|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina
Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost
s patřičným nekaktusovým nadhledem…
El Mirador
Toto místo nosí po právu své jméno. Skutečně
impozantní vyhlídka do krajiny. Panečku, tady řádil zahradník a
posázel strmou skálu hned u silnice monvilleikami. Tolik kytek na
jedné lokalitě. Tolik kytek ukazuje své růžové květy. Růžové květy
jako z hedvábí.Lezu na skálu a stále nevěřím. Musím se dotknout a
přivonět si. Voní. Jsou všude, kam jen moje oko dohlédne.
Hrozně ráda bych našla i Andreae. Nechám Martina nafotit monvilleiky
a přemisťuju se směrem k údolí. Soustředím se jen na malou plochu…
nic… znova nic… mnohokrát stále dokola s přáním ty nekvetoucí
potvory vystopovat. Jóóóóóó jóóóóó´mám je. Martin mluvil o žlutých
kytkách, ale dnes asi nekvetou. To není možný. Žlutý květy jsem
ještě neviděla. Martin skáče od jednoho místa k druhému. Mně to
nedá. Začíná foukat vítr. Mám pět smyslů nebo šest? Šestý napovídá a
říká, jdi dál a hledej. Jóóóóóóó mám je a kvetou. Volám na Martina,
ale to jsem si mohla myslet, že za skalou mě nikdo neuslyší. Konečně
už ho vidím a volám na něho ještě jednou. V životě jsem neviděla
jakým fofrem se kytky zavíraly. Během pěti minut zašlo sluníčko za
mraky a kaktusy si schovaly svoji žlutou ozdobu zase na zítra.
Hlad trápí nás, jak ty loupežníky z Mrazíka. Je obdivuhodné, jak
Martin vydrží s prázdným žaludkem od rána až do večerních hodin. Mám
v zásobě suchary a těmi ani Martin nepohrdne. Po několika kilácích
vidíme jakousi chatu. Je postavena na svahu za rodinným domem.
Cedule u domu informuje o nějaké nabídce jídel. Neváháme ani na
okamžik a jdeme do akce Sehnat kus žvance. Jsme mile překvapeni
vybavením chaty. Vše je čisté a nabízený sortiment jídla
překvapující. Tak dáme si pan, queso a chorrizo. Kafe a kolu. Fakt
dobrý.
Jsme teď ve výšce okolo 1 900 metrů. Pěkně se ochladilo. Martina
láká okolní krajina, já se rozhodla dřepět v autě. Nedřepím nečinně,
ale jedním okem pozoruju Martina. Co kdyby něco našel a já u toho
nebyla. Vidím ho, jak se zastavil, směje se a mává na mě rukama.
Dává mi signál k opuštění teplého doupěte. Slyším hrozný křik. Už ji
vidím. Samici ptáka terra. Martin ji vyplašil z hnízda a ona se ho
snaží křikem a pro nás směšně vypadajícím tancem odlákat od hnízda.
To je radosti v té malé klučičí hlavičce. Musím
se zastat ptáka a začínám překládat z jazyka ptačího do srozumitelné
češtiny. Vypadni odsud ty samče nabubřelej. Tobě se přehřívá mozek a
mně stydnout v hnízdě vejce. Nejsou vejce jako vejce. Ty moje nesmí
vystydnout a ty tvoje se nesmí přehřát. Pochopil, ale byl z tohoto
setkání ještě dlouho na větvi. Zeptat se ho právě teď na setkání s
Ní, tak z toho bude na větvi zas.
Tanti
Před Tanti, za Tanti a v Tanti… to mi připomíná
Ivánkovo před naší za naší cesta má ať nepráší…
Tolik prašek jsme projeli, tolik míst na
postavení stanu našli, ale dnes se nějak nedaří. Martin jako první
uviděl v dáli modrou plochu, a tak namlsal všechny účastníky zájezdu
představou klidné noci u velkého jezera. Připadá nám, že na
kilometrovníku skáčou najeté kilometry po desítkách a ta modrá tečka
se nějak nepřibližuje. Nebo my k ní?
Zřejmě jde o skupinovou fatamorgánu, všichni to
cosi modré vidíme, ale přiblížit se nemůžeme. To je tím čistým
vzduchem. Odhad vzdálenosti jaksi nevyšel. Hele kámo, než jet s
tebou za tmy a hledat něco, co sis vyfantazíroval, tak to raději
najdu něco tady. Né, že by to bylo nějak snadné, ale lepší hledat za
humny než v sousedství. Už to mám, to bude super. Parcela na prodej.
V porovnání s českými poměry a rozměry je asi tak šestkrát větší.
Paráda. Zapíchnem to tady a když někdo přijde, tak budem machrovat,
že máme zájem o koupi a testujeme místní klima.
Při prvním okamžiku se dá ohodnotit vše, co
hraje ve prospěch parcely. Všechno. Velikost, okolní krajina,
dostupnost do civilizace i romantická obloha. Občas někde v dáli
štěkne pes. Všechno až na jednu věc. Takovou a za takový peníze u
nás nekoupíš. I kytek po ránu je tu dost. Večer byl úspěšný, si tak
přemýšlím. Tak proč se mi zasekl foťák a ještě k tomu v poloze
otevřeno. Ne, určitě jsem se o něj špatně nestarala, to by mi strach
nedovolil. Jaký strach? Přece z Martina. Budu doufat, že nějakej
malej šroubeček se uvolnil… prach to být nemůže, vždyť tu malou
černou potvoru, co vše nafotí, stále chráním před prachem na dobrých
schovkách.
Je vidět, že Martin mi našel jinou zábavu. Spíš
on se baví. Běhám s ním a tajně si přeju fotit jeho foťákem. Přání
je otcem myšlenky, ale musela jsem si to zasloužit. Tak Petro, co je
to za kaktus tady, a co je to za kaktus tam. Obstála jsem. Je mi
svěřen, spíš svěřena Conica. Přišla jsem o Canon a teď mi bude
dovoleno… ještě ne, to musíš si nastavit a… a… a… až teď. Připadám
si s ní fakt důležitě. To je hračka. Hraju si jak fotit. Vím, že to
není prča, ale budu se snažit. Dělám asistenta Martinovi a fotím, co
chce on. Tak se snažím, abych to udělala co nejlíp. Vem to i s
horizontem. Uklekám do nejlepší polohy pro nejlepší zachycení
záběru.
Kurva!!!!!!!! Bolí, to to bolí!!!! Sedm trnů akácie je zabodnuto do
mého pravého kolene. Jeden za druhým vytahuju. Tak to tu ještě
nebylo. Sedmička je moje oblíbené číslo. Čtyřka ale taky. Tak proč
sedm? Nestačily by jen čtyry? To proto, abys byla pokorná fotografka
a ne namyšlená furie.
Zastavujeme v jednom artesanu a Martin objevil
na terase za obchodem v květináči nádhernou monvilleiku. Krásně
otrněnou. Laškuje hned s prodavačkou. Ta mu hned navrhuje, že půjdou
spolu do hor a ona mu ukáže, kde tu rostou. Děkuje a odmítá.
Zamumlal něco v tom smyslu, že by mu stejně ukázala málo otrněnou.
Jó holky argentinský, ty je maj.
Dnes se to tu hemží pěknejma babama. Tahle
nebyla otrněná vůbec, ale za to byla štíhlá a elegantní, občas
pohodila s havraními dlouhými vlasy, nechala si donést kávu,
přečetla něco z denního tisku, hodila nožku přes nožku. Kdybych
řekla, že po Martinovi hodila okem, tak to bych kecala. Martin má
stejně teorii, že ženský koukaj po ženských. Jako že se pozorujou,
kdo má lepší hadry a tak. Já osobně, když vidím pěknou ženskou a la
Lucka Bílá, tak řeknu, že je pěkná. Vůbec mě nerancuje, že přijela
pěkným fárem. Je dobrá podnikatelka, ne? Jak přijela, tak taky
odjela A my samozřejmě taky.
Svět je absolutně spravedlivej. Pro změnu
potkáváme kluky na silnejch motorkách. Jasně, že jim není vidět do
obličeje, ale hadry i mašiny maj pěkný. Po dvou kilometrech nás
staví skupina chlápků. Jeden z nich vysvětluje španělsky, že mají
trénink na sobotní závod, ale po chvilce přejde do angličtiny.
Pěknej chlap, stačím i vnímat, co říká. Čao a odjíždíme. Snažím se
Martinovi přeložit jeho story o závodu a trénincích, jenže Martin má
jasno a tvrdí, že je to černý závod, že profíci by to nikdy
neudělali. Zřejmě má pravdu.
Konečně jsme na El Condor. Moje oblíbené Andree.
Už je vidím z dálky, jak kvetou a rychle přelejzám plot. Čekám na
Martina. A kdopak to k nám přichází. Slečna kráva. Okukujeme se
navzájem. Kdo je větší… k… si netroufám tvrdit. Je dost troufalá a
kluše ke mně. Tak to teda ne.
Vyskočím na skálu a křičím na ni. Krávo tady
bydlím já, to je moje místo. Kráva se nějak lekla, a tak jsem ji pro
tuto chvíli vyhnala z jejího teritoria. Sorry krávo… jsem to tak
nemyslela.
Asi tu začínají vánoční prázdniny. Cestou do
Alta Gracie potkáváme hodně dětí nesoucích si domů různé předměty
připomínající i Vánoce u nás. Ve městě mě začali zajímat místní lidé
miřící jedním směrem. Tím místem je škola. Prodírám se davem, něco
jako zvědavá stará Vajtyngrová, a dovoluji si nahlédnout na nádvoří.
Jedná se o jakési stužkování studentů. Slavnostní atmosféra. Začíná
hrát hymna, lidé zpívají, já dávám zpátečku.
La Bolsa
Kdepak to dneska budeme spát? V tašce či
peněžence? Tak nějak se dá přeložit la bolsa. Ať je to tak či jinak,
mluvím o kempu, který jsem objevila v poznámkách seňora Chvastka.
Osobně když s ním mluvím, mu občas řeknu ty vole. Všichni víme, že
jeho křestní jméno je Jarda, ale pokud jste mezi kaktusáři, tak se
mluví většinou o Chvastkovi. Jak jinak. Důvodem je jasná orientace v
kaktusové problematice.
Dobrej typ na noc. Nikdo tu není, a tak
postavíme stan. Po nějaké době přichází majitelka kempu a dává mi
znamení, ať jdu za ní. Vysvětluje, že bychom si měli stan postavit
někde jinde. Jde k jednomu stromu, dívá se do jeho koruny, pak ke
stromu dalšímu a dalšímu. Nechápu, o co jí jde. Padají tu větve nebo
tu serou na stany ptáci? Už mi sepnulo! Ona hledala strom, kde je
funkční přívod elektrického proudu. Aha. Nepotřebujeme žádnou
zásuvku. Tak fajn. Zůstaňte, kde jste. Začalo se stmívat a seňora
rozsvítila osvětlení v kempu. To se nám moc nelíbí, ale co se dá
dělat.
Martin během chvilky měl o zábavu postaráno.
Když se k lampám začali slétat lišajové, vrátil se do svých divokých
let, kdy s bráchou tento okřídlený hmyz chytal. Vůbec se nemusel
povzbuzovat a šel hned do akce.
Martin se mi v tuto dobu moc nevěnoval, tak jsem
si našla zábavu svou. Pronásledoval jsem docela dost velkou žábu.
Zřejmě nešlo o ropuchu, ale měla nádhernou kresbu na svých zádech.
Martin se vrátil, a tak mi moje pokusy políbit zakletého prince
okamžitě zatrhl. Mumlal něco o jedovatých žábách. Tak jo. Nesahat na
nic a nikoho nelíbat. Jasně a slibuju.
Na tom zakletí a zalíbení něco bude. Žabák mě
doprovází k řece. Jsem přelétavá potvora. Martin mě volá k masivnímu
soliternímu kamenu. Skvost mezi skvosty. Můžu si ho vzít domů?
Chápu, tolik tun do kapsy nenarvu. A zůstat za Observatoriem bych
nemohla? Zase škemrám. Víš, že mi můj astrolog říkal, že si nejlíp
budu rozumět s Ufonem. A tady na té ceduli je napsáno, že je tu
centrum pro komunikaci s mimozemskou civilizací. Ne? Ne. Neva, někdy
příště.
Konec 15. dílu
|
