|
Den sedmnáctý…
17. ledna 2012
To je probuzení.
Pod keři na nás vykukují riojense pipanacoense.
Najdu si pro dokumentaci největší a nejvíc
otrněné. Škoda, že pokvetou až v poledne. Musím připomenout, to byl
zase jednou čich na kaktusy a zajímavé kaktusy. První kilometry
vedou směrem na Pomán, cestou rozlehlých olivových hájů. Martin
fandí Argentincům a přeje jim, aby se dostali se svým artiklem i do
Evropy.
Zastavujeme za Villa Mazán, kde se přímo u
silnice našla lokalita s gymno ferrari. Martin leze jako první na
docela prudké svahy a pod nohama mu ujíždí kamenná drť. Dává signál,
ať si jdu kytky nafotit.
Rychle se vracím nazpátek hlídat auto, protože
od domu vybíhá asi čtyřleté pískle s prakem a strefuje se do toho,
co ho zrovna naláká. Kluky napadlo se vrátit na staré místo Las
Termas Santa Teresita. Lumír si pamatuje železniční most a Martin
vybydlenou vesnici.
Most je opravený, vesnice je vybydlená, jenom k
termasu vede asfaltová cesta. Starý termas je zrekonstruovaný a čeká
na turisty. A ceny? S cenama se tady moc nemažou, napálí je docela
vysoko.
V městě Aimogasta doplňujeme palivo pro auto a i
pro nás. Další zajímavá lokalita je ve vesnici Cordobita za Rio
Salado. Pěkná výheň s písčitou zemí nás čeká. A co, mě se líbí fotit
i leucanty.
jsou to vděčné kytky, kvetou celý den. Lumír
kroutí hlavou, že ne. Prý doma ve skleníku kvetou jen dopoledne.
Lumíre, vrať se do reality. Kvetou. Hledáme glauca. Je tady hodně
riojensí. Glauca se krčí pod keři ve stínu, pod velkými keři s
velkými listy.
Dál tu máme Andaluca. Tato lokalita vypadá jak
poušť. Jemný písek, občas do něho zapadneme.
Další vybydlená vesnice. Martin dělá výstup na
skálu, já si prošmejdím domy. Docela to měli vymáklý, je tu pěkný
chládek a příjemně. Bloky z jílu, dřevěné trámy se stropy s rákosem.
Tak tady kytky asi nebudou. Vracíme se na silnici.
Trochu sprchlo. Klábosíme o vojácích,
havířích, estébácích, komunistech a kdo z kaktusářů u koho byl.
Lumíre, to byli šmejdi ti technici na dolech, co? Jak je možné, že
měli třikrát vyšší platy než havíři? Jo …byla to doba… je pryč.
Zajímalo by mě, jak vypadá glaucum – Alberto
Vojtechi. Vyrážím první na kopec. Hmmm, pravda, jsou to fakt
zvláštní kytky. Rostou na svahu. Svah je typická drolící se skála s
ostrými výběžky. No a já se zrovna o tu skálu musím odřít.
Ale to kvetoucí gymno, to za to stálo.
Lokalita je před mostem Rio La Puerta asi 12
kiláků před Copacabana.
Miluju termasy, specielně Termas Fiambala. Kluci
se tady oddávali slastnému lebedění v teplé vodě už po čtvrté, já
jen po třetí. Nicméně je to zážitek. Jen těch lidí je na mé gusto
hodně. Postavili jsme stan dole u parkoviště vedle místa, kde má
stan rodina z Chile. Sešeřilo se a termas se začíná pomalu
vylidňovat. Zůstali jen ti, co přespávají přes noc.
První naložení našich těl je do vody 37 stupňů.
Moc příjemné. Co takhle zajít do restaurace na pivko a dát si něco
na zub? Jsme pro. Tak jedno pivo a por favor tiene empanadas? Hmmm
jsou s kuřecím masem a zeleninou. Na velké míse přináší náš gáblík.
Lumír snědl svůj příděl, Martin na noc moc nejí, tak jsem jich
spráskla šest.
Znovu do vody. Jsme v piletě sami. Martin nabírá
ze dna písek a hází ho na naše nohy. Hračička. Je to divný pocit,
když vám něco leze po nohách. Jedna velká rodina vytahuje z přenosné
lednice maso. Stačí jen okořenit a položit na gril. Jó Jarda, ten by
si dal, ale my vidíme ty flákoty s vrstvami sádla a určitě bychom si
nedali. Kluci to nedali, změnili na jen ochutnali.
Ve stanu mám takovou malou písečnou kalamitu.
Začal se zvedat vítr a proháněl se termasem a i malým otvorem přes
síťku ve stanu nafoukal mikropísek do stanu.
Termas žije hudbou a veselím až do ranních
hodin.
Pokračování
příště…
|
