|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
31. prosince 2013
Neodlítli jsme. Martin hledá kolík a klíče od auta. Kolík má, klíče
ne. Klíče…klíče… jo, mám je v teplákách. Jeho tepláky, jsou jeho
pyžamo. To znamená vybalit věci na spaní a složit ještě jednou. U
řeky myjeme auto. Prach musí pryč. Je dobré dělat nechápající
manželku. Tak mi zbyla jen na mytí polovina interiéru. Nohy v řece
studí natolik, že po chvíli je necítím vůbec. Co je škoda? Fotit
skály ráno. Sytá večerní barva je po ránu docela vyblitá. Vyfotíme
místo ve skále se svatou pannou a poprosím u ní o dohled nad naší
cestou.
Vstali jsme docela brzo. My teda ano, ale kdopak by vstával tady a
otevřel obchod pro hladové turisty. Kolemjdoucí seňor nás posílá do
kiosku do kempu. Vidíš, mámo, to se mi na Argentině líbí, že jim
nejsi lhostejný.
Podruhé. Podstatně víc, má Martin rozzářené oči. Na přehradě míjíme
auto, z kterého se vyvalila dlouhonohá, nahoře s velikostí šest,
pěkná kočka. Zapózovala svým dvěma obdivovatelům. Souhlasím s
Martinem. Pěkná teda je. Jedovatě zamumlám, že taky zestárne.
Zapózujem si taky, ne?
Kdybych na začátku dnešního výletu věděla, jak to dopadne, tak ten
nápad jet do El Bosque Petrificado odpískám.
Nebo ne? Martin odpískal park Santimiento
už včera. Tvrdil, že zkamenělý stromy musí být všude. Něco
jako kaktusy. Taky rostou všude. Cestou si zajedem na dvě
místa, kde bychom je mohli nalézt. Jedeme, jedeme.
Ty krávo, málem jsem do vás narazil. Tím myslel tři ovce,
nečekaně skočící do cesty. Kolem dokola a i na cestě to
vypadá, jak když tu nějaký malíř rozsypal pastely. Od bílé
přes okrovou, zelenkavou až k tmavě červené. Ptáci si
nabrali barvu do peří taky. S oranžovou pod zobákem to je
frajeřina.
V dáli pod kopcem se pasou dva sněhobílí koně. Realita nebo
pohádka? Za černým mrakem ostře svítí slunce. Mám ráda
pohádku. Přiklusali z nebe.
To je legrační. Na přejezdech mezi estanciemi stojí hadroví
panáci. Až pojedeme nazpátek, požádám je o společné foto.
Hlavně vy pane, v tom kvádru, počkejte tu na mě.
Krajina vypadá slibně. Černé kopce, šedý prach, velké
masivní černé balvany. Estancia El Bosque, brána a zámek…a
je tu konečná. Žádný zkamenělý dřevo. Mám špatnou náladu a
jsem smutná. Kecám, to je jen souvětí z učebnice češtiny pro
cizince. Ne! Nálada je vý..vý..výborná. Začalo pršet,
ochladilo se na dvanáct, tak drkotám zubama.
Až teď jsem smutná. Strašák v kvádru odešel. No a co. A vy,
mokrý strašáku v pytli, mohu se vyfotit s vámi. Ne! Jen z
auta si vás mohu vyfotit…oukej, snad si nemyslíš, že mě tím
naštveš.
12…16…19…16… a zase 12 a 10. Teplota, jak
na houpačce během několika minut a na krátké vzdálenosti.
Leje a pastelové barvy jsou mnohem sytější. I ta salina
zoranžověla. A máme tu zpět 19. Černý mraku, černý mraku, že
nás nedohoníš?
Dohnal v Paso De Indos. Rychle něco koupit a pryč. Mrak
se zasmál a pustil na nás ledovou sprchu a i trochu sněhu.
Brrrrr. To je kosa. 7,5 stupně.
Topení v autě nás zahřeje. Silvestrovské menu na palubě
coche. Banana, pan a queso. Feliz año nuevo. Jedem na Esquel.
1. ledna 2014
Jsem pověrčivá? Možná, jo. Možná, ne. Říká se, jak na Nový
rok, tak po celý rok.
Co mě čeká každé ráno? Zima…vítr…snídaně do stanu…pokud bych
byla ještě větší blázen, než jsem, stan si doma postavit
můžu, ale snídani do postele, tak to v žádném případě ne.
Teda jako pro mě. Jediný, kdo v naší rodině má výsostné
povolení snídat všude, je Martin. Bude-li zima, zahřeju se.
S větry si nějak poradíme.
Změnila se trochu vegetace. Zřejmě si na ní pochutnávají už
jen krávy. Cestou slunce proráží mraky. Ale stále poprchává
a fouká silný vítr. Tak širokou duhu, která se napila v údolí před námi, jsem ještě nikdy neviděla.
Kvetou bodláky, nočenky a divizny. Patagonská flóra má
svůj čas. Její krásu jsem mohla obdivovat při první návštěvě
v roce 2009. Provincie Neuquén nabízí nejkrásnější přírodu
celé Patagonie.
Jeho název se čte odpředu stejně jako
odzadu. Neuquén…neuquen.
Vyprahlá step převládá na většině jeho území. V jihozápadní
části však ustupuje oblasti dlouhých ledovcových jezer,
hustých lesů a vyhaslých sopek. Střednímu Neuquénu se říká
Dinosauří ráj, jelikož ukrývá či odhaluje velká naleziště
fosilií.
To je krása, ale chčije a chčije. Jezera si navlékla šedé
pláštěnky. To je vyloženě na spaní. Musíme někde zastavit a
udělat kafe. Ve Villa Mascardi pod přístřeškem autobusové
zastávky na lavičce. Vše vymyslel Martin. Popíjet kafíčko,
zobat sušenky a vypláchnout si hrnek vodou z okapu. U Lágo
Mascardi, typická Mascardiho siesta.
Další předpověď počasí. Tak posloucháme. Mlha, zataženo,
přeháňky dešťové, silný vítr a 7 stupňů. Pokud jste v autě a
zapnete si topení, tak ta kosa za oknem není tak hrozná, jak
skutečně je. Všimla jsem si, že si Martin natáhl dlouhé
kalhoty značky Humi. Taky mám vohoz jak ze salónu. Zimní
ponožky, pucháče, cyklistickou bundu Kalas, maskáčovou sukni
a klobouk a la Felix Holzman.
Končíme siestu pod okapem a radujeme se, že teplota venku se
trochu pohnula. Zajedeme si zavzpomínat k Lago Nahuel Huapi.
Tenkrát bylo horko. Kvetly kytky, které lemovaly břeh jezera
svojí sytě oranžovou barvou. Hmmmm. Už odkvetly.
Kdopak to tady parkuje? Policie z Rio Negro. Taky
se kluci policajtský umí pěkně zašít.
Další informace o počasí je příznivější. Oteplilo se na 12 a
je polojasno. Jenže jsem zapomněla dodat, že ta předpověď
platí pro území před námi. Neotáčet se dozadu. No jo, tak
nebudu. Nebo jo? Obloho! Jsi fakt černá kompletně, od shora
až dolů.
Co bych si vymyslela za aktivitu? Hlásím jen počasí. Třeba
bych mohla cestou trhat levandule, usušit je, ušít vonné
pytlíky. Jen abychom je nepopletli s těmi na semena pro
kaktusy.
Moment, musím se vrátit k počasí a zaznamenat změnu. Je 15
stupňů, po proudu řeky Rio Limay vlevo je zataženo, vpravo
sluníčko. Díky pravé straně můžeme zastavit na Amfiteatro a
jen žasnout, jaká to je nádhera.
Řeka unáší několik človíčků na raftech. Je rychlá a
široká, bez peřejí. To je jízda. Přímo pohádková. Koryto
řeky se vyzdobilo písčitými meridiány a ostrůvky usadilo
uprostřed toku. Svahy podél řeky se vyfešákovaly
jehličnatými porosty a na vrcholky kopců usadily kamenná
sousoší.
Seňor mistr stvořitel si vyhrál. Nejvyšší místo je
pojmenováno jako El Dedo De Dios. Opravdu to tak je. Prst
Boha ukazuje a říká: Sem postav to a sem zase tohle.
Postavil toho dost.
Na řece vidíme i pstruhové sádky. Táto,
mámo…co bude k večeři? Trucha na grilu. Několik kilometrů
dál…a řeku pohltila Embalse Piedra Del Aquila.
Stavíme a fotíme, ještě a ještě. Ty jo. Jak
mě to fotíš? Chci tam být vidět celý.
Červeňas by ti dal, kdyby viděl, jak mě
fotíš. I prsty u nohy musíš vidět. Fakt? A platí to i v tvém
případě? Tak proč, když mě fotíš, prsty mi usekneš. Hele
Martine, mám jinou školu. Ha. Petro! Vyfotím tě znova.
Podívej se. No…hrůza. Mám ufilklé ruce.
A je tu písečná bouře, všechno zavřít. Pod námi je vesnice
Alkura. Domy, stromy, všechno je zaprášené. Rychle pryč po
mostu přes přehradu.
Jsme zpět v provincii Neuquen. V Piedra Aquila nabíráme
benzin a máme plán zůstat v balneariu. Oteplilo se na
dvacet, ale vítr se nezklidnil. V balneariu všechno lítá.
Tady stan nepostavíme.
Před Picún Leufu kolem Emblse Ezequiel Ramos Mexía už
ručička teploměru poskočila o tři dílky, ale žene se další
písečná bouře. Původně chtěl Martin jet na Cutral Cú, jenže
jsme najeli na prašku, a představa hledání místa na spaní ve
větru a kilometry navíc, nás donutila názor změnit. Kousek
odsud byl kemp. Vrátili jsme se a stan postavili mezi
stromy.
Majitel, když slyšel, podemos ducharnos, zakroutil hlavou.
Sprchovat se tady nedá. Ale dá, našla jsem sprchu u
venkovního bazénu. Martin to má zorganizované. Stan, sprcha,
večeře a spát. Já zatím na sprchu čekám. Ledová romantika za
jasného nebe plného hvězd. Jdu do toho. Po večerní rychlé
spršce jsem pod hvězdami za Martinova pochrupování usnula.
Argentina
2013/2014 - díl 1. |
2. | 3. |
4.
|
