Argentina 2013/2014, díl 14.

Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…

16. ledna 2014
Kohout kokrhá. Kikirikí, vidíš je, ty gymnofily? Kokodák, kokodák, vždyť už táhnou dál.
Původní plán tahu byl jet rychle do Catamarky. V duchu jsem si přála vyjet na mou nejoblíbenější lokalitu. Mámo, když už jsme tady, vyjedem až nahoru. Jupí. To je přímo budhistická meditace. Sluníčko pomalu zatlačuje stín na kopci a dovoluje carminantům se nám ukázat v celé kráse. Holčičky moje milovaný, vy jste mi zas vyrostly. Nechce se mi odtud. Velitel zavelel k odchodu. Musím poslouchat, nebo odjede zase beze mě.

Nenakrmíme ještě hladové psy? Podívej se na ně, tak hltají, že ani nemají čas si zavrtět ocasem. V Miraflores, kde jsme v roce 2008 potkali Rudu, Jardu, Láďu a Pepu, mě Martin vyhnal na Calvario. Minule jsi tady našla occulta i s plodem, tak je můžeš najít i dneska. A basta.

To je sranda, hahaha. Vybavuju si křoví kolem cesty, ale naskýtá se mi pohled na křížovou cestu prosvětlenou sluníčkem až k vrcholu. Být occultum, tak se přestěhuju dolů do stínu. No co, když jsem tady, tak vzhůru na vrchol. Kdopak to na mě huláká? Prej, pojď dolů, mám je. Nepudu, nepudu, pojď ty nahoru. Tady nerostou. Mé tušení se ukázalo pravdivým. Martin je nahluchlý a vůbec mě neslyší. Nádherný pohled do okolí. Tak kdepak je máš? Tady. A víš, že jsem měl strach, když ses neozývala.
To potěší, nemyslíte?

Vždyť jsem křičela z plna hrdla. A ty nic. Jsme taková dvojka před penzí. Zas to musím zopakovat. Jeden hluchej na všechny strany a slepej na dálku, druhej slepej na blízko. S tou pamětí už bojujeme oba. Mělas pravdu, jsou úplně dole. Krásný kytky a ještě k tomu chytrý. V mechu si našly pelíšek.

Horko. Horko… a zase horko. To máme kliku vidět bildboard na kraji města i s adresou servisu. Catamarca, servis Autovia, Ocampo 6000. V servisu docela dobře vysvětluju naši zapeklitou situaci o rozbité plastové vaně a gumě kolem oken. Nic nemají.

Rychle nakoupit jídlo a pryč. Směr La Merced. Proč? Protože tu Rakušáci našli před mnoha lety červeně kvetoucí nigriorelata. NR 38, 607 kilometr a koryto řeky, to jsou informační body.
Jdem a jdem a jdem…ty jó…gigantické kvetoucí occultum. Tebe bych tady vůbec nečekala. Jsou jich zde mraky. Škoda jen, že všechno je po odkvětu. Byl to ale dobrý typ. Těžko říct. Možná jsme měli pokračovat ještě dál. Jsou nigriorelata bíle i červeně kvetoucí? Uvidím, co Martin vypěstuje. Martin předpokládal, že pokud pojedeme dál, dostaneme se do hor. Túdle, núdle. Je to placka a pěkně z ní sálá horko.

Od kamioňáků dostáváme tip na termas v Taco Ralo. Ptáme se místního týpka na termas. Týpek kroutí hlavou. Z jeho výrazu se dá tušit, že tady nic není a nikdy nebylo. Nenechali jsme se zmást a nakonec termas najdeme. Jak to tady popsat. Velký rekreační areál vzoru ROH. Výhod hned několik. Klimatizace, termální voda, možnost všechno dobít, kromě správcové a její rodiny ani noha, koupačka v noci při úplňku.

Jediné, co jsem nepochopila bylo, když k zaparkovanému autu přiběhli tři kluci a vybalili na mě. Seňora, quiere pescado? Rybu? Ne, děkuju. Třeba si mysleli, že mi chybí omega mastné kyseliny a mám si je doplnit. Odběhli hrát fotbal. Sakra, ryba by bodla. Opéct ji na grilu. Dneska brou úplňkovou.


17. ledna 2014
Myslím, že když se řekne zpocený jak dveře od chlíva, tak přesně tak jsme vypadali v noci. Martine, zapni prosím tě klimošku. Jediná možnost, jak přežít. Ráno bazén a sprška a sprška ještě jednou naposled. Rozloučit se a nabrat směr na San Pedro De Guasayan. Vidíme policajty a říkáme si, jak by se v našich rovnoběžkách reagovalo na příslušníky ve službě snídající u stolku před služebnou. Po několika minutách by zřejmě jejich hodování někdo umístil na youtube, a možná by měli i jinou práci. Sice nemají na autech moto pomáhat, ale tady pomáhají. Nesvítíte, zastaví vás a s úsměvem vysvětlí, že nesvítíte. Vše s úsměvem.

Na druhou stranu známe českou mentalitu. O respektu nemluvě. Villa Guasayan? Ptá se Martin dvou holek na cestu. Usmívají se, točí se do kolečka a krčí rameny. Jsou tak pitomý, nebo se mi to jen zdá? Vždyť je to kousek odtud. Jo, Martínku, byly z tebe tak unešený, tak se jim nemůžeš divit. Cesta je neudržovaná a mršiny kolem cesty ani kondoři neuklízí. Jejda… želva.

Chápeš to, to by nebyl ani Martin, aby jí nechtěl políbit. Pohádka je o žábě, ale proč to nezkusit s jiným druhem.

O kousek dál had. To teda ne! Kaktusy do křoví hledat nejdu. Projíždíme Sierra De Guasyan. Martin vylézá do kopců beze mě. Fakt nejdu. Komu se vyloženě daří na kopcích, jsou kozy. Rychle počítám a dopočítávám se k číslu 200 koz v jednou stádu. A jak moje divení komentuje Martin? Jsou jich stovky a každá originál. Je to pravda. Dvě stejně barevné kozy nenajdeš. RP 3, pak RP 24. Villa la Punta. Nějak jsme si oblíbili křížové cesty, nezdá se ti?

Typická reakce Martina. Zas tady nic nebude. Sahám do kapsy a zmáčknu podkovu. Štěstí pro dnešek je okamžitě vybráno. Na kopci na skále G. riojense guasayanense. Martin se raduje a přebíhá s foťákem a kamerou od jedné kytky ke druhé. Petro, tomu nemůžu uvěřit, fakt tady rostou. Zároveň kvetou parodie a aurey. Moc hezká vesnice. Kostel, Iglesia Virgen del Carmen, škola a i místo na stanování. Zatím je poledne, ne čas na stavění stanu.

Mají i hrocha. Kecám, je to lebedící si prase na návsi v rybníku.

Směr Frias. Je 13:30, polojasno se 40 stupni. Ve vesnici Choya by měly růst marsoneri. Ve Frias taky. Martin komunikuje s GPS, ale nějak nejsou za dobře. Klimbám za jízdy. Slyším jen, kašlu na to a jedu pryč. Počkej ještě, projdeme Friasem. Tím pryč je Icaňos. Nádherná místa, kameny a mech. Poslední lokality jsou před Ramblones. Nebyli jsme tady s Vaškem? Ty to nepoznáváš? Vždyť tenhle strom jsem si fotila.

Místo bylo víc zarostlé a gymna tady rostla na sto pro. Vidíš, jak se krajina mění.
Nevadí. Máme další místo. G. riojense triacantum i splodama. Při západu slunce hledáme lokalitu stanovou. Směrem na Recreo zabočíme a uvelebíme se za křovím. Zřejmě jsme vlezli kravám do jejich stezky. Nejdřív na nás čumí, jak je jejich druhu zvykem, a pak bučíce odkráčejí směrem, odkud přišly. Bú a brou.

Argentina 2013/2014 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
11.| 12. | 13.

 

Autor:
Petra Tvrdíková
E-mail: tvrdikmartin@seznam.cz

http://www.gymnocalycium.cz/

 

Související články

Argentina a Chile 2012 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
| 11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. 
| 21. | 22. | 23. | 24. | 25.   

 

Argentinské pohledy 2008 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8.
9. | 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.

 

Patagonie a střední Argentina 2008,
část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12. 
13. | 14. | 15.| 16. | 17. | 18.  | 19. | 20.

 

Gymno - deník Argentina 2007, část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. |12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. | 21.

 

Pohled vně kaktusářského světa (02/2009)
Lumír Král: Pod Jižním křížem. Poznámky z velkého vandru po Argentině 
(2. 1. 2007 – 14. 2 .2007)

 

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630