|
Den dvacátý čtvrtý…
24. ledna 2012
V noci se bouřka vrátila. Blýskalo se ze všech
stran, vítr foukal ze všech stran taky a honil plastové láhve po
balneariu. Pršelo dlouho a přitom byly vidět hvězdy. Ráno se tvářilo
tak, že za nic nemůže, to noc. Jediné, co se nezměnilo, byla teplá
voda v přehradě.
Projíždíme Cuesta del Shinqui. Cuesta červených
skal a koryt řek přes cestu. Čeká nás dlouhá cesta za G.
kroenleinii. Není dlouhá na počty ujetých kilometrů, ale na čas.
Jedeme pomalu po prašce. Sierra de Los Quinteros je probarvena
malými údolími a kopci s obrovskými světlými balvany. Mnohokrát si
myslíme, že tady snad nikdo nemůže bydlet, ale opak je pravdou. Ve
vesnicích mě dostane, jak mají dvorky před domem zametené a všude je
uklizeno, což nebývá typické.
Je tady fotbalové hřiště, jako v každé vesnici, ale co nikdo ještě
neměl, jsou startovací boxy pro závodní koně a běžecká dráha podél
cesty. Docela mě rozesměje nápis, turistické informace, na jednom
domě. Zeptej se toho pána za oknem, kde tady rostou kroenleinii.
Trpíme sarkastickým humorem. A tady musí bydlet kameník, lavičky a
stolky u laguny jsou ze žuly. Schody a opěrné pilíře taky. Laguna?
No jo, laguna. Přitéká sem po dešti nahnědlá voda, ale určitě během
pár dnů bude modrá jako obloha.
Vyhrabali jsme se na náhorní plošinu a vůbec
jsme neočekávali tolik kaktusů. Co krok, to kytka. Plodů moc nemají,
ale máme zábavu.
Kolem prochází někdo místní, kdo upravuje cestu
po dešti. Nejdřív jsem si myslela, že je trochu blázen, že mluví
nahlas, ale mluvil do vysílačky. Zda s dispečinkem silnic nebo
s manželkou, nevím. Bavili jsme se o krásné krajině kolem. Nabídl mi
místo na nocování za jejich domem u potoka. Hezké je to od něj, ale
je dopoledne a my se budeme vracet. Zapomněla jsem se ho zeptat, zda
cesta končí nebo někam ještě vede. Odsud z Quebrada de Los Condores.
Nazpátek prověřujeme lokality G. castellalanosii. Vylézt na
skálu, prodrat se křovím blíž ke kytkám. Výška 1356 metrů.
Už jsem dole, Martin ještě někde ve křoví. Slyším náklaďák a volám
Martina. Myslela jsem, že autem zajede kousek dál, ale nějak se
nemůže odtrhnout z lokality, tak napral auto až úplně ke skále.
Náklaďák projel. Martin se vrátil pro plody. Slyším něco přijíždět.
Je to bagr. Nakonec na Martina čeká místo za skálou. Dáme si polední
pauzu u laguny. Chléb s taveňákem zaplnil naše žaludky. Přijíždí
auto s dvěma chlápky a jeden z nich chce vědět, zda už projel
kamion. Holt tady je kamion každý náklaďák. Abych nezapomněla na
zastávku na hřbitově. Malý hřbitov za vsí se pyšní s jednou hrobkou
z černého mramoru.
Na Digue de Olta Martin sbírá plody. Myslím, že
jich tu je dost, tak nic nesbírám. V autě vidím jeho smutné oči,
nemá semena. Prosím tě, dej mi pinzetu, já ti pro plody skočím. Jak
jsem řekla, tak se taky stalo.
V horkém pozdním odpoledni nás očekává El Quemado a poslední
lokalita. Martin září. Proč asi. Hodně kytek a hodně semen. Mám
vyfocenou legrační kytku, G. schickendantzii, s velkými plody
kolem jejího těla.
Velký kytky nemůžou bejt velký tak jako můj
hlad. Copak bude dobrého k večeři? K večeři jsou bagety se zeleninou
a milanesou. Martin ještě koupil teplé křupavé housky. Dvě jsem
zbaštila okamžitě, neměli šanci vychladnout. Z Chepes jsme dojeli až
do Chepes Viajo, zaparkovali jsme před balneariem a pustili se do
jídla. K autu se přihnaly slepice, chtěly si zobnout. Hodila jsem
jim kus salátu, ale jednou si klovly, ohrnuly zobáky a pustili se do
mravenců, kterým salát zachutnal. To je potravní řetězec.
Spokojenost. Ještě se zeptat na nocování. Ani
nemusím. K autu přichází správcová a sama nocování nabízí. Dostala
jsem od ní telefonní číslo, kdybych něco potřebovala. Nic jsem
nepotřebovala vysvětlovat, protože jsme tu byli už vloni. Kolik
budeme platit? Nic. Usmála se a odjela. Nad hlavami nám něco
vyprávějí papoušci, nemám tušení, co.
Popřeju jim hezkou dobrou noc. Vše je v pořádku,
telefonní číslo na Jesicu, 2644504743, nebudu potřebovat.
|
