|
Den třicátý druhý a třetí…
1. února 2012
Ráno jsem poděkovala a rozloučila jsem se s
majitelkou. Suerte. Nikdo z nás netušil, že se dostaneme opět do
Pampa de Olaen. Byli jsme tu v roce 2008 na slavnostech svaté
Barbory.
Projíždíme velké širé Olaenské lány.
Kluci tu mají lokality G. monvillei.
Já si fotím okolí. Škoda jen je, že jsem si
nestihla vyfotit malého černého ptáčka, který má leskle červenou
podprsenku.
Zajedeme se podívat na Cascada de Olaen,
protože minule v řece nebyla voda.
To je divné, že jo. Za 500 metrů jízdy autem k
vodopádům vybírají 30 pesáčů. Jdeme pěšky, ne?
U kostela se mě několik lidí ptá na cestu ke
kaskádám. Ráda vše vysvětlím. Docela mě to i baví. Na druhou stranu
se pobavím, když něco řeknu a Lumír dodává po jeho: „Tož, tam je
také malé parkoviště.“ Martin se uchechtává, takového sebevědomého
Moraváka jsem už dlouho neviděl.
Začínáme se přesouvat blíž k městu Cordoba. Hele Parillada, tady
musíme zastavit.
Číšník nás usadil ke stolu s výhledem na řeku. Kluci si objednali
pivo.Naservíroval nám předkrm, kde byly různé druhy salámů, sýrů a
zeleniny. To nemůžeme sníst. Snědli jsme a ještě jsme každý spráskl
biftek přes celý talíř. Ale ten byl.
Hledáme nějaký camp blízko letiště. Digue San Roque je naším
posledním místem přes noc. Míjíme jeden camp za druhým, až nakonec k
jednomu zamíříme. První, co uděláme, je převlíknout se do plavek a
hurá k vodě.
Hladinu jezera brázdí motorové čluny a kachny. Občas zahlédnu
kormorána, jak si přilétne ulovit rybu. Dokonce dva kormoráni se
začínají honit pod hladinou. Martin pere a sesypává semínka, my s
Lumírem začínáme balit.
A co teda s tím autem? Šoupnout ho do přehrady asi nemůžeme. Vodu z
přehrady na mytí použít můžeme. Do šestilitrové flašky nabírám vodu
a jde se na to. Od prachu chci nějak ošolichat vnitřek a Martin
postupně namáčí nánosy bahna kolem celého auta.
Nakonec opalovacím krémem naleštím černé plastové plochy a můžeme
říct, že auto je jako nové. A co teď budeme dělat? Vždyť je málo
hodin, nemám rád, když nemám do čeho píchnout. To byl hlas Martina.
Hele kluci, tak co jít na procházku kolem jezera?
Je večer a poslední sprchování, poslední večeře a poslední spaní ve
stanu je tady. Ty brďo, to nám to rychle uteklo.
Nad stanem ve větvích stromů se usadily volavky. Mámo, jdi se
podívat, jak se hádaj. Martin začal mávat rukama a napodoboval
jejich hašteření. Lumír si sednul ke stolu, položil před sebe
nedotknutou plastovou láhev se slivovicí a začal rozlívat po
kalíšku. Jednu Martinovi, jednu sobě. Díky, vaše moravské bílé zlato
nepiju. Myslím, že tahle slivovice procestovala kus světa a ještě se
vrátí do rodné hroudy. Určitě by to chtělo zapsat do knihy rekordů.
V noci všechno na chvíli utichlo až do doby, kdy do kempu přijelo
auto a probudilo všechny ptáky, kteří zase začali klapat zobákama.
Martin na jejich žvásty neměl nervy a na rovinu jim řekl, že nemůže
spát, ať odtáhnou. Zamáchali křídly a byli pryč. Ale to vím, jen z
vyprávění, já spala tvrdě.
2. února 2012
Myslím, že poslední den je něčím zvláštní. Moc
se těšíte domů a zároveň chcete i zůstat trochu dýl. Kdyby let zase
posunuli…? Jenže vždycky něco začíná a zase končí. Už teď se ve
vzpomínkách vracím do Chile. Stále mám před očima barevnou kouzelnou
krajinu. Kdo létá přes Andy, málokdy je uvidí…..ty joooo…ty jsou…
Lepší slova ze sebe nevymáčknu.
Podle Martina jsem introvert a jen tak někomu
nedávám najevo moje pocity. Ale v Chile, kde se stanete součástí
neuvěřitelné přírody, tak tam to teda se mnou zacloumalo. Bystrému
oku Martina nic neuteklo, a o to víc i on měl větší radost, že jsme
tu mohli být spolu a máme něco neuchopitelného, co si odvážíme domů.
Už slyším jeho typické…pamatuješ?...Ráda se
nechám doma prověřovat z lokalit kaktusů. Dopadne to vždycky stejně,
to už vím. Zeptám se, co jsme tam dělali? Aha, zavřu oči a jsem hned
zpátky na lokalitě mezi kaktusy. Jen nechtěj vědět, jak se ty
všechny lokality jmenujou. Nevzdává se i po tolika letech. Tak si to
zopakujem…uvidíš, to dáš...
Myslím, že ne … a basta.
|
