|
Den třetí…
3. ledna 2012
Dobré ráno. Jak jste se vyspali? Já spal jako dřevo, první se
ozývá Martin. Já vlastně taky, zamyslím se. To já slyšel v noci psy
kolem stanu, zakončí diskutování o první noci Lumír.
Musíme všechno dát na své místo. Ale jak se znám a i kluky, budeme
naše věci hledat až do odjezdu. Kdo uvaří snídani a vyzkouší nový
vařič? Kluci… a já začnu se stanem.
Myslím, že všechno je hotovo, můžeme vyrazit. Je osm a už je pěkné
horko.
Ve městě Tinogasta kluci nabrali benzin ještě do plastikových lahví
od vody, koupili kanystr a naplnili ho taky. Dohromady máme 30 litrů
benzínu navíc, teda podle Argentinců nafty. Nafta je benzin a gasoil
je nafta.
Proč takové zásoby? Protože uháníme do Chile a kluci mají informace
o benzínkách tam. Rozumím tomu tak, že jich tam moc nebude.
O co ještě jsem zjistila o Chile?
Chile je nazývaná nejdelším ostrovem na planetě a je tvořena poměrně
úzkým pruhem pevniny odděleným od zbytku jihoamerického kontinentu
hradbou hor a hladinou oceánu od ostatního světa.
O tom, jak to kdysi bylo, si původní obyvatelé dodnes vyprávějí
nádhernou báji. Báj o Chile říká, že Bůh poté, co stvořil Zemi,
zjistil, že mu zůstala spousta řek, hor, pouští a ledovců, které už
nebylo kam dát. Vložil prý je do pytle a zaletěl nad Zem, aby našel
oblast, kde by se dalo ještě něco vylepšit. Nakonec takové místo
našel - bylo to území dnešní Chile.
Podle mě, Bože, to byla dobrá práce.
Lidé se tu živí převážně zemědělstvím a rybolovem. Hlavními
chilskými vývozními produkty jsou ovoce, hroznové víno, celulóza a
papír.
V Chile se pěstuje především obilí, kukuřice, luštěniny, brambory,
vinná réva, kiwi, jablka, hrušky, broskve, třešně, avokádo, paprika.
V rámci živočišné výroby se chovají především krávy, ovce, prasata a
drůbež.
Nejvýznamnější rybou chilských vod je losos, dále makrela, tuňák a
sardinky. Významné je rovněž zpracování a export rybí moučky, jakož
i lov mořských měkkýšů a korýšů.
Kořeny moderní chilské kuchyně tvoří indiánské, španělské a kreolské
kořeny s prvky přistěhovalců - Francouzů, Italů, Němců, Angličanů a
Mexičanů. Chilská kuchyně je všeobecně velmi pestrá, využívá hojně
plody moře a vše co se tu dá pěstovat jako je kukuřice, cuketa,
fazole, pálivá paprika. Řada potravin produkovaných v Chile kvalitou
předčí potraviny známých světových výrobců. Chilský losos nebo
olivový olej jsou vynikajícími exportními artikly této země.
Co jsem ale nevěděla je, že máme náskok jednoho dne před Dakarem.
Stejně jako vloni.
Silnice rovná, obloha vymydlená, teplotní rekord bude i dneska,
vpravo Sierra Fiambala, vlevo Sierra Famatina.
Martin šimrá plyn, ručička tachometru se nehne ze 130, zato ručička
spotřeby benzínu maže rychle k nule jako k magnetu. Ford je nové
auto a ještě k tomu s malou nádrží.
Á je tu první policejní kontrola. Petro… klídek. Nebuď tak moc
aktivní a nedávej jim ty papíry. Vždyť ona sama, tím je myšlena
policajtka, ani neví, co chce, co má kontrolovat.
Uprostřed pusté krajiny jeden jediný hřbitov. Nemůžu odpovědět na
svou otázku, proč se odlišuje od všech hřbitovů tady. Žádné hrobky,
žádné velké kříže, ale vždy každé místo nebožtíka je malá mohyla
kamenů s křížkem a květinami uprostřed.
Další fascinující věcí pro mě jsou masivy sedimentujících hor. Mám
pocit, že se všechny sesypou do údolí a bude z nich placka.
To jsou barvy. Zastavujeme a fotíme, fotíme a fotíme.
Napadá mě, že bych si mohla vyměnit objektiv, protože mi něco
říká, že by zde mohly žít už vikuni. Jo. Mám pravdu. Martin na mě,
teda mámo, nastavím sekvence a jedu. Takový rady mám nejraději. Než
to udělám, lamy budou v tahu. Musely nás na tu dálku slyšet,
porozuměly mi a neutekly. Lama vikuňa je dáma a ne nějaká roštěnka
od vedle.
To miluju. Vidím ještě osly. Ti vždycky zapózujou jako
profesionálové.
Projíždíme Quebradou Las Algosturas, quebradou červených skal. To
by byla barva na vlasy.
Podívejte, jak se barvy mění…světlé a tmavé valéry, teď od
zelené, po chvilce od žluté. Takové je Valle de Chaschul.
Stále stoupáme. Přiženou se mraky, ale zatím neprší.
Zastavujeme na hranicích. Takový malý domek. Navzdory zimě, kluci
od policie mají dobrou náladu. Zatímco vyplňovali formuláře,
předháněli se, kdo nám dá vždy nějakou otázku. Jižní temperament se
nezapře. A je to tady, okamžitě černo. Bílé drobné kroupy se začaly
sypat z černého pytle. Seňora, řekněte manželovi, ať jede pomalu.
Entiendo.
A je vlastně čeština těžká? Ptá se jeden z policajtů. No pro mě asi
ne, ale někdy je jednodušší než španělština. Zasmějeme se,
rozloučíme a rychle mizíme do auta. Martin kvůli výparům benzínu
z kanystru nechal otevřené okýnko a trochu té chilské vody je
v autě.
Těch 4 760 metrů padá na naše nezaklimatizovaná těla v podobě
divného pocitu. Nevím, jestli mi je blbě jako normálně v Čechách,
nebo to je blbě z té výšky. Pane doktore, je to to druhé blbě.
I kluci pociťují nějaké výkyvy od jejich normálu.
To bude dobrý, za chvíli budeme níž. Projíždíme kolem Laguny Verde.
Laguna nám připomíná mrtvé solné jezero. Já chtěla fotit plameňáky.
Holčičko, to si ještě počkáš několik dní.
Tak Lumíre, cos vymyslel za trasu? Skalničky? Dobrý nápad. Kolik
kiláků? Málo! To není možný, vždyť jsme museli ujet daleko víc. Áááá…mistr
si nastavil GPSku v mílích.
Ty Lumíre, jseš si jistý, že jedeme dobře? Z auta, co nás předjelo,
vystupuje holka a mává. Taky se nějak ztratila. Pobavili jsme se
navzájem, my z Čech a ona z Chile. Cestou jsme se ještě vzájemně
několikrát minuli, až nakonec zmizela v dálce. Hmmmm… znova
čtyřtisícovka. Nahoru a znova dolů. Přála jsem si, aby Lumír ty
kytky našel. Ale nenašel.
Martine, prosím, zastav. Na vykreslení zážitku zvolím slovo Venci
Jiránka „rozkošný“. Rozkošný Zorro Chilla se přiběhl podívat k cestě
na divná stvoření. Podle hustoty a zbarvení srsti a podle šibalského
kukuče jsem usoudila, že je to mlaďoch.
Smráká se, vyšel měsíc a je čas najít místo na druhou noc. Dneska
bude k večeři… třeba brokolicová.
Martin zaleze do stanu první. Přece má nová sluchátka a jde je
zahřát metalem. Lumír píše, ale po chvíli na psaní nevidí, a protože
i já píšu o dnešním dnu a nebavím se s ním, jde do stanu taky. Já
ještě chvilku…
Pokračování
příště…
|
