|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
29. prosince 2013
To je už ráno? Netypické ranní ticho v kempu. Jen v baňo se uklízí.
Co to vidím. Paleta para ropa exclusivo. Dobrý nápad něco vyprat. To
je směšné, chachacha. Dobrá reklama. Jsou ale urvaný kohoutky a
u posledního neteče voda. Přemáchnu si věci v sektoru no name vedle.
Martine, poslední kousek chleba a pěkně tvrdý. Vem ho domů Frantovi
pro králíky. Vtipnej, jako obvykle. Jaký máš plán cesty? Směr Rawsón,
Treléw, pak Cameron. Martine, zpomal, prosím tě, to je snad věznice,
přesně taková, jak je v amerických filmech. Na věznici je
nasprejovaný nápis La Patria.
Kousek odtud je nákupní centrum. Široký sortiment, hlavně masných a
mléčných výrobků. Petro, pojď se podívat. Je mi to jasný. Martin a
sladké. Na druhou stranu, český cukrářský holky by ty místní strčily
hravě do kapsy. Mířím k bagetám. Pěkně křupou. Člověku by se chtělo
říct, ta voní. Mám velkou představivost a cítím její vůni. Všechno,
doslova všechno, má jeden typický šmak. Papírový kapesník, koště,
těstoviny i pečivo. I policejní pes by stopu těžko vyčenichal. Za
Treléw všechno popráškovali cementem, vypadá to tady tak. Po kopcích
se prohánějí čtyřkolky. Po silnicích běhá hodně lidí. Nadšenci.
Větší horko, víc se vypotí.
Odbočka na Punta Tomba. Několik minut a už nás vítá rezervace
tučňáků. Diskriminace. Cizinec platí za vstup podstatně víc. To je
snad vtip?
Nastoupíme do minibusu, s kterým nás převezou asi 300 metrů ke
vstupní bráně do samotného hnízdiště kluků v černých fracích.
I samotní Argentinci se diví způsobu dopravy z místa na místo. Už
víme, proč máme double cenu. Výklad si můžu vyslechnout ve
španělštině a pak i v angličtině. Na Punta Tombo žije největší
tučňáčí kolonie na kontinentě s populací více než 500 000 ptáků.
Tučňáci jsou nejaktivnější dopoledne a brzy z večera.
Chtěla bych mít se zástupcem rodu tučňáka magellanskýho
rozhovor. Zeptat se ho na to, proč se tak jmenuje. Někdo
uvádí, že jeho jméno pochází z velšského výrazu pen gwyn,
bílá hlava. Prý to vymyslel velšský námořník. Také se tvrdí,
že mnohem pravděpodobnější je jeho jméno z archaického
španělského slova pingue, což znamená tlustý. Na konci srpna
se začínají shromažďovat na svých odvěkých hnízdištích,
které mohou být od moře vzdáleny až kilometr. Počátkem října
je hnízdění v plném proudu. Malí tučňáci se začínají klubat
počátkem listopadu. V lednu zamíří poprvé k moři. V únoru
neplavou, protože pelichají. Místo opouští v březnu a dubnu.
Ačkoli o jejich zvycích při pobytu na moři se toho ví málo,
vědci se domnívají, že migrují na sever a končí u pobřeží u
Rio de Janeiro. Instrukce jsou jasné. Navodit atmosféru
tučňákovic kolonie. Hlavně respekt. Respektovat jejich
teritorium. Tučňák není blbec, aby nepoznal, že se mu sem
někdo nakvartýroval.
Pravidla, jak nerušit tučňáky, vymyslel člověk. Kdo tu byl dřív?
Martin sice říká, že je to zoo. Souhlasíš taky? Kdepak, vždyť se tu
všichni tak krásně procházejí.
Žádný průzkum, zda tučňákovi vadí či nevadí člověčí
návštěvník, ještě nikdo neudělal. Martin si dřepne kousek ke
hnízdu za linii zákazu vstupu. Fotím ho, ale jsem nervózní
z toho, kam zase vlez. Tučňáčí rodinka má radost, že bude na
jedné z fotografií českého gymnofila, a hlavně se už nemůže
dočkat, až uvidí svoje portréty na
www.gymnocalycium.cz.
Hlídačka úseku zmerčila pohyb za kameny a razantně
zakročila. Za kameny už nikdy, se zdviženým prstem
upozorňovala narušitele. To my, se špičatýma zobákama, se na
rozdíl od nich, pozdravíme každý ze své strany šutru.
Odjíždíme na Cabo Raso. Lokalita u moře. První, co mě
fascinuje, je vrak lodi.
U nás by byl už rozebraný a kompletně převezen do šrotu.
Kovy se v této části světa nevykupujou. Nemůžu se odtrhnout
od útesu zkamenělých mušlí.
Gymna jsou tu taky. Prťavá na skalních výběžcích. Jak tu
lokalitu vůbec našli? Záhada. Ochladilo se z 26 na 19.
Přejíždíme na Cabo Dos Bahias. Cestou míjíme estancie a
podle jejich jmen odhadujeme, kdo je majitel. Kdo mohl
statek pojmenovat La Aurora? No… kdo asi? A proč si někdo dá
na vrata La Primitiva? No… proč asi? Krajina je tradičně
kopcovitá, zelené keře vykukujou mezi trsy žluté pampové
trávy.
Přes cestu přebíhají zajíci a ovce. Lamy většinou zdrhaj
od cesty a snaží se zmizet někde v dáli. I když poprchává,
prach z auta neoprší, drží se fakt jak přilepený. To je
neuvěřitelný. Mara je u cesty. Zalezla za keř, ale kouká ji
hlava a tělo prosvítá za keřem. Pšššš… musím ji vyfotit.
Neutekla. Jo… a je to.
Šel pan pštros se třiceti pštrosáčaty. Jazykolam trénujeme
cestou několikrát. Zase mně idealizovali v dětství model
funkční pštrosí rodiny. No, jak jste to říkávali. Šel pštros
s pštrosicí… Matky? Matky slepice, tak ty tu opravdu nebyly.
Děti… mrňata, kuřata… evidentně spokojená. Mýtus je, že
chlap nemůže vychovávat děti. Pan Pštros s přehledem.
Projíždíme Piedras Blancas. Keře jsou podstatně menší a jsou
modrošedé.
Cesta podél moře utíká rychle. Martine, zastav, uděláme
průzkum. Prosím tě, to je blbost, tady gymna nebudou. Budou.
Proč by tu nebyly, trvám na svém. Tak já to tady otočím.
Řekni, kde mám zastavit. Jsem moc zvědavý na to tvoje gymno.
Upozorňuju. Jsme před Camarones na pláži a mám do šedesáti
sekund G. chubutense i s plodama. Kdyby to bylo
v pohádce, měl by říct, už mlčím ty čarodějnice. A těch
oblázků, páni…
Neřekl, oněměl úžasem. Spát v kempu nebudem. Našli jsme
místo za vesnicí za řekou. Opět pěkně fouká…
Argentina
2013/2014 - díl 1. |
2.
|
