|
Den dvacátý…
20. ledna 2012
Spali jsme jak dudci. Ráno velitel zavelel
k rannímu plavání v bazénku. Mámo, dělej! Než ty tam vlezeš, jsem
venku. Chápete to, do bazénu jdu plavat a ne se namočit jak kachna a
rychle zmizet. Velitel odešel a já plavu… Velitel je na obhlídce
kaktusů, složím stan. Uvařil ráno kafčo, tak já ještě vyperu a
sakra… práce došla, tak se budu flákošit.
Za campem rostou kieslingii.
Odjíždíme. V bankomatu Martin vybere prašule,
pak v pekárně koupíme chleba a v obchodě s artesany olivy. Pracují
tady tři holky a s nimi tady jsou dva kokršpanělé. Zeptám se na
jejich jména a drbu je za uchem. Žárlí jeden na druhého, tak je drbu
oba najednou. Lumír si vybírá pohledy s kaktusy a Martin si hraje s kokry
taky.
Za odměnu dostáváme informační brožuru. Projíždíme městečkem cik cak
a za jízdy nakukujeme do obrovských zahrad. K obrovské vile patří
obrovská zahrada. Luxusní sídla? Kdopak tam bydlí? Nevím, nikdo
nevyšel z domu a nepozval nás na návštěvu.
Za branami města skočíme na lokalitu. Máme tu schickendansii a
riojense. Je překvapující, že riojense nerostou pod keři, což je pro
ně typické, ale v rozpáleném štěrku na přímém sluníčku.
Další směr nabíráme na Seňor de la Peňa. Pokud
Martin uvidí nějaký zajímavý terén, zastavíme.
Musím říct, že tohle byla excelentní zastávka.
Jsem nadšená i dalším zastavením. Hosseii. Jedna holka krásnější než
druhá.
Užívám si focení až tak, že zapomenu na
píchající tefráky. Jak mi to mohly udělat koule jedny namodralý.
Jen jsem vstávala ze své ležící fotící
polohy a tolik trnů do mě zapíchly. Tričko jsem vyhodila a ze sukně
jsem mikro trníčky vybírala pěkně dlouho. Martin se pousmál, no
mámo, nediv se, jakmile mají šanci k množení, tak se činí. Lumír se
ještě přidal s tím, že to jsou pěkný potvory, a když se dostanou pod
kůži, špatně se vytahují. Tak jo, budu čekat, že mi někde vyraší
koule.
Kluci básnili o romantickém kameni na Seňor de la Peňa.
Romantika se nekoná, je tady hrozný čurbes a
za kamenem budují jakousi moderní konstrukci.
Zalezeme do chládku, je čas oběda a malé
siesty. Dostávám od Lumíra přednášku o tom, co je plod a semeník
u kaktusu. Někteří kaktusáři jsou citliví na terminologii. Sakra.
Martin má, podle něj, plné kapsy semeníků a ony to jsou plody. Co
jsem vyplodila v textu musím odsemenit. Slyším se chechtat nidulance
z kopce, těm je šumafuk, co mají mezi trny. Kytky rostou mezi kameny
a jsou hodně vytrnělý.
Dole pod kopcem najdu jednu kvetoucí. Nesmím
zapomenout na malinkatou aureu s tmavě žlutým okouzlujícím květem.
Loučíme se s touto lokalitou a v parném
odpoledni se přesouváme přes Bazán na Chumbicha do provincie
Catamarca. Benzín je čím dál tím víc dražší. Martin si povzdychne,
no nemají to tady zřejmě lehké. Člověk do toho nevidí. Melouny se
jim urodily, stejně jako loni. Stejně jako loni jsou za stejnou
cenu. Uvidíme, jak budou sladké. Miluju ovoce. Pokračujeme na San
Martin. Divná to cesta před námi. Vpravo i vlevo od cesty je modrá
obloha a před námi sedí černo.
Cestu nám zpříjemňuje vítr, který nabere písek a
roztancuje víry přímo proti autu. Černý tunel se stává černějším a
posílá kapky na uvítanou. Ujeli jsme od města asi 20 kilometrů. Tak
to teda ne! Zareagoval Martin. Tam nejedu, měním trasu a otáčím
auto. Proč ne, říkám, jakmile uslyším jméno mé oblíbené lokality Los
Angeles.
A co ještě se zastavit na Las Palmas, odtamtud
bys potřeboval plody taky, že jo? Lokalita se honosí žlutými květy…
Lumčo, prosím tě, co je to za kaktus? Nevím, zjistím si to až doma.
Tak se nakupuje u odborníka. Prostě je to asi nějaký cereus.
Černý velký balvany a za nimi na kopci
jakoby byly ambatoense někým poházeny. Oproti loňsku to tady vypadá
jako po nájezdu koz a ovcí v jednom šiku.
Doufejme, že nejsilnější jedinci přežijí.
Člověk si někdy myslí, jak dobře si pamatuje
místa, na kterých už jednou byl. V našem případě při vjezdu do Miraflores a pak při stoupání na Los Angeles jsme z paměti
vydolovali záchytné body, ale pak cestou od cedule označení vesnice
jsme si připadali jak v novém světě. Kde je ten potok a kde je už
hřbitov? Dojeli jsme po mnoha kilometrech k řece, kde jsme k našemu
údivu našli malé místo postavené na kempování. Nikdo z nás to
nechápal. Kde to vůbec jsme? Martin se vždycky ze všeho vylíže. Když
jsme jeli od hřbitova dolů, nevšimli jsme si. Hmmm, jeli jsme nahoru
a dolů všichni tři a nikdo si nic nepamatuje? Fakt divný. Mámo,
počkej, uvidíš zítra.
Postavíme stany pod stříškou, protože začíná
poprchávat a pokud bude pršet i dál, aspoň ráno nemusíme sušit.
Kterou dáme k večeři? Pro změnu hráškovou
junior. Vůně polévky se nese údolím a už je to první pes. Dostane od
Martina chleba namočený v polévce. Ty snad mají mobily. Během
chvilky jich tu je šest. Tak kluci a holky, končíme.
Blik, zhasli světlo nad stříškou i v celém
okolí. Tak jdem spát. Dobrou.
Pokračování
příště…
|
