|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
15. ledna 2016
Připravuju si oblíbenou snídani a Jirka dělá vtípky, že
pokud by něco takového snědl, zčervenal by. Martina hned napadá mu
dát na nos červený klaunský míček. Cirkus začíná, když Olga
upozorňuje na Jirkovu správnou češtinu. Poslouchejte. Kvůli koho
musíme čekat? Kvůli Jirky. Já ho chápu, motaj se mu pády s němčinou.
Konec provokace. Není tady krásně? Modrá obloha s jedním mrakem.
Mrak je jako pulec, který se někam zatoulal.
V této oblasti pěstujou víno a tabák. Na chvíli jsme zastavili a
Olga okamžitě začíná pucovat okno. Hele, Oli, kolikrát čistíš okna
doma, ptám se? Skoro vůbec ne, a i málo žehlím. Díky slovu žehlení
jsme se překutáleli ke Svěrákovým filmům. Konkrétně k filmu Vratné
láhve a k otázce Kolářové. A tys někdy žehlil? Z rádia se line hlas
Bony Tylor. Na drátech, před El Quijado, se na drátech hloučkujou
papoušci. O čem brebentí?
V El Campo del Quijano kupujeme chleba, vytažený přímo z pece. Prej
ho nemám hned jíst, jinak se nafouknu. Nejsem urážlivá, nenafukuju
se. Odlehčuju téma o plynech. Jasně, že se nafoukneš. Jirko, mně to
fakt nevadí, mám trénink ze statku. Teplej chleba musíš umět jíst.
Dneska nějak nechápu, že jsem si ho jako holka ještě přisolovala.
Jo, nekecám, přisolila a ani nenamazala sádlem.
Prostě chleba miluju. Přímo z pece nemá konkurenta. Nechápu, jak
někdo si nechá odležet čerstvej chleba. Vzpomínám na to, jak za
komanče přiváželi do počernického obchodu chleba docela tvrdej jen
jeden den v týdnu. Zaplnili regál a prodávali ho, dokud se neprodal.
Stalo se, že někdy i během dvou dnů byl vykoupenej. Nežijeme
v krásné době? Firma Kabát peče špaldový se záparou a i čokoládovej.
Podstatné je, že mi chutná.
V údolí projíždíme mezi zelenými kopci, kde se zase vytahujou
terčeki. Přes řeku vedou masivní železniční mosty. Řeka je
křišťálová. V Quebrada de Carachi přecházejí terčeki v pasakany.
Pohoří je součástí pohoří Quebrada del Torro. Odbočujeme na místo,
kde za řekou se chvástá nádraží tím, že tady vždy vystupoval a
nastupoval Frič, když se vydával na studium kaktusů.
V Puerta Tastil za viaduktem se rozkládá nádherná lokalita spegoušů.
Taky hledáme Maihueniopsis mandragora. Takový prťavý
miniatury.
Pokoušíme se ji najít o kousek dál, ale moc se nedaří. Lokalita je
suchá, fouká vítr. Obecně kytky jsou malý a nic nekvete.
Při sjezdu cuestou míjíme převrácený náklaďák, policii a
vyprošťovací vůz.
Na Incahuashi se opět vracíme už poněkolikáté. Kolik starých
gymnobabiček a gymnodědů na této lokalitě zůstalo. Přemýšlíme, jak
je možné, že stále jen 7. cestou na San Antonio de Los Cobres RN51
předělávají silnici. Vracíme se konverzačně ke snídani. Kdo má rád
vločky a kdo ne. Olga jako dítě jedla Klarorku. Ježíši, co to je?
Jako dítě jsem žádné náhražky nejedla. Tak si zase zagoogluju.
Pamětník píše:
„Kdysi, přiznávám, že to jsou už více než čtyři desítky let, jsem ji
míval velmi rád. Byla taková chlapská, žádná krupicová máselná
polívčička, ale pěkňoučce hrudkovitá, snad od ovesných vloček,
vydatná, dospěle hnědá, asi od pražené čekanky či žitných obilek,
nevím přesně. Měl jsem ji nejraději z varné misky ze žlutavého skla.
Tak přesně si ji pamatuji. Ne že bych se musel navíc ještě ládovat
chlebem, ale chuťové tóny té kaše Kalorky mě dovedly k pokusu
zakusovat k ní krajíc. A bylo to dobré!“ Klarorka nebo Kalorka.
Prostě děti ji milovali. Osobně, nevím, o čem to mluví. Jsme ve
výšce 4000, silnici křižujou železniční přejezdy a roste tu Azorela
compacta.
Děti se vrací ze školy. Myslela jsem, že mají ještě prázdniny.
Začíná se stmívat a poprchává. Oli si chce odskočit, Martin
zastavuje, slyšíme syčení. To nebude kobra. Píchli jsme. Hever,
klíče, rezerva. Jo a hlavně hadr pod auto, aby se Martin neumazal.
Rychle kolo vyměnil.
Mluvíme o tom, jak se nám dneska dýchá a jak snášíme výšku kolem
4000. Prý si tělo pamatuje, když bylo v takových výškách a mozek
reaguje na situaci, kterou s námi sdílel. El Mojón vypadá vybydleně.
Je to pouhé zdání. Cesty míří k horám a vždy za malým kopečkem je
schovaný kamenný domek. Zjistili jsme, že cesta na El Moreno je
průjezdná, v roce 2012 nebyla. Sjíždíme Questa Lipan, pěkně točivými
serpentinami.
V Purmamarca je neuvěřitelně hodně lidí. Turistická sezóna je
v plném proudu. Spíme v kempu Maimara. Hned k nám přiběhl
Argentinec, chtěl kecat, ale anglicky. Ok. Bylo mu divné, že jsme se
nezastavili na dunách a nepozorovali surfaře. Dozvěděla jsem se, že
je z Buenos Aires, cestuje autem 3 měsíce. Kemp byl za 30 za osobu a
za auto majitelka nic nechtěla. Posléze zjistila, že máme auto ve
vyšší kategorii camioneta, tak ještě 30 přihodila. Naše omladina
popíjela vínko a diskutovala o podnikání a cestování.
Je lepší se sprchovat studenou vodou, nesprchovat se nebo se
sprchovat horkou vodou? Teče horká voda, namydlená stojím a
zachycuju těsně před dopadem na podlahu malé množství zchladlé vody.
Čeho je moc, toho je příliš.
Nedosprchovaná se vracím do auta. Přece jim neskočím do bazénu.
Raději ne. Ze sousedství se line muzika. Za tónů popových rytmů
usínám. Jirka se nevyspal, budili ho psi. Jirko, spal jsi u plotu,
štěkali na tebe, to je tutovka.
Kozí bolívijský příběh -
díl 1. |
2. |
3. |
4.|
5. |
6. |
7.|
8. |
9. |
10. |
11. |
12. | 13.
|
