|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina
Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost
s patřičným nekaktusovým nadhledem…
El Guanaco del Morro
Ať si říká kdo chce, co chce, ale pokud čtu
nějaký název oblasti, musím si s názvem začít hrát. I dnes tomu není
jinak. V Argentině je nádherně, občas se něco stane a jako správnou
čarodějnici, mě to provokuje přemýšlet, proč právě je tomu tak.
Každý překladatel si hraje s jazykem. Já si hraju na překladatele.
Přeložit El guanaco del morro do češtiny jako Pahorek hlupáka, mi
připadá jako dost dobrý překlad. Vystihující dnešní den. Už vidím
Juliana, jak se zase směje a nevěřícně kroutí hlavou, co mě to zas
napadlo.
Cesta za posledními exempláři kaktusů je po
vydatném dešti pěkně rozčvachtané blátíčko. Jak by ne, když před
námi jel kamion. Nechápu, co v těchto končinách dělá. Vyjel hluboké
koleje, které jsme se větvemi z pokáceného stromu snažili zarovnat
tak, abychom dobře projeli. Martin je zkušenej závodník, jak by ne
po Zapatě, tady to je slabá kávička.
Ujedeme několik kiláků, ale bahno je totálně
všude. Všude. Třídimenzní bahno. Klackem měřím jeho hloubku na cestě
a musím konstatovat, že zřejmě končíme. Souhlas na všech liniích.
Jen blázen by tu jel. A pak že ten překlad neodpovídá reálné
situaci. Podívám se vlevo a pahorek taky vidím. Zkusíme lokalitu
taky tady. Každá lokalita má své tajemství. Není-li osázena kaktusy,
je domovem nějakého živočicha. Ha… ha… ha… had je tady. Je pěkně
ztuhlý. Ani se mu nedivím, já nejsem had a ztuhla jsem taky. No když
jsem ho uviděla.
Pěknej hádek, dlouhej, s pěknou kresbou. Zasekl
se u kamenu a hodil polohu hlavového esíčka. A to si představte,
vlastně ani ne, že Martin až doma zjistil, že je to nejjedovatější
had tady. Kousne a dvou hodin je po tobě…
Začíná hustě mrholit a blíží se podvečer.
Představa noci někde v cabaňosu se mi moc nezamlouvá. Potvora se
docela raduju, když nemají nikde volno. Chápu, že kdyby v noci a
iáráno lilo, tak nebudeme moct sušit stany. Vysvětlovat někomu, že
pokud mě bolí nohy, tak bude pršet. Nohy jsou v pohodě, tak přestane
mrholit do hodiny. Martin by nejraději podlehl rozmarům zhýčkaných
důchodců, ale nakonec mu nic nezbylo. Spát se mnou, držkatou babou,
en nuestra carpa. Usnul pěkně tvrdě a vzbudil se n až s ranním
úsvitem. Mimo jiné, v průvodci jsem našla informaci o tomto místu,
jako o suché oblasti. Dobrý, co?
Bloudíme v Berrotoranu, hledáme nejmíň blátivou
cestu, ale nějak se nám nedaří. Potkáváme dva seňory, jeden jede na
koni a druhý ho doprovází stylem a pie. V tašce nese zeleninu na
polívku. Nabereme ho do auta a před jeho domem nám ukazuje správný
směr. To byla šlupka. Martin srazil papouška. Zastavuje. Přemýšlím,
jak resuscitovat ptáka. Nenašli jsme ho, zřejmě odletěl ještě před
tím, než jsme vystoupili z auta.
Jééééééé, to je něco jako z filmu, ale není.
Vidím šakalí maminku, jak přenáší mládě.
Poslední lokality kaktusů. Na Martina padá
docela nostalgie. Vůbec mu nedochází, že auto otočil už do
protisměru hned při příjezdu. Kam chceš, jet? Divím se. Jasně, že mě
má za blázna, ale mě ty kaktusy mozek ještě nezablokovaly, směju se
teď ale opravdu jak blázen. A to nemá chlap rád, že jo?
Hele i ten varan se ti směje, nenechal mě v tom
samotnou. Většinou varani zdrhnou, jakmile uvidí sebemenší
nebezpečí. Tento kluk zůstal stát a nepatrným zdvižením hlavy se
postavil do polohy modela. Tak Petro, takovej kus jsi ještě
neviděla, přiznej se. Máš pravdu. Dík. Mrsk, mrsk, zadupal a byl
včudu.
I jako by sama Argentina přemýšlela o tom, co
jsme ještě nestihli vidět a začala nám servírovat různá setkání. Na
silnici před námi leží pás s hroty a za policejními auty stojí
ozbrojení policisté. Jeden v ochranné vestě přichází k nám. Pěknej
chlap. Martin už dnes na sto procent rozlišuje otázku de donde éres
od otázky a donde vás. Rozuměl, ale nemohl si za boha vzpomenout kam
to vlastně jedem.
Všichni máme dobrou náladičku. Čeká nás delší
přesun, odskočíme si na YPFce. Místnost pro ženy je zamčena, tak mi
zhrubne hlas a jdu s klukama do jejich kabinek. Nikde nikdo. Až teď,
když všichni vycházíme. Seňor byl dost vykolejen. Ten čuměl, co,
zadrmolil Martin. Čuměl.
Přenocujeme mezi poli. U cesty k mému překvapení
rostou eukalypty. Stan postavíme za keřem yuk. Začíná západ slunce,
rychle pro foťák. Co se to děje? Komáři přistávají na mé nohy, ruce
a sajou a sajou. Jsou tu mnohem agresivnější než třeba na jihu Čech.
Rychle do stanu.
Kluci komáří se zklidnili. Na stan přistávají
světlušky a svými hnusnými těly vytvořili imaginaci hvězdné oblohy.
Ticho. Luna v úplňku. Usínám.
Monte Grande
Úkol dne… najít ubytování. Soudě podle nápisu
hotel na každém třetím domě, to nebude zas tak složité. První zdání
klame. Martin je na parkovišti a vysílá mě k prvnímu hotelu. To je
divné, dveře zavřené a malým okýnkem na mě vykoukne chlápek. Už z
výrazu jeho obličeje tuším, že něco není v pořádku, ale konkrétně,
nevím co. Na otázku k možnosti ubytování rezolutně kroutí hlavou.
Nechápu, ale u dalšího hotelu mi secvakne. To jsou hotely pro
milence, maximálně na tři hodiny. Hotely vypadají luxusně. I
japonské zahrady zkrášlují vstupy do hotelů jako předzahrádky.
Vzdávám to po dalším zastavení, když mi seňora nedává žádnou naději
najít tady v okolí jaksi normální hotel. Promiňte, hledaný druh
hotelu tady nefrčí.
Jedem do města. Martin má v záloze adresu
hotelu, kde byli ubytováni v loni, ale i tady se nechytáme. Ne, ne a
ne. Ani zmínka o extra ceně dohodou nezabírá. Dívej se doprava, já
budu hlídat levou stranu. Po chvilce Martin zahlédl něco jako název
hotelové školy. Zastavujem. Škola to vůbec nebyla, ale Martinovo
charizma zapůsobilo na jednu dámu, která mu přináší navštívenku na
seňoru Marii, která má ve městě ubytování privátní.
Dojedeme k domu s ostrahou. Vychází velmi
kultivovaná žena s příjemným kukučem. Martin ji uhranul zřejmě taky
a zdá se, že máme vyhráno. Na recepci pracuje její nevlastní syn.
Výhodou je, že při domlouvání podmínek ubytování mohu mluvit s ním
anglicky. Ze stanu rovnou do luxusní vily? To mě tak rozhodilo, že
přestávám mluvit i česky, natož nějakým cizím jazykem. Mámo, co ti
je? Nic, jen jsem v šoku. Dlouho dobu sedím v našem pronajatém
pokoji na posteli a vzpamatovávám se. Pozlacené kohoutky… ty mi
daly. Tak fajn, kde je ta voňavka od Diora? Na vaně a chceš Addict,
Homme Sport, Star, Dolce Vita nebo Diorellu? Stříkni mě tím Addictem.
Co si dáte k snídani? Americkou se vším všudy.
Před tím však půlhodinka v bazénu.
Naplánovali jsme si výlet. La Boca… vrháme se do
křtánu umění. Umělci jsou tu trochu víc oprsklejší a dotěrnější ve
smyslu jak oškubat návštěvníka místních uliček o peníze. V Londýně v
uměleckých čtvrtích vládne větší pohoda. Na dobrovolné hasiče
nepřispívám, do restaurace se nenechávám nalákat. Tanečníci tanga tě
chytnou, partnerka hodí moji nohu přes nohu svého partnera, její
klobouk na mé hlavě. Cvak cvak foťákem a pár pesáčů za iluzi v obětí
rytmu argentinského tanga.
Je to tu velký byznys. Obchody i obchůdky s
prodejem suvenýrů, restaurace s předzahrádkami. Z každého koutu k
vám připlouvá mnoho tónů a mnoho zvuků. Vzájemně se neruší. Na druhé
straně je tu zajímavá architektura, barevné domy a na většině domů
stojí na balkóně jakási postava, která svými gesty vždy něco sděluje
kolemjdoucím. Originální.
Martin se těšil na botanickou zahradu, já zas na
Ricoleto s kostelem a hrobkou Evity.
Botanická zahrada byla spíš zahradou pro
opuštěné kočky. Místní lidé je mají viditelně rádi. Sednete si na
lavičku a kočka hop na vás a už se lísá. Nic pro mě.
Osobně moje hop je do galérie. Nezaměnitelná je
expozice moderního umění. To je brambora! Jde o malou skříňku, kde v
malých přihrádkách jsou uloženy brambory a připojeny na jakési
termometry, Je jim měřena teplota. Je vidět, že se jim tu daří. Bez
větších scvrknutí tu ta nejstarší vegetí už několik let.
Moderní evropské umění Martin probíhá se slovy
to mě nezájímá. Naopak pro mě jde o první setkání s pravými obrazy
Polloka, Kandinského, pastely Degase a dalšími bonbónky. Nakonec se
vracíme do blázince stánků s uměleckými předměty. Co mě však vyvádí
k úžasu je silnice s deseti jízdními pruhy v jednom směru. Jízdu si
pěkně užívá Martin, ale vůbec mu nezávidím. Soustředí se na jízdu,
červená, zelená, auta vlevo, auta vpravo.
Martin má samozřejmě dobrý nápad, jak strávit
dnešní večer. Jít do Parillady přímo tady do Monte Grande. Martin tu
byl vloni s klukama a tak si rychle vybavuje, kde seděli, co jedli a
kolik platili. Mega restaurace. Dostáváme stůl v rohu restaurace.
Vše se dostává do varu během půlhodiny. Restaurace se zaplní skoro
do posledního místa. Netroufnu si říct kolik lidí ze strany
personálu se stará o veškerý servis.
Naše menu začíná sýrovými kuličkami, šunkou,
sýrem, roustbeefem… trochu zeleniny. Potom si necháváme připravit
lososa na roštu a pak také hovězí. Jako dezert si objednávám
jahodovou zmrzlinu a jahody. Martin sprásknul těch sladkostí daleko
víc.
Nevím čím to je, ale pokud se ke stolu objedná
voda a víno, tak číšník většinou víno přináší ke mně. A to nepiju
alkohol. Čím to asi je?
Den odletu
Pokud nějaká akce má datum svého začátku a
termín konce, potom nekompromisně musí skončit. Je to tu. Loučíme se
několika plaveckými kreacemi s bazénem… kočíme i do centra pro
nějaká cédéčka. Díky této cédéčkové akci jsem do pozdních hodin
sledovala argentinskou hitparádu Los Mejores, abych měla jasno,
kteří interpreti to Martinovo Tuc Tuc zpívají.
Zdá se, že několik nej desek máme, a tak už
jenom kupujeme nahrávku skupiny Calle 13.
Pohled na Martina napovídá, že je nadmíru
unešenej. Ksichtí se tím jeho opaláleným výrazem na jakýsi obal. To
není možný, Metallica, Nostradamus…, za takový peníze, to není
možný, tak to je teda bomba, sype ze sebe chvalozpěvy na objevené
tituly. U mě boduje zase chorrizo, přece holky by měly tu hovězí
delikatesu taky ochutnat. Majitelce hotelu koupíme kytku… děkujeme
moc a moc… gracias para hospitalidad… a frčíme směr letiště.
Zaparkujeme na letištním parkovišti a volám
majitelce půjčovny Susaně. Ta nějak popletla čas našeho odjezdu, tak
se jen zeptá, zda je auto v pořádku a souhlasí se zanecháním auta
tam, kde je. Vyzvednout si ho může až zítra. A začíná tak trochu
zmatek s letadly. Dívám se na info o odletech a cedule ukazuje
zpoždění. Odlet je posunut o dvě hodiny. To je jak v Úvalech na
nádraží. Doba odjezdu se může změnit. Co se dá dělat. Budem čekat.
Tvrdikova Petruse…Tvrdikova Martin… dostavte se ke gejtu 3. Slečna
se omlouvá za zpoždění a nabízí přímý let do Frankfurtu. Mrknu na
Martina, dobrý ne?
V letadle sedíme vzadu u ocasu. Pěkně to tu
skáče, ale zase máme blízko toalety. Je super pozorovat stewardy,
jak nejdříve testují zákazníky, jakým že to mluví jazykem. Ten náš
mi připomíná uhrančivýma očima, havraními vlasy a tvarem nosu
bráchu. Vše mu jde pěkně od ruky. Please… can I have… carne? Danke…
blbneme s jazyky. Martinův Steward jen šprechtil. Objednal si carne
a uslyšel what? Tak teda fleisch. V noci je v letadle pěkné horko.
Martin se vrtí a nemůže usnout. 14 hodin v letadle je přeci jenom
vopruz.
Přistáváme v Německu a mažeme pro letenky.
Boarding time? Right now! Před Vánocemi je veselo i na letišti.
Slaví něčí narozeniny a zpívají happy birthday… zeptám se proč to
nezpívaj po jejich. Prý je to lepší anglicky, lépe to zní. Vidím, že
jsi nemůže nějak vzpomenout na svou rodnou mateřštinu.
Pomáhám mu… zum geburstag viel… směje a my mažem. Popřeju teda marry
christmas tak, aby to znělo pro něho lépe. A kde je terminál? Rovně
a doprava. Jenže to jeho rovně a doprava, byla nejdřív pasová
kontrola, stovky metrů běhu, prohlídka báglů….babce kontrolce se
něco nelíbí. Vytahuju podělanej dalekohled. To je zdržení.
Kolik máme času? Ty vole ženem. Gate 1-10… kilometrová chodba… gate
20-30… můžeš? …jó můžu… Gate 32, Martin přidal, protože viděl, že u
gatu nikdo není… dobíhám taky. Co…už odlítáte? Pracovnice od gatu
velice pohotově odběhla a zakřičela WARTE!
Sednu si a cítím, jak proudy potu se začaly spouštět po zádech a
břiše. Jako bych slyšela z úst těch sedících podnikatalů komentář…
tak na tyhle sociály jsme čekali? S Martinem prohodíme pár slov,
jako že dobrý. Má místo někde ve předu. Podávám borci vedle mě
čokoládu od letušky. Spasibo… ty idiote, nepleteš si náhodou dva
jazyky? Nejenže neví, kdo jakým jazykem mluví, ale mám evidentně
problém se svým ptákem. Letadlo začíná vzlétat a on si ho musí držet
rukou, kterou nenápadně vsunul do kapsy. Změna tlaků v letadle dělá
divy, očividně neměl jen problém při startu.
Poznámka autorky: Martine, chtěl stahovat data, nemyslíš? Diagnózu
stahování dat jsem stanovila okamžitě. Ta holka vedle něho byla jeho
přítelkyně, ale o spolupráci neměla zájem. Ve Vídni si už připadám
jak ve filmu Lola běží o závod. I náš závod s časem ještě nekončí.
Kdepak máme tašky? Nemáme. Přivezou je nám zítra přímo domů. Super!
Kurva, aby mi nenamrzly kaktusy, povzdychl si Martin. Jsi upad na
hlavu, ještě je půjdu poprosit, ať v autě přitopí.
Nefilozofuj a mákni, povzbuzuju ho k dalšímu běhu. Třeba stihnem
autobus. Jedem domů, ani nevím, jak se to všechno tak rychle
semlelo. Dáte si něco? Čeština, to je řeč. Ráda bych poslala Martine
smsku, že už jedem domů. Ale já blbka v tom zmatku spletla pin
třikrát. Neva, aspoň může být prvním pocitem Martina pocit
nenahraditelnosti. Zase ta jeho oblíbená věta, mámo, stáří je kruté
a bude ještě hůř.
Na Žižkově nás Maťa nabrala autem. Teda nabrala do auta. Kočka
přede, pes vrtí ocasem, když cítí něco příjemného. Na rozdíl od nich
Martin uchcává blahem, když vidí svoji dceru, jak bravurně řídí jeho
auto Toyotku. Jak to těm holkám spolu sluší, že jo?
The End
A co teď…
…různé rodiny…. různí lidé… různé vztahy… a taky
různě v těch rodinách to funguje…
Jak to jen říct? Někde se moc mluví a slova
neznamenají nic, někde se moc nemluví, někdy vůbec, prostě vše se
cítí…
Nevím, co je lepší… pro toho, kdo byl doma
zvyklý slýchat stokrát denně, mám tě rád moje dítě a jseš fakt
dobrý… zřejmě pro toho to nikdy nebude klišé… pro toho, kdo vyrůstal
v rodině pohledů očí, vzájemných kontaktů chudých na slova… Zřejmě
pro toho svět cukrbliků a obdivuhodné chvály bude něčím absolutně
nenormálním…
Čí pravidlo… pro Martina bych měla mít slova
chvály, ale jak to dělat dobře, když mi to nějak nezní…, ale snažím
se… dneska se ti to povedlo, udělal jsi to úžasně, zmáknul jsi to…
jseš fakt dobrej…
Jsem doma a vidím obrovskou přepravku s
cukrovím… mrknu a hned mi je jasné, že ani mě se to tak nikdy
nepovedlo napéct a ozdobit… přece teď v tuhle chvíli jde o srdeční
záležitost… nedá se nic říct, natož něco ve smyslu I´m proud of you
my daughter…
…nic neříkám… vždyť to vidí, jak se mi to uvnitř
sevře… musím se nadechnout a tu slanou kapku poslat do očního
kanálku, tam kam patří…
…ráda se vracím domů…
Martin a já jsme dvojka… občas jeden vyzařuje na
jedné frekvenci a druhej má zapnutý jiný příjem. Přesto všechno mi
to Martin usnadňuje tím, že moc dobře neslyší a vidí blbě na dálku.
O čem to je? Stačí napsat… dík… te amo con todo
mi corazón… tu esposa
Střípky…
Jsou tu lepší skateborďáci, než u nás ? V San
Martin se teda moc nepředvedli.
Co se může stát, když jedete k benzínové pumpě
pro benzín? Prostě vás pošlou rychle pryč, protože několik metrů od
benzínky začal hořet kiosek.
Kde se dá i spát? U silnice s velkým plechovým
bilbordem, s kterým si celou noc hrají kapky deště a vítr
prohánějící se místní krajinou. U silnice, kde každou druhou minutu
v zatáčce přibrzdí kamion. Otrlí pochrupávají, ti druzí vloží
protihlukové špunty do uší. Martin se probudil… hmmmm jaksi s
jedním… špuntem…
Kde bylo filmováno Sedm let v Tibetu? Tady v
Argentině za Uspallatou…
Co udělá svišť, když vás zmerčí? Normálně
zahvízdá.
Co se stane, když hrdlička blbě šlápne na kámen
na skále nad váma? Asi ho pošle dolů…
Co poslouchají v prebisteriánské škole v Usnu?
Hip hop…
Co dělají gaučové, když nemají vodu? Prostě vás
zastaví a vy jim tu vodu dáte.
Co se někdy stane přes noc se skalnatým pohořím?
Nasadí si čepici sněhu.
Co se stane, když Martinovi upadne knoflík.
Přišiju mu ho.
Co se stane, když prolejzáte trnitým křovím? Buď
nic… nebo si trny odnesete s sebou zapíchnuté kdekoliv… nebo vás jen
poškrábou.
Proč kaktusáři dávají do názvu kaktusů smaragd,
když květ je žlutý s brčálovým okrajem? Tak to fakt nevím.
Co udělá večer světluška, když máte otevřený
stan? Drze vám do něj vleze.
Co odpovíte, když se vás pumpař zeptá, nejste-li
náhodou z Brazílie? Odpovíte po pravdě, že ne.
Na otázku Proč? Je docela zábavné odpovídat a
proč ne?
V tom druhém případě, na otázku a proč ne? Se dá
stručně odpovědět bez výmluv…
A proč jo? Hmmmm v našem případě v souvislosti s
horou Aconcagua to je evidentně jasné.
Aconcagua je hora nalézající se v západní části
Argentiny a jedná se o nejvyšší horu Ameriky, západní a jižní
polokoule.
K výstupu na horu je třeba mít povolení, jehož
cena je v současné době 200 USD. Vrcholu se ročně pokouší dosáhnout
kolem 3 500 lidí. Velká část výstupu normální trasou vede sutěmi. Na
cestě obvykle nejsou žádná sněhová pole, ale v nějakých úsecích je
nutností vybavení na ledovec (mačky, cepín), kvůli umrzlému terénu.
Obtíží je nízký atmosférický tlak ve velké nadmořské výšce…
Konec
seríálu
|
