|
Den šestnáctý…
16. ledna 2012
Ráno se oproti noci trochu ochladilo, fouká
slabý vítr, ale stále je dost teplo. Je zamračeno. Nízká oblačnost
se rozplyne do jedné hodiny a nebe je bez mráčku. Cestujeme do hor
na Amanao.
Cestou informuju Martina, hele kráva, bacha
telata. Řeknu-li vysoký kvetoucí kaktus, Martin nezastaví. Buď
neslyší, nebo říká, že to mám říct dřív. Na jediné písmeno G, to
brzdí okamžitě. Ještě k tomu to bylo gymno, které spadlo ze skály.
Martin zastavil a opatrně ho přenesl do úrodné země.
Opět neskutečná příroda. Vysoké skalnaté kopce se zelenými keři.
Všude dokola vysoké kaktusy terchecki s poupaty nebo plně rozvitými
velkými bílými květy. Přejíždíme několik brodů a ten poslední před
vesnicí nás zase zastaví. Je to jakási pustina, občas někoho
potkáme. Petro, pozdrav je. Mám funkci zdraviče. Zastavíme a máme tu
psisko. Kde je? Uvelebil se u mých dveří. Na lokalitě lezeme do
prudkého svahu po kamenech a mezi hustými pichlavými keři. Gymna
jsou velká, někdy bíle někdy až do tmavě červena otrněná.
Slyším někoho helekat. Seňor z cesty dává povely
psům, kudy a jak mají hnát krávy. Martin vydlabává semena a já
pomalu scházím cestou dolů. Dlouho nejde, vracím se nazpátek. Aspoň
si pěkně procvičím respirační aparát.
Odjíždíme do Andalgala, koupit nějaké jídlo. Seňora, rozhovoří se
Martin s místními. Kde je panadería? Paní mu chce vysvětlit, jak se
dostaneme i z města. On na to, nemám problém s cestou ale s něčím
sladkým. To potřebuju. Všichni se zasmáli.
Malá zajížďka k horám na Questa Chilca. Jedeme pomalu a díváme se
z okýnka, zda neuvidíme kaktusy. První je má Martin. Dva kilometry
za odbočkou rostou pod keři soliterně a i trsovitě. Opět plody,
foto, zapsat lokalitu G. catamarcense encispinum a pryč.
Další směr je na jih na Mutquin.
Za vesnicí procházíme Křížovou cestou a na konci pod kamenem
u posledního kříže je gymno.
Martin rozhodl jít dál, tentokráte kozí stezkou. Ohýbáme se pod keři
a někdy je to prolézačka pěkně při zemi. První kytku uviděl Lumír.
Jsou tady, lezeme dál. Našli jsme jich hodně. Velká nebo malá
s červenými květy nebo jen s poupaty.
Mise je u konce a teď musíme slézt dolů. Jde to docela rychle.
Auto máme zaparkované u skály, kde mají hnízda papoušci. Moc se jim
nelíbí, že jsme tady. Pořádají obhlídkové přelety kolem, ale do
hnízda nevletí. Z dvaceti plodů jsou jen tři zralé. Napíšeme
lokalitu. Gymno tillianum roste kolem 2000 metrů. Všichni jsme
splavení a já ještě k tomu urvala někde další knoflík. S Martinem,
jakmile vidíme kanál s vodou, je to povel se do něj namočit. Rychlá
akce. Ptáme se na cestu do hor z vesnice. Pro místní je
nepochopitelné, proč hledáme nějakou komplikovanou cestu do hor.
Zkoušíme to různými směry, až narazíme na rybník, který jsme viděli
z Křížové cesty. To je dobrý, majitel upevnil na strom ceduli
s informací, že je zakázáno se koupat v rybníku i kanálech. Pozdě.
Vyjeli jsme cestou nad vesnici, odkud je pěkný výlet do kraje.
S Lumírem šmejdíme po skalách kolem a Martin leze na kopec. Za
hodinu je nazpátek s informací, že i tady rostou.
Stmívání je za dveřmi, jedem něco hledat na spaní.
Původně jsme chtěli jet po prašce, ale nakonec jsme to stočili na
asfaltku směrem na Pomán. Martin lamentuje, že to bude problém něco
najít. Vidím zase odpočívadlo. Prý to není dobrý nápad, cesta je
z kopce, budu na něho padat.Padat či nepadat? Je pěkný horko, spát
do půl těla je málo.
K ránu se vždycky ochladí a může se začít tvrdě spát.
Pokračování
příště…
|
