů pečiva. Kdo umí,
ten umí.
Naproti pekárně stojí Fabrica onix. Otevírám
dveře a žasnu, kolik věcí se dá vykouzlit z těch barevných kamenů.
Měla jsem nejprve zálusk na onixovou virguli, ale nakonec jsme se s
Martinem shodli na onixové kouli. Koupili jsme ji. Dají se místní
lomy navštívit? Ano dají, odpovídá prodavačka, ale musíte zajet do
kanceláře. V době čekání na našeho průvodce, jsme byli sekretářkou
pozváni do kanceláře ke shlédnutí dvd se záběry z lomu. Ukázala nám
mnoho výrobků z travertinu a i onyxu.
Seňor je tady, pracuje u firmy 12 let. Dostává
klíče od lomu, nasedá k nám do auta a vyrážíme, směr Cantera Santa
Isabel. Vidět ve volné přírodě tak velký masiv, moct se ho dotknout,
je zase o jeden zážitek víc. V masivu jsme našli štěrbinu, kterou
jsme se dlouho dívali do jeskyně. Uprostřed lomu klidně spí malé
hluboké jezýrko. Co je to na tom balvanu? Malé bílé krystalky. Seňor
říká, že je to nieve. Rozumím, něco jako argentinský sníh, sníh
čtyřech ročních období.
Vidět třídírnu kamenů, tedy polodrahokamů, bylo
zajímavé taky. Seňor mi dal do ruky zelený šutýrek, poklad této
oblasti. Děkuju moc, teď mám poklady dva. Samozřejmě mluvím o
Martinovi. Dámy a pánové, za tuto výletní legrácku jsme zaplatili v
kanclu fabriky pouhých dvacet pesáčů. Jenže… jenže jsme netušili, že
cestou jsme ztratili dvě poklice od auta. Nějak jsme je vydrncali ve
vyschlých loužích. Chtělo by to kafe. YPFka, ty počítačovej
programe, kolikrát mi ještě z YPFka uděláš Žofka? Jseš nemožnej,
YPFka je benzínová pumpa, kde si dáváme kafe.
Tak teda YPFka je naše zastávka na kávu.
Vystupuju z auta. Kafe nebude. Nějakej hřebík ležel na cestě, nic se
neděje, žádná aktivita, prostě nuda jako v Brně. Hele, říká si, auto
s Martinem a Petrou, akceeeeee… tengo que pinchar lo. Píchnul si do
kola, přesně jak řekl, tak i udělal. Fajn kafe odložíme a jdeme
sehnat goméra. Vzal si 35 pesáčů. Kolo je spravený, tak teď to kafe.
Okolí Villa Praga
V Argentině najedete hodně kilometrů a strávíte
mnoho dnů v panenské přírodě, nepotkáte v rozlehlých oblastech
žádného člověka. Vylezete-li na nejvyšší bod v krajině a otočíte se
kolem své osy, můžete jen na malý okamžik nabýt dojmu, že vám to tu
tak trochu patří. Místo jedinečného okamžiku. Cítím, že toky
energie, moje a okolního světa, jsou v absolutní harmonii. Je krátce
před polednem, dost teplo, sluníčko posílá paprsky kolmo k zemi,
zašlapuju botama Keen svůj malý stín.
Dnes nehledám gymna, tady jich je opravdu hodně.
Ale co hledám jsou gymna kvetoucí. Jak gymna kvetoucí, pobíhám po
lokalitě všemi směry a říkám por favor, jen jedno bych ráda našla.
Taková osobní kaktusová Martinova asistentka, to nemá jednoduché.
Najít to nej na lokalitě, chvilku potrvá. Vytrvalost a sebehecování
se vyplácí. Stálo to za to. Velký květ plně otevřený.
Tak filmuj taťko. Taťka filmuje a já se pomalu
vracím k autu. Tak to tu ještě nebylo. Na cestě stojí
chlápek…postava střední, prořídlé vlasy schovává pod amíckou
baseballkou, kostkovanou košili módně doplňujou ošoupané rifle,
obličej ožahnutý od sluníčka a pohybující se rty v rozlobeném rytmu
frázujou. Que hacéis aquí? Esto mi propriedad!
Rada babičky. Buď slušná děvče! Buenos tardes,
seňor ! Que tal?
Ten teda přifrčel. Rychle ze mě padala slova o
tom, co tu děláme. Jen fotíme kytky. Nezlobte se, ale nikde vaši
ceduli s označením soukromého pozemku nevidím. Trval na svém, že to
je jeho pozemek. Fajn, počkám na manžela a odejdeme. Martin se řítí
a už z dálky vykřikuje něco o zvířatech. Tak to neměl dělat. Jak že
fotíme zvířata? Seňor mluví něco o kůzleti. Hned mě napadá otázka,
zda ho nehledá. Nehledá, má ho doma. Tak voco mu jde?
Pozval nás k sobě a pyšně to prťavé kůzle
ukazuje. A chcete vidět jeho maminku? Šikovná holka. Taky mám malé
tele. A chcete vidět taky jeho maminku? Já osobně ne, ale Martin je
takovej slušňák, že bez sebemenšího protestu následujem seňora
směrem k řece.
Musím to uvést na správnou cestu. Jsem taky
vyrůstala na statku, doslova mezi krávama, kozama, ovcema, husama,
kachnama, prasatama… a jó hele a stromy taky u nás rostou. To byla
fuška, ale vypadá to, že seňor se příjemně usmívá… tak to teda je.
Uvěřil…hmmmm zná kozy a krávy taky…
Dobytek je všude, usuzuju jen tak pro sebe, ale
mě zajímá ten pták, co právě přeletěl kolem Terro……děkuju moc.
Loučíme se a vlastně představujeme zároveň. Nějak jsme na to neměli
čas. To byla taková rychlovka. Nevzpomínám si přesně, ale nenosil
typicky místní jméno. Že by Nicolo? Jo Nicolo. Z mého jména byl
potěšen. Piedra. Sehnul se pro kámen a troufnu si říct, že teď už
byl absolutně spokojen.
Jsem takovej obyč šutr. Martin je poklad.
Vypravěčský poklad, líčitel a popisovatel. Vjíždíme do Villa Praga a
já mám pocit, že jsem tu byla. Jako na mnoha místech tady.
Martin mi vypráví, jak to tu vypadalo před
rokem, kde všude byli, koho potkali…Objíždíme náměstí kolem dokola a
i když jsme úřad starosty nenavštívili, tak mně připadá, že jo. Znám
to z vyprávění a nemám problém zapojit knoflík fantazie. Při
představě sousoší Přemysla oráče s voly, jsem jen trochu ulítla. Tak
takovej betonovej exemplář jsem na obrazovce fantazie vůbec
neviděla. Buď jsem přeladila na jinej kanál, nebo Martin to
vyprávění pěkně odfláknul.
Konec 17. dílu
|
