|
Den dvacátý sedmý…
27. ledna 2012
Pokud se něco děje kolem stanu, jsem hned
vzhůru, na rozdíl od kluků. Během dne můžu slyšet několikrát
oblíbenou otázku Lumíra: „Co se děje“? V noci nás navštívil kůň a
ráno mi nikdo nevěřil, že tady byl. Stopy kopyt v písku byly jasný
důkaz. Třeba mě vzbudil proto, abych se podívala na oblohu plnou
hvězd. Nádherná noční podívaná za doprovodu žabího kvak… kvak. Ve
vesnici Altautina vyběhneme na kopec a nafotíme hodně G. vatterii
altautiense.
Dneska to bude den s velkým N. Den jako Nataliae.
Na lokalitě La Sola nás malinkaté kytky nataliae přivítaly s většími
čokoládovými G. ochoterenai. Pro Martina to není příznivá
situace, kytky už odkvetly a plody roznesli mravenci. Pro mě je to
relaxování. Mám otevřené okýnko a vítr mi přináší zajímavé vůně
kvetoucích rostlin. Co to ale voní?
Nekvetou, tak si vyfotím krásně růžově kvetoucí
Acantocalycium.
Divný, že jo? Páv chodí po náměstí. Přistřihli
mu křídla, aby jim neodlétl. Za vesnicí klove do nějaké kořisti
orel. Jasně že na nás nebude čekat. Neodletěl daleko, jen si sedl do
koruny stromu. Neboj, maso ti nevezmem, jen tě Martin natočí.
Dalším zážitkem je přejezd přes Cuesta de
Altautina. Pohledy z cesty do údolí přes balvany skal, kde sluníčko
postupně začíná nasvěcovat část za částí.
Lumír chce navštívit kaktusáře v Mina Clavero,
kde už byl několikrát a my taky. Opět se nám podařilo nenajít
správnou cestu. Mysleli jsme si, že jeho dům je blíž k městu.
Nakonec jsme u jeho Museo Comechingón otevřeli vstupní dveře. Byla
to jen krátká zastávka.
Co však musím zmínit je, že i toto město se
postupně stává turistickým centrem. Vidět frontu turistů v informačním centru, které bylo liduprázdné po celou letní sezonu, je
nevídané, ale samozřejmě ku prospěchu města. I wifi free je tady po
celém městě.
Kousek za dalším městem Taninga máme lokalitu
G. intertextum moserianum s něžným bílým květem.
Oči jsem odtrhla ze země a v dálce uviděla horu
ve tvaru kužele. O kus dál jsem zahlédla z palmového háje kopec
připomínající Milešovku.
Přejíždíme most přes řeku, která se vlní mezi
obrovskými balvany. Kluci diskutují o tom, kde by mohli růst
gaponi a taninganense.
Super nápad sjet k řece se vykoupat. No řekni,
Petro, kdy ses koupala v lednu v řece. Dobré osvěžení i v lednu.
Lumír volá, koukej to zdokumentovat, ať mi věří, že jsem se koupal.
Už chceme nastoupit do auta a jak všichni automaticky v každé trávě
či kamení něco hledáme, najdeme kaktusy. Velitel je kvalifikoval na
gaponi. Jsou tu i moserianum. To je radosti.
Lumír říkal, že taninganense viděl vloni na jedné lokalitě. To bych
je rád viděl, Lumíre. Jak víš, že jsou to ty správný kytky? Od
Jardy. Všichni je mají ve skleníku, prej tady rostou všude, ale
nikdo je ještě neviděl.
Tak je tady očekávaná lokalita, Cañada de
Salas, konkrétní jméno místa je Pozo de Piedra. Taky jsme je
neviděli… nebo jenom nenašli? Já osobně v tom mám guláš po dnešku.
Lumír mě uklidňuje, nic si z toho nedělej, vždyť to je jen jedna
kytka s tisíci názvy.
V písničce Copacabana se zpívá o nádherném prosluněném místě. A proč
lidé pojmenovali tadyto území v provincii Cordoba Copacabana?
Prosluněné místo to každopádně je. Každá krajina je nádherná, i ta
tady. Z pohledu kaktusářského je to plodná krajina. Z pohledu
hledání místa na spaní zapeklitá situace. Cesta se kamsi klikatí a
podél cesty dominuje křoví a za křovím zase křoví. Pojedeme dál a
uvidíme.
Za vesnicí Masa vyskočí cestou na skále několik kaktusů. Co je to?
G. masaense? Odhaduju. Kaktus není žádný fešák, ale kluci
jsou z něj na větvi. Velitel něco mluví o přechodových formách.
Podle mě to kaktusáři dělají tak, že pokud váhají a nemůžou přiznat,
že něco neumí určit, tak tomu přiřadí latinsky zvučný název místa
původu. Zahraju si tu hru a myslím, že masaense je dost dobrý pro
takovou kytku. Než kluci vše nafotí a zdokumentují, pohraju si s focením krajiny.
Stmívá se a místo vhodné pro postavení stanu
nemůžeme najít. Najednou narazíme na podezřele útulné místo před
jednou estancií Carolina. Pod stromy je útulné místo pro stany. Vrata
jsou z masivního dřeva a na obou polovinách se blyští plechová
hvězda. U vjezdu do vrat je zahrádka osázená různými druhy kaktusů.
Vrata jsou u sloupu omotaná řetězem s masivním zámkem. Dům není
vidět. Nicméně jsme rádi, že jsme se někde upíchli. Martin má hrozný
hlad, tak rychle uvařit. Mistr kuchař otevřel sáček s těstovinami a
brokolicovou omáčkou se sýrem. Stačí to jen vhodit do studené vody a
povařit. Voda v hrnci bublá a k vratům přijíždí bublající auto,
smykem se chce otočit, ale my jako slušní občané ho jdeme přivítat.
Seňor je sice nějaký nasupěný, ale co má dělat, z auta vyleze.
Žádáme o svolení si tu postavit stany. No puede,
no, no puede!!! To je roztomilý, Martin ho nepochopil a odpovídá
gracias, v domění, že můžeme. Ale kdepak. Odjíždí. Rychle sedlabeme
naši večeři a začínáme neradi balit. Kdopak to přijíždí? Z auta
vylézá šedivý seňor se slamákem na hlavě a podle těžkopádných pohybů
usuzuju na otylce nebo na starce. Obojí je pravda. Přivalí se k vratům a začíná rezolutně lámavou angličtinou říkat no, no, no, sorry. Privado, dodá španělsky.
Ptám se ještě na nějakou možnost zakempování tady. Vypadá to, že spíš nic než něco. Bomba je, když
Lumír na něj spustí česky. Tam tam dál? No není to rozkošné. Oba dva
seňorové na něj civěli. Třeba jim to připomnělo nějakou tajnou šifru
z minulosti. Co je to za člověka, můžeme se jen dohadovat. Ideální
místo, kde se zašít. Není každý den posvícení. Vždyť má pravdu,
dodává Martin. Mně někdo zaparkovat před barákem na ulici, tak jsem
také ve střehu.
No tak nic, jedeme vstříc nočnímu pátrání. Dálková světla jsou
namířena na cestu a my jen otáčíme hlavou doprava a doleva.
Pozitivní myšlení nás neopouští. Martin něco zmerčil. Vypálený plac.
Popílek z keřů se usadil na zemi, ale místo je bez keřů. Hurá, jdem
stavět stany. Přes spáleniště …neochvějně dál… i nezapomenutelná
píseň z mládí nám pomáhá při noční práci. Rychle do stanů, přihnal
se vítr a popílek si tu bude tancovat celou noc. Tož Lumír, je to tu
jak u vás kolem Ostravy. Popelovou brou.
|
