|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
30. prosince 2013
Tady když fouká, tak fouká. Vítr je tak silný, že stan tlačí směrem
od auta k oceánu. Ležím a při nárazu větru zvedám ruku i nohu, abych
aspoň měla lepší pocit, že nějak s přírodním živlem bojuju. Petro,
to přestane…Celou noc bez pauzy fučel a fučel. Zřejmě to nebylo tak
hrozný, jelikož jsem s nohou a rukou na stanu nevydržela a usnula.
Ráno se mi nechce ven ze stanu. Proč taky, když tak fouká. Těším se
na tučňáky. Tak jedna noha ze spacáku, pak druhá… všechno sbalit a
vyrazit. Cabo Dos Bahias. Mys Dvou zátok. V zálivu vyskakují skalní
výběžky.
To je neuvěřitelný, oveja čili ovečka, jakmile nás zmerčí, prchá. A
lama, modelka nohatá pózuje. Ještě má se mnou trpělivost a počká, až
si vyměním objektivy. Hahahaha Martine, caballo a caballa, to není
jako bueno a buena, v tomto případě, je to kůň a makrela. Tys myslel
kůň a kobyla? Lamí rodinky na procházce.
To je roztomilý, jak ten prcek maže za
maminkou.
Martine, momentíček. Vidíš maru u křoví? Ty kaktusy, ty tu musí být!
Martin prorokujíc existenci kaktusů zrovna tady a teď, otevřel dveře
a tradá na kopec. Sakra, kaktusy by počkaly, ale mara ne. Vzala roha.
Jenže vysvětlovat Martinovi něco o pohybujících se a relativně
statických objektech, je někdy zbytečné. Páni, tady je tučňáků. To
je blázinec. Kterýho si mám vyfotit? Tučňáku, raď! Ty dva, co jsi
okousávaj hlavy? Zřejmě je to i baví.
Miminko tučňáčí…nějak se nemůžeš vyhrabat
z pelechu, co? Jsem tučňák červenochocholatý. Těší mě. Mě
taky.
Ty jsi fakt hustej frajer. Figura,
hlas…myslím, že to zabere na tučňajdu. Já už jsem si tučňáka
klofla před 30 lety, takže mladej, máš fakt smůlu.
Rezervace a ještě k tomu chráněná. Vědci, ochranáři,
argentinští zelení chtějí místo hnízdění tučňáků chránit.
Osobně si myslím, že tak jako lvouni a rypouši se naštvali
během války o Falklandy a opustili svoje klidná místa pro
vyvádění mladých, tak i tučňáci se přestanou vracet na tato
místa. Proč? Být tučňákem, tak mi přijde nenormální podlézat
dráty ohraničující chodníky pro návštěvníky rezervace,
skákat z dřevěných chodníků do moře, chodníky taky obcházet,
protože po nich chodí moji zachránci z rezervace. Vědět, že
když jdu, tak člověk vždycky zastaví. Můžou mě fotit,
čubrnět na mě ze vzdálenosti metru. Poslouchat to jejich
chichotání, když mě vidí normálně chodit. Nevím, nevím, jak
to všechno jednou dopadne. Hnízdit či nehnízdit tady. Kde,
teda?
Co je směšné, že lidé napodobují chůzi tučňáků, a taky se
jim nesmějem. Myslím, že jsem, na rozdíl od rezervace moc
čumilů nepřijde. Je to trochu z ruky. A vůbec, jak to s těmi
zvířaty bude. Prý i v Africe pořádají aktivisté přednášky
pro domorodé obyvatelstvo o tom, jak nelovit gorily, prý si
mají svůj jídelníček nahradit mrkví. Pro ně je to odjakživa
součást jejich bytí. Vím, že to není tak jednoduché, jak to
píšu, ale sakra, kdo jim ničí přírodu?
Chtěla bych se někoho zeptat, jak to skutečně na Falklandech
bylo, jenže… Píše se… Falklandy??? Čí jsou??? To je otázka.
Prý byly objeveny britským mořeplavcem Johnem Davisem roku
1592. Záměrně říkám prý, jelikož i já v tom sama mám bordel.
Najdu-li si problematiku o prvenství objevu, každá informace
je zaručeně pravdivá. I tady je bordel. Můžete i najít, že
první ověřené pozorování učinil holandský námořník Seebald
de Weer, už v roce 1600. Které je dřív, netroufám si o tom
polemizovat.
První založená osada byla francouzská, píše se rok 1764,
druhá osada vznikla o dva roky později, byla britská.
Ostrovy byly krátce v držení španělském, později je
okupovali Britové. Několik řádků z historie a je vidět, že i
když tu pěkně fouká, byl o toto území pěkný zájem. Zájem ze
strany člověka. Každému musí být jasné, že tučňáci, ti by
mohli vyprávět, kdo tady byl první.
Taky by mohli vyprávět o tom, jak ostrovy byly pojmenovány
podle lorda Falklanda v roce 1690. Malvíny jim začali říkat
francouzští rybáři. V roce 1820 byly připojeny k Argentině,
1833 vojensky obsazeny Velkou Británií. Usadili se tady
pastevci ze Skotska a Irska. Dveře se tady netrhnou. Koho je
tady víc? Jasně že tučňáků. Nemají šanci otevřít zobáky.
A je tu rok 1892 a britská kolonie. Argentina britskou
správu neuznává. Během 1. světové války se tu pere britská a
německá flotila. Hezky ubíhal čas…
Pokud dojde na konverzaci s Britem o Malvínách, záleží na
tom, jak je starý. Mladému Britovi opravdu na srdci moc
neleží tento konflikt, pokud o něm má zdání. Starší reagují
diplomaticky, jak se od nich očekává. Určitě je dobré si
poslechnout Brita, který žije v Česku a hodně si pamatuje.
Ten i na Brity něco práskne. A co?
Tak to se brzy dozvíte.
Na druhou stranu Argentincům je už od kolébky vtiskováno, že
Malvíny jsou jejich. Celou Argentinou jsou rozesety cedule s
nápisem Las Malvinas Son Argentinas. Válka o Falklandy byla
krátkou nevyhlášenou válkou mezi Argentinou a Velkou
Británií v roce 1982. Jejím předmětem bylo ovládnutí
Falklandských ostrovů (Islals Malvinas).
Argentina si nárokovala Falklandské ostrovy, ležící zhruba
500 km východně od jejího pobřeží, od počátku 19. století.
Toto území ale bylo obsazeno Velkou Británií a veškeré
požadavky Argentiny byly odmítány. Na začátku roku 1982 se
vojenská junta vedená generálem Leopoldem Galtierim rozhodla
přerušit dlouho se táhnoucí jednání a zvolila radikální
cestu vojenské operace.
Rozhodnutí obsadit Falklandy bylo převážně politické, junta,
která byla kritizována za ekonomické problémy země a
porušování lidských práv věřila, že "znovudobytí" ostrovů
sjednotí Argentinu s touto juntou v čele. Elitní invazní
jednotky trénovaly v tajnosti, ale jejich tréninkový rozvrh
byl narušen, když 19. března vypukla ostrá hádka mezi
britskými vědci a argentinskými dělníky na ostrově South
Georgia 1 600 km východně od Falkland. Námořní jednotky
rychle mobilizovaly.
Argentinské jednotky napadly Falklandy 2. dubna 1982 a
rychle překonaly malé opevnění britské námořní pěchoty v
hlavním městě Port Stanley. Byly vydány rozkazy, že nesmí
bez ohledu na své vlastní ztráty způsobit žádné britské
ztráty. Druhého dne Argentinci obsadili okolní skupiny
ostrovů kolem South Georgia a South Sandwich. Koncem dubna
měla Argentina na Falklandech více než 10 000 vojáků, i když
se jednalo převážně o špatně trénované brance.
Argentinská populace zareagovala podle očekávání, velké davy
se shromažďovaly na Plaza de Mayo před prezidentským
palácem, aby demonstrovaly svoji podporu probíhající
vojenské operaci. Jako odpověď na invazi britská vláda v
čele s Margaret Thatcherovou vyhlásila válečnou zónu 200 mil
(320 km) kolem Falkladnských ostrovů a sestavila námořní
jednotku s cílem znovudobytí těchto ostrovů.
Většina evropských mocností podpořila Velkou Británii a
evropští vojenští poradci byli staženi z Argentiny. Na
druhou stranu, většina zemí Latinské Ameriky podporovala
Argentinu. Jedinou výjimkou bylo Chile, které vyhlásilo stav
ohrožení, kvůli sporům kolem ostrova v Beagle Channel.
Ohrožení ze strany Chile přinutilo Argentinu, aby držela
většinu svých elitních jednotek na pevnině, daleko od
Falkland. Vojenští plánovači také počítali s tím, že USA
zůstanou v celém konfliktu neutrální, ale po neúspěšných
pokusech o jednání USA plně podpořily Velkou Británii, a to
včetně možnosti použít rakety vzduch-vzduch, komunikační
vybavení, letecké palivo, další vojenské vybavení a
spolupráce výzvědných služeb.
25. dubna 1982 se britská flotila nacházela 13 000 km od
válečné zóny, menší britská jednotka obsadila zpět ostrov
South Georgia včetně zajetí jedné argentinské dieselové
ponorky. 2. května byl mimo válečnou zónu britskou ponorkou
potopen argentinský křižník General Belgrano. V reakci na
tento kontroverzní krok se většina argentinských lodí držela
dále od oblasti bojů, ale argentinské ponorky pokračovaly v
ohrožování britské flotily. Mezitím britské námořní síly a
argentinské letectvo sváděly intenzivní bitvy, během kterých
Argentinci potopili HMS Sheffield a kontejnerovou loď
Atlantic Conveyor pomocí protilodních raket Exocet. Dále
potopili dvě fregaty a torpédoborec, několik dalších lodí
bylo poškozeno, ale většina argentinských bomb nevybuchla.
Argentina také nebyla schopna zabránit Britům, aby se 21.
května 1982 nevylodili nedaleko Port San Carlos, na severním
pobřeží Východních Falkland. Z tohoto předmostí britská
pěchota postupovala jižním směrem a obsadila osady Darwin a
Goose Green, kde se stočila na východ, a 31. května
obklíčila Stanley. Velká argentinská posádka se vzdala 14.
června, čímž v podstatě konflikt skončil. 20. června britské
jednotky znovu obsadily ostrovy South Sandwich.
Britové zajali asi 11 400 argentinských zajatců, všichni
byli poté propuštěni. Téměř 750 Argentinců bylo zabito, a to
včetně 368 námořníků z posádky General Belgrano. Britové
ztratili 256 mužů. Nejistý počet argentinských letadel byl
zničen, převážně na zemi, zatímco Britové ztratili 10
Harrierů a více než 24 vrtulníků.
Ve stejné době ve Velké Británii Margaret Thatcherová plně
využila vítězství ve válce a vytěžila z něho i drtivé
volební vítězství pro svoji Konzervativní stranu. V Anglii
jsou Falklandy Anglánů, v Argentině jsou Falklandy
Argentinců.Co závěrem říct? Byl to nerovný boj. Vědělo se to
už na začátku. Vrátím se k tomu, co jsem předeslala. Jeden
Anglán mi říkal, že si pamatuje, jak v té době se
provolávalo, pět na jednoho…tu válku vyhrajem. Jsou fakt
jejich Malvíny? Neviděla jsem v Anglii ani jednu ceduli
takovou, jakou mají v Argentině.
Je cítit hořkost. Neměly by být Malvíny dále politickým
hřištěm.
Zpět do Cabo Dos Bahias.
Naše otázka je… kde rostou gibosa? Vystoupám až na
vrcholek skalního útesu, Martin zůstává dole. Musím se
skrčit a ž k zemi, něco jako na čtyři, jelikož se mi v tom
vichru nedaří udržet rovnováhu, vzpřímenou polohu homo
sapiens. Ze zoufalství fotím tefráče.
Ale co, jsou to hezký kytky. Martin mává. Konečně je
našel. Na skále. To je radosti. Našla jsem je taky, krásně
velký. Ani nedutám, jen se kochám. Udělám si dokumentaci a
pak jakoby nic, zavolám na Martina. Podívej, jsou
bombastický, že jo?
Prý mu bylo takové ticho moc podezřelé. Vracíme se zpět
na Camarones.
Mara na cestě. Zaběhla za keř, sedí a čeká. Cvak, cvak a
zase cvak. Mám ji, konečně.
Cestou potkáváme různá zvířata, ale nafotit je, tak to
je docela problém. Proč? Protože zdrhnou. Za rekonstruovanou
estancií San Miguel z roku 1914 přejíždíme řeku a
zastavujeme. Martin vybíhá doprava, já doleva. Rostou tady i
tam. Velký, malý, světle i tmavě trnitý. G. gibosum ferox.
Dvě hodiny odpoledne, směr na Bahia Bustamante. Sprchlo pět
kapek. Opravdu pět. Vystrčím ruku z okna a počítám. 1… 2… 3…
4… 5 a chytnu pět kapek do dlaně.
Podél pobřeží přejíždíme řeku Marea. Co to vidí oko mé?
Hotel Bahia Bustamante a velký pozemek obehnaný plotem. Plot
běží i po pláži. Nebýt odlivu, je i oceán privado. Hledám
šutry na pláži. Zvednu hlavu a Martin na Adama hupsá do
oceánu. Dneska se i najíme, mám krevety. Japonci takto
sbírají plody moře na pláži.
Co tu dělá ta kachna???? A sama…
Oceáne… adios… ještě jedna lokalita. To mám radost, volá
Martin. Běží pro foťák. Ukazuju na skupinu astrokaktusů. No,
Petro, děláš si snad srandičky? Hahaha… jasně, že ta gymna
už taky vidím. Jsou mega mega velký. Mám radši menší, ale co
naplat. Jde o nejjižnější jejich výskyt. Cestou na Garayalde
by měly, podle Martina, tady být místa se zkamenělými
stromy. Tuto informaci má z Googlu. Několik map si i
vytisknul.
Cesty ke kopcům vedou. Jenže Martin porovnává mapu s terénem
tady a říká, jeď tam, když to v mapě není. Hele pásovec.
Poslední zvíře, které nám chybělo k vidění do sbírky.
Brzda…prach. Chytím ho. Zastavil a makal za ním. Kdyby
nejelo to blbý auto kolem, měl bych ho.
Aspoň se podívám po kaktusech. Nevím, jak to udělal, ale
přinesl 15 ti centimetrové zkamenělé dřevo. Kdepak Martin.
Slíbil, že tady uvidím zkamenělé dřevo, a taky, že jo.
Velký dřevo, malý dřevo, měníme plán. Jedeme po Ruta 31. Na
Digue F. Ameghino. Rio Chubut se vlní masivem červených
skal. To je nádhera. Kdo si oblíbil rafting, dobrý typ pro
něho, ne? Místo na spaní hledáme, tak jako když kočka hledá
koťata. Přejíždíme z místa na místo. Tak tady nespím. Spadne
na mě skála. Tak u řeky? Taky ne. Stoupne voda a bude ve
stanu. Rada Martina. Tak vylezeš ze stanu. Sedím a pozoruju
řeku. Zatímco Martin pral semena, voda stoupla o 20
centimetrů. Martin měl asi strach o suchá semena. Souhlasil
odjet.
Do kempu? To je zase randál. Nakonec
stavíme stan mezi autem a haldou kamenů.
Argentina
2013/2014 - díl 1. |
2. | 3.
|
