|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina
Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost
s patřičným nekaktusovým nadhledem…
Mina Clavero
Miluju obchody se starožitnostmi. Tady v
Argentině je až k nevíře, co všechno se tu dá objevit. Opravdu
neuvěřitelný věci. Myslím si, že tady začíná doba, kdy to co je
staré, nepatří do domu. Lepší je tu nepotřebnou věc zpeněžit. Pro
nás za směšné částky. Moje vášeň starý věci. Šicí stroj, věci do
kuchyně, zase starý americký kamna s originální slídou a mnoho
dalších věcí. Martin zklidňuje moji posedlost a koupí mi mosazný
zvonec pro kobylu s číslem 6. Hezký dárek. Zařehtám a vyklusám z
obchodu.
Zazvoním zvonkem a okamžitě se mi vybaví teplá
noc, obloha plná hvězd, čekání na Jižní kříž, až se připojí k
ostatním souhvězdím, a podobné tóny zvonků, které se rozezněly do
dáli každým sebemenším pohybem koně nosícího zvonek na své šíji.
Mám snad narozeniny? Zastavujeme u dalšího
artesanu, ale nekupujeme triko pro Martina, ale náušnice pro mě. A
to ne ledajaké, ale se symbolem ptáka – Terro común. Malé velké
radosti. Hned v autě si je zkouším.
K mojí radosti přidám úsměv, který ve mně několikrát evokuje
vzpomínku na zážitek s prodavačkou. Milá holka, velké hnědé
oči, ale docela zmatená v počtech. Prodala mi áros, teda
náušnice, za 32 pesáčů, ale neměla dost drobných, tak jsem
ji navrhla dát jí 102. Souhlasila a s úsměvem od ucha k uchu
mi vrátila pesáčů 60. No dneska nad tím rukou nemávnu a
požádám ji ještě o těch zbylých deset.
To už její úsměv se někde zasekl, ale několikrát
mi opakuje, že 60 je correcto. To teda není, říkám. Otevírá šuplík a
bere kalkulačku. Věří si. Tak teda 102 mínus 32, ještě si věří.
Kalkulačka potvrzuje mých 70. Nechápe… Ještě jednou. Že by se
spletla i kalkulačka? Nespletla. Z pokladny vytahuje těch zbylých
deset, ale stále nevěří. Poděkovala jsem… Ty jo ona fakt tomu
nevěří. Nevěří tomu, že 102 – 32 = 70. Martin opakuje escuela…
escuela… Ještě, že tomu blbému českému vtipu nerozuměla, jinak by
tam ze šoku matematikou stála dost dlouho.
Los Duraznitos
Proč se této lokalitě říká broskvičky? Rozhlížím
se kolem dokola, vidím koryto potoka s čistou vodou, dno je bahnité.
Dobré podmínky pro rozmnožování hmyzu a i pro vodní šneky. Sednu si
na břeh a pozoruju hladinu. Proud není tak prudký, a tak se nepodaří
protékající vodě rozbít obrysy okolních travin, které se v ní
zrcadlí.
Všechno má svůj smysl a řád. Šneci nakladou
vajíčka na stébla vodních rostlin, která rostou blízko u břehu.
Někdy je nalepí i na samotný břeh. Vajíčka mi připomínají oranžový
kaviár, dala bych si, ale je pěkně tvrdý. To bych nebyla já, abych
to neprozkoumala do posledního detailu. Mé pozornosti neuniknou ani
malí pulci vyhřívající se na mělčině, kde se voda zdá být trochu
teplejší. Chytím jich pár a nechám je mrskat v dlani. I potápníka
lapím docela hravě, ale ten už trochu víc šimrá.
Je docela málo hodin. Jdeme s Martinem
zavzpomínat na jeho lokalitu. Rostou tu berchtii. Nejen krajina se
tady mění, ale taky občas nové ploty vyrostou kolem lokality. Další
důvod k tomu jít za majitelem a požádat o povolení vstoupit na louku
s kytkama. Tedy na louku s kytkama jako broskvičky. Už je zase vidím
a opravdu jsou prťavý jako broskvičky. Jako nedozrálý broskvičky,
zeleňoučký. Proto teda los duraznitos.
Mimo jiné jsem i narušitelka ekosystému.
Kožovité obaly semen ze stromu, které jsem převážela pět set
kilometrů v autě, mě tím horkem nějak popraskaly. Co teď? Pokusit se
je tu umístit do vhodné půdy a doufat, že se jim kontakt s novým
prostředím zalíbí natolik, že tu zakoření nový genotyp? Nebo věřit v
moudrost přírody, která se nedá oklamat nějakou z horní dolní a
nechat tu růst ty potvory berchtii? Po pravdě řečeno ty místní kozy
zkoušejí jejich odolnost každý den a docela tvrdě a nekompromisně.
Za pár let tady a uvidíme! Když u ne kvůli
semenům, tak určitě kvůli koním. Vidět je skulinkou ve stanu,
zadržet dech, nechat je přijít na několik metrů k vám, vidět napájet
se celé stádo, vidět vůdce stáda být stále ve střehu, slyšet ho
odfrknout si, slyšet ho zaržát, a pak jako poslednímu mu s ranním
rozbřeskem poděkovat za umělecký koní zážitek.
Kde rostou Neughuberi
Zřejmě to bude divoká krajina, soudě podle
jednoho párečku lidí, tak středního věku, který si v dnešním horkém
odpoledni vydal zchladit svoje těla ke korytu řeky. Řeka se klikatí
údolím a vždy za silnicí vytvoří malou kaskádu. Místo na vodní
hrátky. Projíždíme kolem a Martin prohodí směrem k páru, kterého
jsme vytrhli z jejich kočkování, necháš ji!
Napadá mě, že pokud Martin zmerčí podobnou
situaci, vždy ji komentuje stejně vtipně. Nikdy nezvolí variantu
necháš ho.
V Suyaque je monasterio, moderní nová cihlová
budova, s dvěma rozlehlými křídly. Tomu levému dominuje věž s
mosaznými zvony.
Vzhlížím k nebesům za klášterem, tam jsou
vrcholky kopců, kde mají neughuberi růst. Vodu a nějakou mikinu s
sebou. Osobně beru litry dva a důmyslně plastovou láhev vkládám do
mikiny a rukávy ji přivazuju kolem pasu. Dobře se mi poleze. Šplhá
se mi dobře a Martin něco vypráví o klucích, co někam lezli a neměli
dost vody. To je dilema, je horko, mám žízeň. Mám pít a riskovat, že
dojde voda, nebo nepít, zkolabovat a nenajít kaktusy. Uděláme
kompromis, hasit žízeň po doušcích.
Vystupujeme docela dlouho, ale kaktusy zatím
nikde. Paráda, říkám si, ty vole kam to lezeš. Před námi je několik
metrů vysoký skalní výběžek a nedá se obejít. Lez první, říká
Martin, budu tě jistit. Jak šlechetné, ale hlavou mi probíhá, co je
jako lepší varianta. Buď děti přijdou o matku nebo o živitele
rodiny. Bez živitele bych možná umřela i já, tak Petro, hecuju se,
neřeš kraviny a prostě tam vylez.
No vidíš, jak to jde. Jsem tu. Buší mi srdce
nadvakrát. Jsem na vrcholu… hmmm blaha… na vrcholu kopce, něco kolem
1 600 metrů a vidím ji, neughuberku jednu. To je odměna. Najdeme tu
dvě varianty, světle i tmavě otrněnou.
Šplhat do kopce je těžké, ale z kopce je to o
trochu těžší. Mezi kaktusáři mnohokrát padne jméno Pepíka Odehnala.
Kluci říkají, že vleze všude, ale dolů nikdy neví kudy. Zdá se, že
svoji vtipností maskujou nějaké svoje zkušenosti se slézáním kopců.
Z kopce se nedá seběhnout rovně dolů, byla by to von držka. I my
jsme se mnohokrát zastavovali a museli několikrát přehodnotit, jak
dolů.
Z mého pohledu to vždycky stojí za to. Nedovedla
jsem si představit ten pocit mnohokrát někým popisovaný. Teď už jo.
Opět se potvrzuje, nedá se popsat takový zážitek. Musí se to zažít
na vlastní kůži. Řečeno obrazně i doslova. Mít ty škrábance… a jizvy
i jizvičky, čárky a čáry, dlouhé i krátké… moment… ještě je mám.
Konec 16. dílu
|
