|
Den jedenáctý, dvanáctý a třináctý…
11. ledna 2012
Spali jsme v údolí Rio Grande. Kluci už šmejdí
po lokalitě. Odhrnuju plachtu u stanu a co vidí oko mé? Saglionis.
Pěkná koule. Na vrcholcích hor napadl v noci sníh. Voda z hor se
valí všemi koryty řek. Za vesnicí Huichaira San Pedrido je místo se
saglionis, ticarense a Lobivia ferox.
Podél silnice jsou umístěny bedýnky se
zeleninou. Nevím přesně, jak vykupování zemědělských přebytků tady
funguje, ale vypadá to asi tak. Pěstitelé přivážejí očištěnou
zeleninu k silnici, kde ji naloží na nákladní auto, které jsem
pravidelně přijíždí a odveze ji někam, pro mě neznámo kam.
Projíždíme mnoha quebradami. Barevné kopce lemují údolí protkané
zahradami a políčky. Stejně se dá i popsat Quebrada Del Mal Paso.
Těsně před vjezdem do městečka Humahuaka nás
zastavuje seňor z informačního centra. Vysvětluje, kam všude můžeme
jet, co se dá všechno navštívit. Kupujeme si brožuru, kde jsou
popsaná a vyfocená nejzajímavější místa. Miluju to tady. Cvrkot na
trhu. Fotím od pasu jako cowboy, ale jinak se fakt nedá.
Lidé jsou dost opatrní, a pokud zjistí, že se
chystáte udělat fotku, okamžitě skloní hlavu a přes klobouk, který
většina z nich nosí, jejich typické obličeje nevyfotíte.
Nebo se jednoduše otočí. Procházíte kolem a
stále slyšíte… pregunta, pregunta!
Ba ne, vzpomněla jsem si, jak se říká, líná
huba… zeptala jsem se a zachytila nabalený růžový bobek.
Kouzelný svět. Hlavně najít panaderii. Máme
sladkostní deficit. Koupila jsem mango. Držím ho v ruce a cítím
intenzivní vůni. Odjíždíme z města na nějakou lokalitu, je potřeba
hlavně usušit stan.
Nevydržím a poprosím Martina o nůž a bodnu do té docela velké
načervenalé potvory a ukrojím kousek. Lahodné, chutné a šťavnaté
ovoce odsud, nemá v Tescu konkurenta.
Ve 3 000 roste Parodia maasii.
Chceme cestovat na místo Iruya vzdálené asi 50
kilometrů. Dojedeme do první vesnice Iturbe a hned za vesnicí se nám
ukáže koryto řeky. Tak co? Nevím, jdu na průzkum, Lumír jde taky.
Brod v řece má několik částí. Ty suché, ty jsou problém. Proud řeky
není prudký, hloubka taky není problém, ale v místě přejezdu je dost
písku. Nechceme se zahrabat, otáčíme auto. Kocháme se na kopcích se
skalničkami.
Na co jsem se to dala. Fotím pavouka s nějakou
divnou rostlinou, něco jako lysohlávku a honím kolem kamenu pidi
žábu. Rozhodnuto. Další cíl je Salta. Pokud nás cestou něco zaujme,
zastavíme. Tentokrát to byl gigantický obchod s artesany.
Zůstávám několik minut u vitrín s černou
keramikou. Zase nemám slov, neuvěřitelná nápaditost a zručnost
mistrů řemesla. Kluci… podívejte, červeně kvete a ještě k tomu
u vchodu.
Už si plánujeme, jak za Saltou najdeme místo na
spaní dřív než se setmí. Ne jako předcházející dny. Mraky se honí
nad námi, občas trochu sprchne. Vidíme duhu. Vypadá to, že je po
dešti. Před námi se vyjasňuje. Tři červené výstražné kužele na
silnici. Co tu policie kontroluje? No, tomu se nedá uvěřit. Přes
silnici se valí voda z kopců, ze zahrad a z postranních ulic a polí.
Všude je policie a dává řidičům informace o situaci na silnici.
Záplavy v Argentině? Hlavní silnice jsou v dolíku, tak kam jinam by
asi voda tekla?
Projíždíme přes vesnice sice pomalu, ale úspěšně. Evidentně největší
radost mají děti. Pro dospělé je to práce. Práce, jak se dostat ze
zastávky autobusu na druhou stranu suchou nohou. Pro obchodníky,
kteří mají obchod v rovině chodníku, práce, vzít si koště a vymést
vodu z obchodu. Jen se díváme, kudy jet. Chtělo by to nafotit. Jedna
fotka přes sklo auto. Kola auta odstřikují vodu pěkně vysoko. Neboj,
přibrzdím ti, říká Martin. Mám strach o foťák a nevěřím moc, že
další vlna pískové vody se nepřivalí. Podařilo se, unikátní fotka.
Je tma. Musíme se dostat výš do hor, postavit stan na té placce je
docela riskantní. Zahlédnu nějaké odpočívadlo. Prozkoumáváme místo a
je to malé tábořiště za řekou. Řeka je poměrně nízko, ale zurčí
celou noc. Pršet nepřestává. Za stanem je skála, žádný hliněný
kopec. Moc nespím, hlídám. Když se vzbudí Martin, usínám tvrdě.
12. ledna 2012
Probouzíme se do slunečního rána. Výhodou dešťové vody je to, že
máme umyté auto. Jak rád by se Martin vykoupal, ale do jílovitého
bahna jde umýt jen kolíky od stanu.
Projíždíme Cuesta del Obispo. Myslím, že jsme včera zaparkovali za
pět minut dvanáct. Tolik spadaných kamenů na cestě a představa, že
včera bychom tudy večer pokračovali…
První úsek Quebrada Las Goteras. Voda kape ze skal, ze kterých visí
bromélie. Druhý úsek Quebrada Aqua Negra, to je tmavě zeleně lahvový
masiv protkaný vínovými výběžky. V údolí se blýská bílá omítka
kostela a u silnice vyrostla kamenná brána, vstup na cementerio.
Místo El Senitario, místo jak dělané pro rebutie, ale tady kluci nic
nenašli.
Mnohem úspěšnější jsou na lokalitě San Martin. Určitě je to tím
symbolickým názvem Martin. Na kopci roste hodně kytek. Na jejich
jména je expert Lumír, já jen fotím. Růžové a červené begonie a
jakousi žahavou kytku, pálivější než kopřiva.
Ve výšce 2 300 metrů se dá představit pomyslná čára, kde končí
výskyt vysokých kaktusů.
Martin říká, že měsícem v Argentině si prodloužíš život o půl roku.
Cuesta Obispo končí a před námi se otevírá pohled do rozlehlého
údolí Walles Chalcaquies porostlého pampovou trávou.
První dva kopečky poseté skalničkami.
Martin tu při první cestě sem našel mini lobivie.
Na vrcholku kopce chci najít kvetoucí, protože už jsou téměř všechny
jen s nedozrálými plody. Mám jednu a Martin druhou.
Rostou tu i mini opuncie. Taky kvetou jen ty, co zapomněly kvést
v době květu.
Sjíždíme po serpentinách dolů. Martine, zastav, vyjeknul Lumír. Něco
zelené kulaté. Z lokality uslyším Martinovo, ty krávo. A to znamená,
že našel spegouše. Výška 3 129 metrů. Mimo jiné tady roste parodie a
lobivia. Mirador Ojo del Condor je rovina v údolí, kde je ze země
vystrčeno tisíce rukou se vztyčeným prostředníčkem. Pasakány dělají
věci.
Naproti je mírně vyvýšený kopec, který obývají spegouši. Mirador
Caminos de Pasado, tady se zabydlely spegouše taky, ale na rozdíl od
předcházejících lokalit, jsou podstatně větší.
G. spegazzini MT 07-293, Ac. brevispinum
MT 293a, Buena Vista, Payogasta
Domovinu s nimi sdílejí kroucený Tephrocactus weberi a
Opuntia
sulphulera. Martin se každým rokem, dneska je to už po třetí, vrací
na místo Payogasta. Proč? Nikdy se mu nepodařilo sebrat semena.
Vesnice Buena Vista a opět semena žádná. Vlastně ano, jsou tady
plody, ale s nedozrálými semeny. Jsem moc rád, kvituje s povzdechem,
že si můžu nafotit a sebrat plody aspoň Acathocalycium
thionanthum.
Popojedeme trochu dál, navrhuje Martin. Ještě musíme usušit stan.
Lumírovi došla baterie. Bere si od Martina klíče od auta.
Dívám se z kopce dolů a je mi divné, že se Lumír nevrací. Lumíre, dá
se tady slézt? Jo slezeš všude, ale mám velký průšvih. Co? Tak jsem
otevřel auto, pověsil klíče v autě a jak si tak měním baterii,
uvidím kvítko. Jdu ho vyfotit a slyším bum a cvak. Vítr přibouchl
dveře a auto dostalo signál se zamknout. Co teď? Martin mívá občas
tušení a v tomto případě nechal pootevřené okýnko u řidiče. Musíme
sehnat nějaký drát. Martin ho urve z plotu pod svahem. Udělat
nějakou smyčku a pokusit se otevřít páčku od dveří. Chvilka ticha a
napětí. Cvak. Auto je otevřeno. Lumíre, od této chvíle na klíčky od
auta zapomeň.
Ani ne kilometr a na silnici je bahno. To je dobrý. Ale to je dobrý,
to byl jen okamžik. Za jílovitým bahnem vylezla rozlitá řeka Rio
Potrero. Tak na to kašlem, vrátíme se a zkusíme najít kaktusy tady.
Ty usuš stan a já jdu hledat.To je bombácký. Fouká silný teplý vítr.
Držím stan oběma rukama. Být lehčí, tak vzlétnu. Za chvilku je
suchý.
Kručí nám všem v břiše. Jedeme na oběd do městečka Cachi. Na první
pohled docela dobře vypadající restaurace. Míjíme se s odcházejícími
hosty, usedáme ke stolu a u vedlejšího stolu je hrozný mušinec. Neva.
Objednáváme pivo a milanesu se salátem. Chutný salát. Okurka, rajče,
mrkev, paprika a červená řepa. Pokapu ho olejem a pustím se do něj.
Řízek taky nemá chybu. Kdopak to přichází? Z jedné strany malý
jezevčík, sedne si před vrata, z druhé strany boxer, rozvalí se pod
stolem. Po dobrém obědě, by to chtělo ještě kafe, co říkáte? Souhlas
na třech stranách. Stará stylová kavárnička. Usadíme se pod
střechou, klábosíme a popíjíme dobrou kávu.
Procházíme náměstím a něčemu se smějeme. Najednou se na nás obrátí
motorkář, odkud jste? Jo, byl si jistý tím, že jsme z Čech. On je
z Miami Beach a jeho přítelkyně z Moravy. Rozhovoří se. Holky
z Moravy jsou pěkný holky. Slivovici pijete jako vodu. Musím říct,
že znám hodně národů, ale Čech je Čech. Mám to u vás moc rád. Ještě
se musím naučit česky. Není problém, je to moje profese.
Nabrat benzín a fakt, opravdu fakt musíme hledat místo na spaní
dřív, než se začne stmívat. Opouštíme s dobrou náladou město. Ještě
jsem nenapočítala do deseti a začíná pršet. Projíždíme kolem
zajímavých lokalit a Martinovi se nechce místo opouštět. Zaparkujeme
za skálou. Budeme věřit, že se rychle vyprší a vyspíme se bez
bubnování kapek deště na plachtu a Lumír opustí polohu skrčence
v autě.
Prší a prší, mám vystrčenou ruku ze stanu a monitoruju situaci kolem
stanu. Zatím je jen mokrá zem. Prší a nízkou oblačností prokukují
hvězdy. Po třech hodinách déšť utichnul. Beru si baterku a
přibližuju se k řece. Proud řeky teče rychle, jakoby s něčím
závodil. Hladina řeky nestoupá. Zklidním se, podám informace
spolunocležníkovi a zalehnu.
Lumírova letní verze stanu není zvyklá na déšť. Kapalo mu do stanu,
nechal stan stanem a šel zalehnou do auta.
13. ledna 2012
Je krásné sluneční ráno. Po včerejším dešti zarovnávají cesty
caterpillarem. Zatímco kluci jsou na lokalitě, suším stan. Spegoušů
je kolem hodně. Chystají se kvést. Ze skal trčí stovky parodii. Tak
to byly noc a ráno v Puerta la Paya.
Jedeme. Lokalita San Jose je podobná výskytem stejných rostlin
v okolí. Nafotím si květ moji oblíbené lobívky. Mám je ráda, protože
mají nádherné květy.
Lobivia u Cachi
Tút, tút, tút …to jsou klaksony motorkářů, se kterými jsme se
seznámili včera na náměstí v Cachi. Máváme na pozdrav.
Kousek za vesnicí je brod řeky. Protéká tu jen několik pramínků, ale
nádherně průzračné vody. Stop. Vykoupat se a vyprat věci. Potok
bereme všichni útokem. Po těch několika dnech je to příjemná změna.
Zase jako lidi. Konstatujeme, že moc gaučů už nejezdí po cestách.
Vyměnili koně za silnější koně. Přesto se i tradice tady drží. Kluk
pyšně sedí v sedle. Rozvážně nás sleduje a pak pomalým pohybem zvedá
pravou ruku do výše čela. To je pozdrav. Na lokalitě před Molinos
sušíme prádlo. Taky zaznamenávám na kameru Martinovy přesuny po
lokalitě.
G. spegazzinii MT 12-527, 10 km sev. Molinos
Kudy vede cesta do Molinos? Martin mluví o tom, že opět je tu něco
jinak. Cesta do města nevede kolem řeky. Nevadí, poznáme cestu
novou. Nová místa, jako například kozí farmu. Tolik koz, kozlů a
kůzlat pohromadě to je teda nářez. Na futrech dveří visí dvě stažené
kozy, zřejmě připraveny pro řezníka nebo na trh. Ve městě se jdeme
podívat do kostela. Iglesia de San Pedro de Nolasco.
Kostel je ze 17. Století, z roku 1692, kdy si španělský kapitán
Diego Goméz objednal výrobu oltáře a chtěl ho umístit tady.
V kostele je i mumifikované tělo Isasmendího. Kostel je postaven v
barokním stylu, charakteristický pro Peru. V kostele byla vysvěcena
Virgin la Calderia a den jejího uctívání je druhého února. Zajímavý
je i strop vyrobený z kaktusového dřeva Cardon.
Martin už přemýšlí o lokalitě El Carmen. Nikdy tady nesebral plody a
snad dneska bude mít i úspěch. Je pátek třináctého. Co to má
znamenat? Lokalitu smetl proud vody z hor. To je šok.
To je smutný, tak krásná lokalita s nádhernými spegouši. Fotíme to
pohřebiště. I když…několik spegoušů se dere přes tvrdé nánosy písku.
Martin vidí v dáli bagr, jak likviduje tu spoušť do rokle. Rozhodl
se zachránit nějaké kaktusy a zasadit je zpět na lokalitu.
Martine, pojď, půjdeme se podívat ještě na ten kopec kus dál. Helééé…vidím
spegouše s plodem a jsou zralý. Za nález pokladu mám slíbený biftek.
Po tom smutku, zase radost. Velké otrněné kaktusy a kvetou. Nádherná
dvojčata. Jeden kvete bíle, druhý růžově.
Předkové dobře věděli, proč hory pojmenovali Dračí skály. Odjíždíme
Quebradou de Las Flechas. Pískovcové bílé skály ukazují erozí
vytesané sochy. V Corte la Flecha skalnaté masivní desky trčí vzhůru
k mrakům. Z nich šlehají blesky do údolí. Je bouřka. Rychle se ale
vyjasní.
V Corte el Vientisquero se objevují mezi bílými deskami zelené
pruhy. Jako na dresech fotbalistů. Vjíždíme do Peňas Blancas, bílých
skal. I ti osli, co se přišli podívat k cestě, mají bílou barvu.
Quebrada de Salta nám připomíná všechny barevné kombinace skal.
Valéry hnědé, zelené i červené, tmavnou pod mraky před námi a
světlají v dálce, kde už je jasná obloha. Všemi údolími protéká řeka
Rio Calchaqui. Podle mých odhadů se její šířka pohybuje od sta do
dvou set metrů. Vloni byla skoro bez vody, dneska je voda rozlitá
v celém údolí. Posledním městem dnes je Cafayate, oblast vína.
Podíváme se do města.To je neuvěřitelné, turistický ruch je i tady.
Opět porovnání, vloni touto dobou, tu bylo skoro prázdné náměstí.
Musíme koupit víno. Nikdo z nás víno nepije, ale to neznamená, že
nemůžeme ochutnat. Kluci koupili dvě lahvinky. Malý obchůdek v Tolombon
u vinice je naše tradice se zastavit, ochutnat a koupit víno.
Na Argentině je obdivuhodné, že se připravuje na příval turistů
v budoucnu už nyní. Což pro kaktusáře znamená omezení svobodného
pohybu po lokalitách. Martin to vidí na brány a vybírání mýtného.
Domorodec ví, jak se dá přežít v horách. Neznalec by si poradil
voláním z mobilní sítě. Jenže ouha, v horách není signál. Argentinci
to vyřešili tak, že postavili vysoké solární hlásky podél všech
frekventovaných cest s informačními tabulemi. Nouzové volání je 911.
Na noc jedeme na Ruinas Indigenas de Quilmes. Hlad zatlučeme
polívkou s játrovými knedlíčky.
Podávat se bude bílé. Martin miluje vše sladké. Tak když víno, tak
sladké. Martin pěkně chrápe, víno ho uspalo. Kolem stanu šmejdí
psisko a docela dlouho očuchává naše věci. Zdálky se ozývá křik
kondorů, dostali echo a slítají se na hostinu. Lumír zůstal v autě,
protože pochyboval, že bude jasná noc. Třeba se v noci vzbudí a
konečně po tolika nocích uvidí Jižní kříž.
Pokračování
příště…
|
