|
Den dvacátý třetí…
23. ledna 2012
Krásná a dlouhá noc. To miluju. Oceňuje nocování
Martin. Tolik hlasů zvířat. Všechny ale přehlušily žabí námluvy.
Kvákání a skřehotání bylo slyšet opravdu až do rána.
Je zajímavé, jak i my zase po ránu vnímáme siestu východu sluníčka.
Já s Lumírem sedíme na velkém balvanu a posloucháme zpěv ptáků.
Martin atmosféru probouzejícího se údolí zaměnil za disco stánek
s jeho oblíbeným tuc tuc. Dneska vyrážíme docela brzo.
První lokalita za Tintigasta nám nedá nic zadarmo. Kde jsou ta
baldiana? Tú tú tú. Hele Lumíre netrub a ukaž mi, kde ty kytky jsou,
směje se jeho troubení Martin.
Cuesta Tintigasta je na baldiana bohatší. Miluju
skály, pampovou trávu, svit sluníčka a chladivý svištící vítr. Území
nikoho.
Na rozlehlých svazích se pasou koně, kozy a
krávy.
Chceme už odjíždět, kluci zapsali lokalitu a já slyším mekot
kůzlete. Jdu se podívat a volám na něj, kde jsi, pojď ke mně.
Opravdu malé kůzle přihopsalo ke mně a nechalo se i pohladit.
S kůzlaty je to jako s dětmi, někam se zatoulaj a pak hledaj mámu.
Kluky napadá, že bych ho mohla dát do kufru a měli bychom o jídlo
postaráno. Brutalita, pánové, v tom s vámi nejedu. Nemůžu zneužít
důvěřivosti toho malého hnědookého stvoření. Martin mě chce nafotit,
ale malá koza je chytrá a poodběhne pod strom. Má z něj vítr. Tak
jako my všichni doma.
Sjíždíme dolů do El Portezuelo. Tyto sjezdy jsou
pro mě na jedné straně obdiv k lidskému umu, na druhé straně při
pohledu z vršku po svahu kopce dolů docela muka, která se skloubí
s pozorováním nádherné přírody.
Mraky visící z oblohy jsou jako okopírované z
naivních obrázků. Konečně dole. Přejeme vám hezký pařák v městě
Catamarca. Koupit vodu a jídlo a rychle pryč. Směřujeme do provincie
La Rioja. V San Salvador pěkně topí. Netroufnu si říct, kolik stupňů
by bylo na teploměru, pokud bych ho měla, ale přes čtyřicet určitě.
V autě je klimoška, ale velitel pokud vidí zajímavý terén na
platygona, zavelí k opuštění příjemného doupěte, útočiště před
padnoucím horkem.
Jdeme. To je terén. Vysoký píchající křoví,
jejich větve se proplétají navzájem, mnohokrát je to jako
v labyrintu. Dovnitř se dostaneš hravě, ven není cesta. To snad není
možné. Zase žádné kytky. Aspoň shickendantzii nám udělalo radost. Je
pěkně vytrněné a má i plody. Otáčka a frrrr rychle pryč.
V Casa de Piedra Martina láká zastavit. Jdu
s ním, Lumír nechce. Neuvěřitelné dusno mi už nevadí a ani ostny
křoví zabodávající se do kůže. Co ale je šílené, jsou zas ty mouchy
slepuchy. Černé jejich roje berou útokem celé zpocené tělo, a co je
nejvíc rajcuje, jsou uši a nos. Nešetřím vulgarismy vůči nim.
Nemůžu utéct, hledáme platygona. Jo. Bomba.
Martin našel první a pak už jich najdeme hodně. Malá, obří a také
i kvetoucí.
Házím si přes hlavu bílý hadr, na který si
vždycky lehám při focení na rozpáleném písku. Nic nepomáhá, pomůže
jen zmizet.
Po super Aničce následuje větší přesun, který
zakončíme na Digue Olta. Krásný večer. Uvaříme torteliny plněné
masem a špenátem. Začíná se zvedat vítr, ženou se černé mraky. Na
hladině vody jsou vidět vlny narážející na břeh.
Stan je postavený. Martin stále nevěří, že by
mohlo pršet. To se přežene. Lumír je přesvědčený, že bude. Je to
tady, pěkný slejvák přečkáváme v autě. Martin ještě utře vodu na
folii pod stanem, protože ji nezajistil kameny a natekla na ni voda.
Je po dešti… zazpíval Martin na dobrou noc.
Pokračování
příště…
|
