Argentina 2013/2014, díl 1.

Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…

My dva, Martin a Petra

Místo předmluvy: S podkovou v kapse

Mám přání…, něco si přeju…, přála bych si…
Je vůbec možné říct, přeju si, abych si nic nepřála? Vyslovit přání by se nemělo, protože by se nesplnilo. Celý život si něco přeju. Jen tak…,  a doufám… Někdy moc chci a slyším z výšek, tak se hodně snaž, holčičko!
A má pravdu. Jenže na druhou stranu bych to nebyla já, abych si něco nepřála. Třeba najít podkovu. O Václaváku nemluvím. Myslím na Argentinu.
Je to taková hra. Začali jsme ji s Lumírem. Vždycky nějakou najdeme a máme nepopsatelnou radost. Ještě větší, když se někdo na kus železa podívá a položí divnou otázku. A co s tím jako budeš dělat? To se ještě uvidí.

Prostě musíš věřit, že to magické funguje. Letos jsem na začátku cesty našla jen půlku podkovy. Jsem zticha, schovám si ji do kapsy. Malé štěstí.
Věřím, že mi pomůže. Pomůže? A asi jak? No, hledat kaktusy a plody. Nikomu nemůžu nic říct. Je to moje tajemství. Ještě se uvidí, viď, podkovo kouzelná?

Koho vlastně napadlo, že podkova je symbol štěstí? Muselo to být pěkně dávno, soudím podle filmů. Keltská osada, kovář buší do kovadliny a zručně zhotoví boty pro koně. Železo muselo mít kouzelnou moc, vždyť kůň proklusal lesem zlých duchů a nic se mu nepřihodilo. Nás čarodějnic bylo hodně a duchů taky.

Podkova ochránila koně a tím pádem i jezdce. Proč si podkovy Keltové přibíjeli na dveře? Odradit duchy od zlých úmyslů, jak jinak.
Dočetla jsem se, že i staří Římané a Řekové věřili na ochrannou sílu a moc železa.

Nejen materiál, ale i tvar byl důležitý. Tvar byl považován za nositele štěstí. Číňané stavěli hroby do tvaru podkovy, což mělo podle jejich víry zajistit klid a štěstí jejich duším.
Mají v sobě energii. Fakt nekecám. Stačí jen ruku přiložit.

Petro, nějak moc čteš. Podívej se, co píšou tady, v turistickém průvodci. Tos mi neměl snad ukazovat.

A ještě k tomu v Patagonii. Chceš snad říct, že ty nalezené podkovy nepochází od projíždějících koní, ale že to mají na svědomí šamani, kteří připravovali koňské oběti pro zlého ducha jménem Gualicho? A co víc? Tento duchovní odkaz můžeme pozorovat ještě dnes.

Tomu nemůžu uvěřit.

A jaké duchy podkova pomáhala odhánět mně? Tak o tom vám budu vyprávět. A nejen o tom. De cabo a rabo. Od začátku do konce.
 

Argentina 2013 -2014
Termín: 25. 12. 2013 – 26. 1. 2014

Začalo to otázkou, kam poletíme? Jasně, že jsem chtěla někam, kde jsem ještě nebyla. Bolívie? To si nedovedeš představit! Kluci vyprávěli, co se jim přihodilo.

Nikdy nevíš, co ti kluci bolívijští mohou udělat. Ty jako myslíš, že bych je vydráždila svými červenými vlasy?

Nechávám se umluvit na Patagonii, hlavně na zkamenělá dřeva. Hodně dřev jsem viděla, i zkamenělá, ale tak velká, o kterých mluvil Martin, tak taková teda ne.

Hlavně musím sbírat plody. Uvědom si, že než všechno co vypěstuju a vyroste, tak mi bude sedmdesát nebo osmdesát.

Fajn, začni organizovat další zájezd. Tentokrát pro účastníky dva.

Termín je hezky štědrovečerní, což mi vůbec nevadí. Martin se těší, až zase vypadne a ohřeje si kosti.

Není problém se sbalit během dne. Letenky si vygenerovaly nejlepší trasu přes Itálii do Buenos Aires s přestupem na vnitrostátní letiště a nakonec do Cordoby.

V Cordobě se dá půjčit slušné auto za slušné peníze.


25. prosince 2013

Jupíííííííí jsme tady. Klasika. Nepřekvapuje nás, že z půjčovny aut na nás nikdo nečeká. Jaká bude výmluva dnes? Práce a klienti. Nevadí. Wolsvagen Suran voní novotou.

Jen je trochu odřený z boku na blatníku. Kdopak mu asi vytetoval šrámy? Jedeme do kanceláře, kde podepisujeme papíry k autu. Chtějí řidičák. Martin ukazuje jeho mezinárodní. Nemáte normální? Co je to normální? Ani nevím, co mě to napadlo, ale vzala jsem si s sebou řidičák z Anglie. Líbil se jim. Raul začal vypisovat údaje z řidičáku a Martin okamžitě vystřelil. Řídit budu já. Dostávám první malý záchvat smíchu a překládám. Nemusela jsem. Z jeho výrazu vše pochopili. Por favor, por favor…s úsměvem opakuje Silvina…Yo voy a conducir…

Hahaha, zasmát se je fajn. Doufám, že se moc nesmáli, když jsem podepisovala smlouvu. Zablokovat kartu. Kolika větám v textu jsem rozuměla? Polejvá mě horko. Prostě to podepiš. Martin mávne rukou. Když tě budou chtít obrat, oberou tě.
Popřejeme si hezké svátky, rozloučíme se a jedem. Teď ta voda na nás, je už z horka skutečného. Ještě instrukce kam dát poslední den klíčky od auta. Hodit do kaslíku a zabouchnout dvířka.

Holka, kde tě máme? Martin volá GPSku. Já volám vodu. GPSku máme, vodu ne. Kolik hodin či dnů se dá vydržet bez vody? Dávám si ještě dvacet minut.

Hlavně mít zásoby, člověk nikdy neví, stále opakuju slova Martina. V tomto případě se nám zásobu vody v minimálním množství nepodařilo zajistit.

Jedeme a jedeme. Bez vody, ale je tu krásně. Villa del Embalse. Přehrada z tolika kamenů. Nedovedu si představit, jak pokládali kámen na kámen, kámen na kámen, znova a znova. Výsledek jejich práce je neskutečný. Pro nás to znamená zastavit, vlítnout do vody, vyrochnit se, zchladit nohy, ruce, šup tam a zase ven.

Krajina má pampovitý ráz s nízkou trávou. Pro údolí jsou typické shluky skal.

Vypadá to na první noc mezi kameny.

Zřejmě kravám chutná noční tráva, bučí celou noc až do východu sluníčka.

Ráno, raníčko, Martin vstal a snídani nachystal. Tolik ptáků po ránu. Chtěla bych je vyfotit. Nemusím fotit každýho ptáka po ránu, že jo? Budu je pozorovat v jejich ladném přeletu ze stromu na strom. Proč má argentinský pták podobný vrabci chocholku, nevíš to náhodou? Proč má konipas delší ocas? Možná, otázka je, proč ten u nás ho má kratší? Víš to? Už jsme zase u toho. O ptácích toho teda moc nevím. Jsou tu i dravci a kondoři havraní.

Zrovna jeden sedí na stromě, za vesnicí Don Biqueto. Vzdálenost mezi mnou a ptákem je dobrá, vyfotím si fešáka.

Pojď vyfotit gymna. Martin se obává, že by mohl ztratit data, tak fotíme paralelně. Koncentruju se na portréty G. lutii, a vyruší mě motýl. Motýlku, motýlku sedni si na bodlák.

Myslela jsem, že chvilku počkáš.

Hele, Petro, snad nebudeš fotit všechno, co lítá.

Hele, Martine, snad nebudeme poslouchat místo rádia klapající lžičku v hrníčku.

Martin musí mít vše při ruce, je na to zvyklý. Kamenitý ráz se změnil v borový háj.

Dalším hájem rájem jsou gymna. G. achiracense, G. meregali a capilense. Copak asi dělá seňor Meregali? Možná někde už zase cestuje.

Que tal…zdravím gaucha na tmavohnědém koni doprovázeném smečkou psů.

Co je to za rasu? Dlouhosrstý chrt, ale nějak tlustý.

Projíždíme Los Valetitos se zastávkou na Miradoru Los Condores. Impozantní bílý šutry. V městu Merlo koupíme vařič, kastrol a kanystr na benzin. Známe to. Situace s benzínem v Patagonii je nevyzpytatelná. Hlavně je tam proti severu míň benzinek.

Líbí se mi, že výtvarníci se tady mohou pěkně vyřádit a mají možnost umístit moderně pojatý věci do veřejného prostoru. Budeme jim dávat názvy. Tak ty budeš zeměkoule, která si vyměnila póly.

Jééé, to je švanda. Čtyřproudová silnice vede napříč buší a usmyslila si, že chce být taky výtvarně řešená. Fajn, nabarvíme ti pouliční osvětlení. Tady v místě bez civilizace? Lampy? To je paráda. Už mám plán. Růžová, fialová, hrášková, žlutá, červená, modrá a bílá.

To je spíš blbej fór. Třicet lamp ve dvoustupu a hezky si střídají barvy v předepsaném pořadí. Několikrát si to zopakujeme. Martine, dodržuj předepsanou rychlost, ať stíhám počítat lampy. 1050. To je světla.

Větší frajeřina je, že i svodidla podél silnice mají shodnou barvu s lampami.

Konečně příroda. Martin zpomaluje kolem laguny. Laguna Oscura je domovem divokých kachen a hus. Míříme na Santa Rosa. Vždy při přejezdu z provincie do provincie probíhá kontrola, zda vezete nějakou zeleninu, ovoce nebo maso.

GPSka, Martinova kamarádka, ho zas pěkně vodila za nos. Mezi námi, nebylo to moc vtipné, ale já jsem se bavila nad tím, jak teorie má daleko k realitě. Martinova zásada je nastudovat vše, co se techniky týká. Pak tě nic nezaskočí. Zřejmě to, co radí mě, neplatí pro něj. To by se mu nemohlo stát, že když slečna Garminka ukáže na displeji číslo, zvolí si a potvrdí číslo podle jeho momentální nálady. Tramtarará číslo 15.

Usoudil, že se jedná o číslo domu na kraji vesnice. 60? To už bude dům někde na konci. Jedenáctka, tak to je v nabídce číslo nejkrásnější.

Nějak se mi to nezdá a cestou ukazuju na nějaké odbočky. Prosím tě, Martin na to, vždyť mi jasně ukazuje, kam mám jet.

Jedeme nějak dlouho. Asfaltka, praška a konec někde v polích. Dívám se do mapy a na GPSku. Zdá se mi, že to nebudou čísla domů, ale čísla silnic, kamaráde.

Hele i ta moje mapa, co mám v mobilu, si ťuká na hlavu. Prý mám staženou divnou mapu. Lumír s Jirkou se přesouvali do půlnoci. Osobně si myslím, že my je tumfnem.

Hvězdy jsou tak nízko. Sierra De La Vida, Park National – Lihuel Calel. Rychle postavit stan a na kutě, vždyť je půl druhé ráno. To je fantazie, spát pod Jižním křížem.

Ale pozor, na jižní obloze existuje i nepravý Jižní kříž, a to na rozhraní souhvězdí Plachet a Lodního kýlu. A tak správný Jižní kříž poznáme podle toho, že na něj ukazuje spojnice dvou velice jasných hvězd Tolimana a Ageny v souhvězdí Kentaura, nalézající se v jeho sousedství.

Poučení dne, poslouchat manžela. Když nevím, jak něco funguje, mám si sednout a hlavně nejdřív si něco o tom přečíst. Poslouchat manželku. Když někam jedu dlouho, tak zastavím a zamyslím se nad tím, kam že to skutečně jedu.

 

Související články

Argentina a Chile 2012 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
| 11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. 
| 21. | 22. | 23. | 24. | 25.   

 

Argentinské pohledy 2008 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8.
9. | 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.

 

Patagonie a střední Argentina 2008,
část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12. 
13. | 14. | 15.| 16. | 17. | 18.  | 19. | 20.

 

Gymno - deník Argentina 2007, část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. |12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. | 21.

 

Pohled vně kaktusářského světa (02/2009)
Lumír Král: Pod Jižním křížem. Poznámky z velkého vandru po Argentině 
(2. 1. 2007 – 14. 2 .2007)

 

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630