|
Den dvacátý pátý…
25. ledna 2012
Během noci se omladina přišla vykoupat. Kudy?
Dírou v plotě. V takové klidné noci jsme všichni spali jako dřeva. I
ten vlčák, který se uvelebil u našeho stanu.
Slunečné ráno a Martin se stává záchranářem netopýra. Selhal mu
echolokátor a žuchnul sebou do bazénu. Položil ho na beton na
sluníčko, aby se trochu osušil. Ještě odehnal kohouta, který se k němu nenápadně přihnal.
Nafotila jsem ještě papoušky, kteří se probudili společně s námi.
Martin jako zemědělec ocenil, že ještě může vidět na živo kvočnu s
kuřaty.
V Chepes Viejo za kostelem je lokalita G. bozsingianum, o které mi
Martin podal mylné informace. Na nikoho se nemůžete spolehnout. Prý
že tady už nejsou kytky. Jeho systém je vyběhnout co nejrychleji na
nejvyšší kopec. A v tom je zakopaný pes. Rostly dole na svahu kopce
a rostou tu i dnes.
Dobírali jsme si Martina a teď pro změnu malá lekce názvosloví s
Lumírem. Proč? Protože na lokalitě potkáváme hodně koz. Lumíre,
dávej bacha, s kým mluvíš o kozách a s kým mluvíš o tetách. Tak
jo…teta je španělsky…a koza je česky…chňápeš to?
V Chepes hledáme obchod Ferretería, protože potřebujeme koupit bombu
do vařiče. Hmmm …prodavač laškuje a mění naše uno za jeho unito.
Máme všechno, tak odpich na El Totoral. Před námi se otevřela široká
praška s nánosy písku. Cestu kolem lemuje pás keřů a plot ze suchých
větví.
Ve vesnici se ptáme na cestu do San Isidro. Martinovi se vysvětlení
místního kluka…curvita y despues a la derecha po chvilce přestane
líbit, vrátí se do vesnice a šine si to jinou cestou za vesnicí.
Netrvá to dlouho a zjistí, že to není správná cesta do hor a
najíždíme znova na cestu původní. Jsme v San Isidor. Kluci vidí
kiosek a dostali chuť na pivko. Já jsem zahlédla kostel na začátku
vsi, tak se zajdu podívat tam.
Zajímavá stavba. Dočítám se, že kostel je původně z roku 1769 a k
původní stavbě byla přistavena v roce 1989 dvě moderní kamenná
křídla.
Dveře jsou jen přivřené a za nimi tma. Pootevřu, pustím světlo
dovnitř a vcházím.
V kostele zůstal jen malovaný dřevěný oltář. Skvostná podívaná
zůstane za vrznoucími dveřmi. Vedle kostela se vinou schody na
věžičku se dvěma zvony. Vrátka nejsou zamčená, neváhám a vycupitám
nahoru. Otevřel se mi nádherný pohled do krajiny. Mám chuť si
zazvonit, ale zklidním se. Aspoň malinko drcnout srdcem zvonu do
jeho těla. Bim bam, zní zvony.
Kluci mě zavolali do hospody, abych se zapojila do konverzace s
majitelem a jeho manželkou. Vlastně tady žijí celý život. Mají čtyři
děti, nejstarší dcera je policajtka a pracuje v Chepes, tři synové
jsou doma. Ve vesnici žije 30 obyvatel. Co je ale pro nás dobrá
zpráva, že cesta tady nekončí, ale pokračuje asi šest kilometrů.
Rozloučíme se a pokračujeme. Jo bomba. Tady se urodilo G.
castellanosii armillatum. Kytky jo, ale plody, to je paběrkování.
Zase musíme říct, že pokud se dostaneme na nové místo, vždycky to
stojí za to.
Shrneme to, za vesnicí, před vesnicí, všude castellanosi.
Poslední lokalita by měla být Nueva Esperansa.
To jsem teda nečekala, mušky slepuchy i tady zahájily útok. Jsou tu
krásné kytky, ale člověk mele rukama kolem sebe, aby je odehnal a
nemá čas si vychutnat ty hnědé bochany, G. esperanzae, pod keři.
Už toho mám dost, ozval se velitel. Blbci, vozíme v autě gel proti
bodavému hmyzu a různé havěti, ale vůbec ho nepoužíváme.
Úprk před slepuchami. Nedá se mluvit o úprku, jelikož v této oblasti
nejsou ploty z drátů, které se dají přelézt, ale jsou tady klasické
bariéry s ostnatých větví. Vlastně likvidujeme něčí výtvor, abychom
se dostali na kopec. Krůček po krůčku, hlavně se nenabodnout a
nevrazit si, vlastně teď jsem z toho jelen, trn nebo osten, do nohy.
Tak teda trny, poradil odborník Lumír. Martin naplánoval nocování v Candelaria, jenže se to nějak vymklo a dostali jsme se až do Quines.
Nerozumím přesně gpskám, podle kterých se orientují kluci. Lumír
nemá nahranou mapu a jen naviguje podle směru. Vždy říká, směr je
dobrý. Jedem několik hodin několik kilometrů po pískových cestách.
Písek je heboučký, přesívaný tím nejjemnějším sítem. Telegrafní
dráty podél cesty uklidňují Martina o dobrém úmyslu Lumíra. Pro mě
je tu funkce otvírače a zavírače vrat, které oddělují jednotlivé
statky.
Zase se můžu kámošit s koňmi, kteří by možná měli zálusk se dostat
na návštěvu k sousedům. Jednomu se to nějak nelíbí a kluše před
autem, občas se otočí a vzdoruje vyhazováním zadních do výšky.
Doufám, že se neotočí a neobtiskne podkovy svých předních do kapoty
auta. Kdepak, Martin je jak cowboy, což ukazuje svou bravurností při
hnaní stáda krav a telat před autem a svými manévry při předjíždění.
Kluci, už dlouho jsme nezavadili o pořádný kaktus v tomto písku. Jen
jsem to dořekla, zakřičela jsem, zastav, schickendantzii. Fakt, byly
tady, zřejmě zázrakem a ještě se zralými plody. Naše noc je v El
Mure v balneariu. Cestu, jak se sem dostat, nám vysvětlili dva
chlápci. Wau, jeden z nich byl moc pěknej.
Petro rychle, vylez ven, ať ti ta baba nezavře dveře od auta a honem
se zeptej na balneario. Vlažným pohybem vysunu nohy z auta a Martin
jako střela vyletí ven. Tak mě ta pěkná baba dostala ven z auta. To
co vysvětlovala, si nezapamatoval. Na co zas myslel? To já, ano.
Kluci popíjejí pivko, mně koupili colu. Martin na své obchůzce po
balneariu našel obchod s vypalovačkama argentinské a dominikánské
muziky. Ten borec je normální pirát a nechtěl od Martina stovku,
nějak se mu nezdála. Je fungl nová z bankomatu. Pravá je, pokud je
natržená, slepovaná lepenkou, špinavá, popsaná nebo i kus jí chybí.
Jedno CD za druhým přehrává v autě. Lumír začal čílet, že on je
rocker a taková muzika ho vyloženě vytáčí. Já mám záchvat smíchu,
jaký rocker, za celou dobu z něj nevypadl ani jeden rockový tón.
Náhodou je to super muzika. Jen si zatrsat. V rytmu muziky se
odebírám vařit a připravit spacáky do stanu. Dobrou.
|
