|
Den osmý až desátý…
8. ledna 2012
Je neděle. Rodina lachtanů se po ránu rozprchla
na moře. Nafotila jsem jen kondory a pelikány. Lumír dostal od
nějakého maníka gpsku kaktusů. Projíždíme město uličkami sem a tam a
zase nazpátek. Dívám se na mapu z googlu, kterou mi ukazuje Lumír.
To, že si pak domyslel a vyznačil část cesty do mapy, to z něj
vypadlo až později. Před městem se hrabeme do kopce. Po delší době
kola začínají prokluzovat. Vyskočím z auta a chvíli klušu do kopce
na obhlídku terénu. Ani sem nejezdi, cesta tady končí. Kousek se
vrátíme a pak jdeme po svých.
Buď máš dobrý auto, nebo dobrý nohy. Docela
zajímavý výšlap. Fuj, ani to nechci vidět. Hluboká díra do země.
Jako do pekla. Kluci ani konec nevidí. Toto místo jsou doly a jsou
jen vidět vstupy do šachet. Rozhlídnu se a to co jsem považovala za
haldu kamenů, jsou jakési propadáky do pekla. Tak bacha. Martin
vystupuje ještě výš. Čekám na skále. Několik kondorů začalo kroužit
kolem, jeden si to střihnul dost blízko nad mou hlavou.
Průzkumník se vrátil, ale nic nenašel. Vracíme
se společně k autu. Lumírovi to přeci jen vrtá hlavou. Jedeme na
opačný konec města.
Martin zastavuje a ptáme se na nějakou cestu do
hor. Na cestu na kopec před námi. Paní nás zavede až k ní domů.
Zavolá manžela. Zůstáváme na houpačce před domem. Posílají nás do
krásných míst. Vysvětluju, že kamarád hledá malý kaktus a ten roste
jenom u pobřeží tady. Martin je ve svém vyprávěcím živlu, občas mu
něco přeložím a zároveň odpovídám nebo překládám. Lumír skočil do
auta pro odznaky kaktusů. I my dostáváme dárek, chilské víno.
Děkujeme moc a loučíme se. Pozvali jsme je do Prahy.
Poslední šancí je pokračovat směrem ke Calama a
někam zabočit. Zabočili jsme, ale během krátké doby nás dojíždí auto
a řidič radí, že cesta je dobrá pro čtyřkolky. Vracíme se. Kdo ví,
jak to s těmi informacemi a kaktusy dneska bylo. V městě Calama
nabíráme benzín a přemýšlíme, zda pokračovat, či zůstat a zajet do
značkového servisu. Cestou se ptáme na nějaký camping, ale dva
místní nás raději posílají do San Pedro.
Město mě překvapilo. Hlavní třída s velkými
značkovými prodejnami aut a na kraji města nová zástavba s rodinnými
domky. Chudá čtvrť či bohatá, ale v každé z nich chodí elegantně
oblečení lidé. Já osobně bych snad ani do tak příšerných ulic v
kostýmku nešla. Martin si opět zavzpomínal. Tak tyhle asfaltky, tak
ty tu před pěti lety nebyly.
Malou radost Lumírovi udělaly Mahuenie ve výšce
3 300 metrů podél této asfaltky. Už se blíží večer a dujou větry ze
všech stran. Za oknem auta pálí sluníčko, ale venku je pěkná kosa.
Jedem na duny. Blížíme se k poušti. Vždyť je už
skoro večer. To nevadí, nejlepší je fotit písečné duny, když jsou
nasvícené sluncem. Proč ne. Lumíre, známe dobře těch tvých obvyklých
deset kilometrů do cíle. Kolik je to skutečně. Deset. Jedem.
Na začátku parku dostáváme od průvodce letáček.
První zastávka je U Tří Marií. Písek a sůl vytvořily sousoší. Chceme
se rychle dostat na duny. Seňora správcová to má dobře spočítané. A
las ocho y basta. Utíkáme rychle do kopce, abychom stihli poslední
záběry. Něco jsme nafotili, ale škoda. Být tu dřív, užijeme si víc
atmosféru na poušti.
Rychle pryč a zase hledat místo na spaní. Dneska
to bude… co takhle na poli. Měsíc svítí tak jasně, že naše bílé auto
je vidět z dálky. Najednou slyšíme: „Hola“. Odpovídáme: „Hola“.
Jdeme lidem naproti a myslíme si, že jim stojíme
na poli a že nás vykvartýrujou. Konečně jsme se sešli. Pěkná baba to
je. Začne se smát. Jo vy tady parkujete? To ano. Myslela si, že jsme
spadli ze silnice dolů. To potěší. Martin říkal, že ji obdivuje, že
on takhle večer by se i trochu bál. K večeři otevíráme konzervu se
škeblemi. Podle Martina delikatesa, Lumír na to, že to jsou jen
ryby, mně chutnaly. Dobrou chuť a dobrou noc na poli.
9. ledna 2012
Dobře se nám spalo na rozlehlém velkém lánu země
u místní komunikace za městečkem. Dnešní plán je Geiser del Tatio,
vzdálený 90 km od San Pedro. Je vidět, že město je turistickým
centrem v okolí. Po ránu je vše zavřeno, ale potkáváme mnoho turistů
vydávajících se na výlety. Domy, restaurace, obchody i různé
podniky, vše je skryto za vysokými zdmi z masivních cihel nebo
kamenů. Už se těším, až se sem vrátíme a budu moc prověřit místní
cvrkot.
Sluníčko se nám ukazuje už od rána. Nasvěcuje
krajinu kolem dokola. Před námi dominují masivní Kordilery se
zasněženými vrcholky. Mezi nimi se opravdu skoro až do nebe tyčí
sopky. Doufám, že nemají sklon k exhibici a nebudou se chtít ukázat.
Ve výšce 3 300 metrů fotíme trsy Maihuenopsis.
Projíždíme Cuesta el Diablo a po pravé straně se
ukazuje Vulcano Afagago. Martin cestou vzpomíná na tu kočku z noci.
Třeba to byla doktorka a myslela si, že potřebuje pomoc. Prostě
Martínek je enamorado. Já zas přemýšlím, jak je možné, že porucha
našeho auta jakoby se vypařila. Zřejmě jsem měla pravdu po té, co
jsme auto stokrát prohlídli kolem dokola a žádný defekt jsme
nenašli, a pak jsem udělala závěr, že určitě tam zapad nějaký šutr a
ten nám někde buší.
Nebo to vezmeme z druhé strany a můžeme věřit,
že se stal malý zázrak právě v ten čas, když jsme projížděli kolem
sochy Krista. Vado Rio Puntana. Prosím, chci fotit. Na malebném
vylitém rozlehlém korytu řeky jsem zahlédla několik plameňáků. Kluci
krásní, pěkně vyšňoření. Vybírají si lahůdky, to je vidět.
Kousek opodál se pasou lamy. Nikam neutíkají,
tak jako lamy v Argentině, klidně zvednou hlavou, podívají se, co
jsi zač, a pasou se dál.
Po 90 kilometrech jsme v cíli. Tatio Mallko.
Lumír říkal, že sem většinou jezdí fotit brzo ráno, protože je vidět
horká pára unikající ze země. Co čert nechtěl, zatáhla se obloha,
což pro nás byla výhoda.
Většinou všichni turisti odjeli už po deváté
hodině. Martin fotí i filmuje, já jsem si nechala teleobjektiv a
hraju s tím, jak vyfotit kapky vody z tříštícího gejzíru a detaily.
Potkáváme jedno auto, které se otáčí. Podíváme
se dál. A dobře jsme udělali. Je tu rezervoár s termální vodou z
hlubinných pramenů, kam můžeme skočit. Začíná nám pršet, ale to nás
neodradí. To je balada. Stále přitéká horká voda jedním z pramenů.
Dno je písčité a i stejně pokud se uvelebíš na jedno místo, občas
křikneš, jau, to je horký. Bublá to a hřeje i ode dna. Nikomu se
nechce z vody. První jde Lumír. Nemůžeme odjet bez dokumentace.
Po několika pózách s Martinem se vyhrabu do
ledárny. Rychle ručník a bundu a mazat do auta, kde Martin už zapnul
topení. Lumír se vrací do kádě, aby ho mohl Martin také zvětčnit.
Salinou opouštíme dobře zvolený výlet. Užili
jsme si. Vracíme se do San Pedro. Ještě malá zastávka ve výšce 4 500
metrů. Dole v San Pedro je zase letní počasí. Zaparkujeme a jdeme se
číhnout do města.
To je turistů, ze všech zemí světa. Rušný město dnešní odpoledne.
Zaskočíme si na kafčo. Moc dobrý. Líbí se mi i starodávný styl
kavárničky. Zajdeme i do několika obchůdků. Lumír se chce jít
podívat do muzea na mumie. Zajímavě řešená expozice muzea. Říše Inků
byla kdysi obrovská. Člověku až rozum zůstává stát nad tím, co
všechno a jak vyráběli. Miniaturní tkaný sáček s ornamenty na
talisman. Dá se i vyčíst, jak se vzájemně národy ovlivňovaly.
U východu Lumír ukazujíc rukama, se zeptal. Taková mumie? Paní
ukázala na informaci u pokladny. Mumie byly z etických důvodů v roce
2007 přestěhovány někam do depozitáře.
Na hranicích máme trochu problém. Naivně jsem si myslela, že pokud
někdo cestuje přes kontrolované hranice ze země do země, musí
vždycky narazit na hraniční policii. Jenže chyba lávky. Při vjezdu
do Chile vzal Martin za kliku u policajtů, a jelikož bylo zavřeno,
odjeli jsme. Doufala jsem, že narazíme na další.
Teď v San Pedro jsme vysvětlovali, že tam fakt nikdo nebyl. Mávli
nad námi rukou. Při kontrole dokumentů auta se taky pozastavovali
nad tím, že nemáme razítko ze vstupu do Chile a máme jen výstupní z
Argentiny. Nakonec jsme od Chilanů dostali výstupní z Chile. Jupí,
jsme v Argentině.
Směr Paso de Jama. Otevírá se krajina směrem do hor. Martin odmítá
jet do hor a spát ve vysoké výšce a ve větru. Tak to zalomíme do
pískovny. Je to u hlavní silnice, ale spali už jsme na kurioznějších
místech. Nevaříme. Otvíráme flašku darovaného vína a kdo má hlad,
může si přikusovat i chleba.
Martin chodí kolem dokola a stále si není jistý, co nebo kdo tady
smrdí. Moje boty, tvoje boty, čí boty. Závěr je, že to budou zřejmě
jeho. Doporučili jsme mu, aby to s tou hygienou moc nepřeháněl. Ničí
si tak přírodní ochranu kůže.
No dobře, odpověděl a hned se začal těšit na koupačku v
argentinských řekách. Vzala jsem si mývala???
Doktorka z QIM říkala, že můžu pít jen kvalitní víno, a potom mě
nikdy hlava bolet nemůže. Na etiketě je psáno, že se tento nápoj
může pít jen tak ke zvláštním příležitostem, červenému masu nebo
sýru. Máme zvláštní příležitost, dostali jsme se přes chilské
hranice. Tak, jak mě to učil Venca? Přivonět. Voní po ovoci. Volně
převalovat na patře. Zajímavá chuť. Polknout. Véno, je to dobré
vínko. Nohy ani hlava nebolí. Jsem jen mírně připitomělá. Teda
trochu více proti normálu. Můžu konstatovat, víno je nejen chuťově
dobré, ale i kvalitní.
Martin dostal nápad hodit před kola auta kameny, aby se auto
nerozjelo do Lumírovy ložnice. Vrací se do stanu a hledá pytlík od
bot. Je docela vítr a chlapec si odložil pytlík do předsíňky.
Dostávám šílený záchvat smíchu a představuju si, jak ten pytlík letí
směrem k chilským hranicím.
Martin usíná a já stále v dobré náladě medituju za úplňku.
10. ledna 2012
To je kosa. Pět stupňů, stejně jako doma. Sedíce
ve spacáku vše zabalím a i posnídám. Jakmile se ukáže sluníčko, hned
je tepleji.
Nocování 8. - 9. 1. 2012 na pláních u San Pedro
de Atacama
Stoupáme za sluníčkem. Ve výšce 4 000 občas zahlédneme i stavení.
Někdy zastavíme na focení.
Tato zastávka byla bohatá na skalničky. Chaethanthera ve výšce 4650
m.
Další zastávka je u laguny s plameňáky. Tady jsou docela daleko.
Martinovi se nějak počachruje foťák. Je naštvanej, může fotit jen na
smart program. Nemůže to zkousnoust, je to degradace profesionála.
Klesáme dolů a zahlédnu útvary podobné Stonehenge. To musíme
zastavit. Udělám si tady solo čarodějnickej obřad.
Hay Reserva Nacional Los Flamencos. Salal de Tara.
Zatímco se napojuju na předky, Lumír pobíhá po skalničkách. Vyfotím
si je taky, jsou to pěkné miniatury.
Člověk by rád vyběhl do kopce, což o to, ale ventilace plic v těchto
podmínkách funguje trochu jinak než V Praze.
Á cedule Argentina Ruta 52. Mámo, táto, strýcu… jsme doma.
Na hranicích potkáváme jednoho motorkáře. Je z Venezuely a nemá ani
ánung, kde je Česko. Stočíme řeč na cestování po Argentině, aby si
nepřipadal blbě. Pasy a papíry od auta jsou zkontrolovány, vamos.
Provincie Jujuy. Tady jsem ještě nebyla. První člověk, kterého
uvidím, je žena v dlouhé sukni, červené košili a s typickým černým
kloboukem na hlavě. Nese vědro s vodou. Voda je možná na prádlo,
možná na vaření. Její dům je z pálených cihel. Na Argentincích mám
ráda, že jejich dům splyne s přírodou. Žádným vysokým plotem není
oddělen od okolí, tak jako je to typické pro Chilany.
Podívejte se…
Quebrada del Mel Paso. Začíná tady život. Zeleň a i zvířata. Moment,
a první vysoké kaktusy. Trichocereus celsianus. Následuje údolí.
Pasou se tady kozy, ovce a lamy. Salinas Grandes je jak vyleštěné
zrcadlo. Kolik soli se tady vytěží, to fakt nevím, ale tak velkou
obrovskou křišťálově se blýskající plochu, jsem snad viděla jen na
horách.
Pokud to tak můžu říct, tak doslova po hladině saliny se prohánějí
auta a hlavně blbnou turisti. Klouzat se po solném ledu bos a ještě
k tomu ve 40 stupních je zážitek. Jedem na El Moreno, nemusím se po
nich opičit. Vlastně hledáme cestu do hor buď z El Moreno nebo z druhé strany.
Ve vesnici nám říkají, že cesta je neprůjezdná, protože tady hodně
pršelo. Ujeli jsme jen dva kilometry a dojeli jsme ke korytu řeky,
která si zřejmě cestu odnesla s sebou.
Vracíme se na hlavní a po 20 kilometrech odbočujeme na El Moreno z
druhé strany pohoří. Po této cestě jsme ujeli pouhých dvě stě metrů
a ejhle. Cestu napříč smetla voda z hor. Pro nás, el camino tiene
final. Definitivně.
Na lokalitě rozkvetla Airampoa tilcarence.
Projíždíme Questa Lipan. Aha, tak tady byla bitva u Lipan. Na
odpočívadle kupujeme výrobky místních Jujuyánů. Obroušený, vyleštěný
kámen s vyrytým ornamentem, symbolem domorodců. Jmenuje se to tady
El Quemádo.
Dolů klesáme Quebradou Humada. Martin jede pomalu, protože po dešti
jsou na silnici nánosy písku. Neuvěřitelné jaké zahrádky jsou u
každého domu. Z té brčálově zelené rozpoznávám listy kukuřice.
Plodná zahrádka, co všechno tady vypěstují.
To jsme se zasmáli. Vidíme odbočku na Sepultura. To je všeobecné
veselí. Že by metaloví kluci byli odsud?
Vjíždíme do městečka Purmamarka. To je mumraj. Lidi a zase lidi.
Směřují na náměstí a zase nazpátek. Je tu velký trh. To jsem v
životě neviděla. Regionální výrobky. Pleteniny a tkaniny z vlny z
lamy alpaky.
Nadvýroba musí mnohokrát převyšovat spotřebu. Ve všech uličkách
kamenné obchody. Martin mi koupil náušnice. Takový originální věci
ráda nosím. Navíc mám hezkou památku. Martin si udělal radost
přívěškem na krk. Nafotili jsme skálu sedmi barev a nakonec jsme
zapadli do menší jídelny na hamburgesy s melanesou. Velký a moc
chutný.
Odjíždíme z města a začíná se blýskat. Nejvyšší čas najít místo na
spaní.
Poprchává, zahýbáme ke skalám, kde je dost místa pro stany i auto.
Martin vypnul motor a začalo pěkně pršet. Lumír to už zalomil a
pochrupává. Martin kontroluje nastavení foťáku.
Uvidíme, jak se tu všichni vyspíme. V autě, zřejmě nic moc.
Přestává pršet. Otevírám okýnko, kape ještě z větví kaktusů. Martin
rozhodl, jde se na věc. Hodně se ochladilo. Do pěti minut jsme ve
stanu.
Pokračování
příště…
|
