|
Den čtvrtý a pátý…
4. ledna 2012
To byla nějaká dlouhá noc? Několikrát za noc
jsem se vzbudila a bylo mi divné, že je ještě tma. Stáří klepe na
vrátka, tak tolik hodin spánku asi už nepotřebuju.
Hned po svítání jsem našla moc zajímavej kámen.
Vzít či nevzít? Moc těžkej. Vůbec nemám ponětí, mezi co ho zařadit.
Tak nažhavit horkou linku s pražským předsedou kaktusářů, ten by
poradil. Projíždíme opět měsíční krajinou. Jak měsíční
krajinou? Pokřikujou na mě malé trsy červeně kvetoucích rozchodníků.
Hory jsou nižší a začíná se otevírat údolí.
Jedeme směrem k moři. Směr město Capiapo. Zvláštně upravená cesta.
Prý je to technologie solného roztoku, který ztvrdne a vytvoří
jakousi krustu připomínající asfaltový nástřik. Po nějaké době se
pokropí vodou znovu, tak právě jako dneska.
Stop… ruiny. Ruinas de Puquios. Kdo tu bydlel? Nevíš? Zavři na
chvilku oči a uvidíš. Už vidím a neřeknu.
V Capiapó rychle měníme peníze. Až tak rychle, že Martin po několika
minutách infarktového stavu přišel na to, že místo dolarů vyměnil
argentinská pesa.
To jsou ceny. Odskočíte si za 200, za parkovné pětikilčo a za litr
benzínu osm set. Tolik tisíc v kapse jsem ještě nikdy neměla.
No to je teda luxus pro holky z města. V Praze chodíme do fitka,
které je vybaveno super moderními stroji, a tady na náměstí mají
tolik posilovacích strojů, stačí jen na nějaký naskočit a zacvičit
si. Raz dva raz dva, to jim to jde.
Cestou do Caldera zastavujeme v zálivu na polední pauzu.
Tak odtud máme sardinky.
A máme tu nový film „ Jak zachránit medúzu“. Prostě chudák malá se
při přílivu zašprajcla za balvanem, tak jsem ji pomocí háčku
přesunula na širé moře. Zatímco si hraju s transparentním tvorem,
malý krab se mi schoval mezi dva kameny. Mě si vyfoť, jsem malej
gekonek a jsem tady na skále.
Dík za škemrání, ale ty jseš fakt ten pravej. Prťavej a pěkně
daleko. Tak pojď blíž, ne?
Nasedáme a pokračujeme několik kilometrů podél pobřeží Pacifiku do
Zoológico de Piedras. Nespočítatelné množství balvanů a jen třináct
jich dostalo svoje jméno. Začínaje slonem, přes hrocha a nosorožce
až k delfínovi. No jo, jsou jim podobné.
Neuvěřitelné cestování. Nechápu, v jakém perfektním stavu mají v Chile silnice. Vlevo hory a vpravo taky hory. Uprostřed rovná černá
čára. Dálnice. Ani nevím, kde končí a kde začíná, ale vypadá to,
jakoby tu včera byl zahájen provoz.
Odpoledne Quebrada Salada a plán dostat se na Isla Pan de Azúcar.
Lumír má nějaké gépesky, tak zastavujeme na různých lokalitách. Směr
lokalita 40 Minas. Lumča je moc spokojený. Po dlouhém čekání, se
konečně dočkal.
|
 |
|
Thelocephala malleolata
|
 |
|
Copiapoa hypogaea (1)
|
 |
|
Copiapoa hypogaea (2)
|
Tys mě vystrašil. Naháníme tu malou potvůrku všemi směry. Konečně.
To bude asi samička, protože zůstala nehybně na kameni a tak líbezně
se zahleděla do Martinových očí.
Na hlavní silnici odbočujeme na Isla Pan de Azúcar s Copiapoa
columna–alba.
 |
|
Copiapoa columna-alba, NP Pan de Azucar
|
Další lokalita je s Copiapoa chanaralensis.
 |
|
Copiapoa chanaralensis, odbočka na Pan de Azucar
|
Chodím po lokalitě a dlabu chilský chleba. Kluci se podělili o první
láhev pivka.
Vjíždíme do parku a pokukujeme po nějakém místě na spaní. U pláže… Ještě máme dost času, jeď dál Martine, pokynul Král.
Kaktusy a kaktusy, homole a homole.
Přemýšlím, proč je cestou hodně kamenů připomínajících homole cukru
natřeno bílou barvou. Kdo by je natíral, hledal a proč? Nejdřív mě
napadlo, že jako symbol velké hory. Rovina a homole. Ale potom jsem
viděla, že natřené kameny jsou i sto kilometrů za cukrovou horou.
Musím se zeptat Luise z Chile. Jeho práce je odečítat ze satelitních
snímků změny krajiny v Jižní Americe. Třeba kameny natíral sám.
Najednou se krajina změnila. Jak ji nejlépe charakterizovat?
Představte si tisíce meganáklaďáků, které vysypávaly písek po celém
území. Kdo byl architektem? Řidič náklaďáku.
To bude zase akce. Chceme spát u moře a nějak se vzdaluje.
Mlčím, i když mám v ruce pouzdro na kabely značky Prince. Lumírova
Gpska ukazuje nejkratší cesty k cíli a zaručeně správným směrem.
Kdybych nebyla líná, vyndám tu buzolu a zorientuju ji s mapou. Kdyby… kdyby… Jedeme někam do hor. Místo klesání stoupáme výš a výš.
Lumír tvrdí, že GPS je systém tam od nich. Gde piča sú.
Má recht. Souhlasím. Ještě k tomu hledá místo jménem Esmeralda.
Podezřívám ho, že jako aktivní penzista sleduje telenovely.
Potkáváme jedno auto a řidič nás posílá nazpátek. Jedeme směrem k moři. Stmívá se. Cestou nás míjí auto, které přepravuje řasy. Už
cítím moře. Je 21.30 místního času a před námi je krkolomně se
svažující úzká cesta. Kluci vyběhnou z auta a z kopečka do kopečka.
Tam nejedu, zůstaneme tady.
Vlastně můžu být ráda. Martin by mě hecoval jít si zaskotačit do
moře za svitu luny a představa, že by mě šlehla medúza jako projev
díků za záchranu jejího života, byla horší než realita spát sice na
písku, ale od moře trochu dál.
Žádná večeře, žádné psaní. Rychle postavit stan. Tuším, že než se
Martin vrátil z koupelny, už jsem spala.
5. ledna 2012
Je ráno. Je krásné příjemné ráno. Je trochu zamračeno a je… je
zvláštní vlhko. V Argentině, když padá mlha je vlhké všechno. Na
tomto místě jen zem a rostliny.
Na začátku dnešního dne jsme zastavili v údolí skalek.
Z okna jsem uviděla kvetoucí kopču. Má krásný květ a hodně
kamarádek.
Jdeme na průzkum. Mimo jiné, Martin už tady byl před několika lety.
Je to kousek za Caleta Haunillos.
Petro, podívej se na ty miniatury. Martin mi ukazuje fotky. A že je
nenajdeš. Nevím, ale budu se snažit. Malinký minikaktousky. Ve
foťáku jsou o mnohem větší. Představovala jsem si něco jako natálky,
ale tohle šestimilimetrové monstrum ani náhodou.
 |
|
Encantada, me llamo Copiapoa lauii
|
Na lokalitě Esmeralda nás čeká a vyhlíží Copiapoa columna-alba. Můžu
začít zpívat, tak jako Copiapoa každým dnem, otáčím se za sluncem.
 |
|
Copiapoa columna-alba, Th.esmeraldana, pláně nad Esmeralda
|
Co byste řekli tomu, kdybychom se v Taltal zastavili na oběd.
Nejrychlejší odpověď po několika dnech. Jasně, že jo.
Ale jako předkrm si ještě dáme jednu lokalitu s Copiapoa cinerea.
 |
|
Copiapoa cinerea, Taltal
|
Vjíždíme do města a Martin hledá kostel jako orientační bod z minula. Byl tu a už není. Tak to musím říct Jirkovi.
Něco ti zůstane ve vzpomínkách a za nějakou dobu realita může být i jiná. Vždyť to říkám, cestujte, pokud to jde.
Restaurace je z roku 1863. Na zdi vidím zvětšenou fotografii z té
doby. Taky tady jezdila koněspřežka jako v Praze, ale většina domů
byla ze dřeva a jsou tu i dnes.
Dostáváme jídelníček. Co si vybrat? Tak třeba… seňora, máme jen
biftek… a pesca máte, ptá se Martin. Uculuju se stejně jako číšník.
Martin chce živou rybu… hahaha… Číšník mu nabídne správně pescada. Co
nám doporučíte? Tak tres veces. My si dáme jako přílohu rajčata s
avokádem a Lumír papas fritas.
Delikatesa. Ryba na grilu. Velká porce. Všichni jsme si moc
pochutnali.
Copak nás čeká po obědě? Quebrada San Ramon. Jak napadne kaktusáře
přelézt vrakáč a jít někam quebradou dvě hodiny rychlou chůzí za
něčím, čemu se říká Capiapoa krainziana? S sebou velkou flašku vody
a jde se. Hele, není náhodou tady
to červený auto, který je tady zaparkovaný, nějakýho kaktusáře?
To je k nevíře. Je. Na začátku našeho výšlapu jsme potkali kaktusáře
Millera s manželkou. Ta si trochu postěžovala, že mají problém najít
ubytování a kde spíme jako my? Wir zelten.
Úsměv, foto, hodně štěstí a aufwiedersehen.
Tak jdem na to.
Pravdou je, že dvě hodiny nádherné scenérie a na konci kopči se
střapatou bílou čepičkou, stály za to.
 |
|
Copiapoa kranziana, Quebrada San Ramon
(1)
|
 |
|
Copiapoa kranziana, Quebrada San Ramon
(2)
|
Cesta dolů se zdá mnohem delší. Možná je to tím, že víc vysypáváme
štěrk z našich bot. Lumír se zastavil a hledá nějakou malou dírku v podrážce, kterou se mu dovnitř dostávají kameny. Martin má svůj
typický výbuch smíchu. Bodejď by ne. Lumír má na botě žraloka.
Vtipný, co?
Závěr našeho treku zapíjíme pivem a colou na břehu oceánu.
Sedíme na kamenech a klábosíme. Počítáme vlny a dáváme za pravdu
vědě, že každá desátá je vždy největší. I surfaři na ni čekají.
Kdo vleze do vody? Martin smočí nohy a trochu i kraťasy. My možná až
ráno, pokud mraky medúz si hodí pauzu a někam odplavou.
Několik pelikánů přelétlo nad hlavami. To jsou rybáři. Hele Martine
lachtan. Mává mi, musím mu taky zamávat.
Vyfotit západ slunce, postavit stany, poslouchat hudbu šumění oceánu
a třeba si i nechat něco zdát. Zítra vám to povím.
Sakra narušitel. Nějakej obytnej vůz se nám natlačil přímo za auto.
V odrazu světla z počítače uviděli můj škleb.
Chápu. Někde spát musej. Já osobně jsem soliterní typ, a pokud na
prázdné pláži uvidím stan s autem a budu chtít si zastanovat, tak
zvolím odlehlou část pláže.
Ti nesoliterní, ti co potřebují kohokoliv k natulení, se prostě
někam přilepí. Proč to na tom světě tak chodí? Kdo ví?
Pokračování
příště…
|
