|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
2. ledna 2014
Vypadá to na sukni. Modré nebe, slabý vítr a 15 stupňů. Směr na
Neuquen. Přeci se na tu kostru do muzea podíváme. Villa el Chocon.
Od roku 1988 začali paleontogové odkrývat
zkameněliny největšího býložravého sauropoda a největšího
masožravého dinosaura, jací kdy byli objeveni.
Není snadné si představovat, jak se po širokých pláních obří
dinosauři potulovali.
Městečko je malebné. Původně bylo postaveno pro dělníky pracující na
stavbě přehrady. Zdejší Museo Municipal Ernesto Bachmann vystavuje
největší atrakci města, prakticky kompletní 100 milionů let starou
kostru Giganotosaura cardinii, objevenou v roce 1993.
Tento tvor dokonce zastiňuje i Tyrannosaura rexe. Měří úctyhodných
13 metrů na délku, 4,7 metru na výšku a vážil odhadem osm tun.
Buenos dias. De donde estás? Paní v pokladně, jakmile nás uvidí,
rychle nás zdraví jako první. Před deseti lety bylo vstupné 1 peso.
Dneska 20.
Bude pravdou, že sem muzeum během několika let
přivítá víc návštěvníků i za vyšší vstupné. Dívám se na sondu, která
vytáhla z hlubin země vzorky materiálu z různých vývojových období.
Napadlo mě, co na to říká proti evoluční teoretik.
Ve městě Neuquen skákneme do obchodu Jumbo pro pan
a něco k tomu.
Martin zrychlí, když se blíží gymna nebo panaderie. Zkoumám, zda se
dá být měsíc bez sladkostí. Zatím se mi daří.
Pokračujeme po 151 na Contrial mezi řekami Neuquen a Colorádo.
Zavlažovací systém zásobuje vodou ovocné sady.
Zastávka na kafe. To není prdel, dát ve větru lžičku cukru do
Martínkova hrnku. Nejdřív mi cukr odfoukl projíždějící náklaďák, pak
vítr shodil sáček zatížený kameny ze stolu a i hrnky. Neuhlídala
jsem to. Do třetice jsem se zavřela v autě, abych nabrala kafe
znova. Kde jsi? Volá Martin, voda bude studená. Hrnky musím schovat
pod bundu, aby mi to nesebral vítr.
Valíme po Ruta 131 na Santa La Pampa. Dnešní předpověď je fádní, 25
– 29 stupňů, slunečno a větrno.
Na velké ploše je rozeseto mnoho těžních věží. Jsme v El Cartel. Tak
jak roste teplota, roste i cena benzinu. 9,07 za litr. Na půli cesty
mezi Puelen a Chalileo je odbočka na Cerro Centinella. Martin
uvažuje. Nemá tady náhodou Jarda sběry? Zastávka. Jsou tu leukanty a
opuncie. Včera jsem dostala květ bodláku, dneska květ opuncie.
Martin je pozorný. Hned na to jsem si do prstu zapíchla blochidie.
To mi nevadí. Co mi vadí? No že ta vůně žlutého květu nepřerazí ten
smrad z Martinova ručníku.
Martine, hoď ten ručník někam dozadu, je to fakt síla. Tak jako v
Ice age 3, jsem se před vyslovením smrad ujistila, jestli ten závan
nevychází z mé strany. Jsem v poho. Deodorant to jistí. Mám mini
vzorky perfémů, tak co kdybych mu ten ručník přeznačkovala?
Míjíme dvě saliny. Salina De La Perra a Grande. Žár a rovná silnice.
Jen chybí melodie z filmu Tenkrát na západě. V navigaci je bod Punta
Del Aqua.
Další kontrola. Otevřete kufr. Máte ovoce? Ne. Přehazuju nohu přes
igelitku. Kde pod sedačkou mám dva banány. Poplatek za kontrolu.
Děkujeme za účetní doklad a na shledanou.
V Punta Del Aqua vystupuje za obzorem několik kopců s černými
kameny. Ten první, zřejmě nemá rád gymna, jelikož nacházíme jen mini
opuncie, leukanty demnosy, tefráče a sohrencie.
Před vsí je dobré místo na spaní. Už se těším na pivo. Za 16 pesáčů
a přímo z lednice. Avez je určitě lepší než Gilmes. Tak ochutnám.
Při otázce, zda jedeme s Dakarem, mě trklo, že je možná uvidíme.
Ještě prozkoumat kopec druhý. Taky nic. Den končíme večerní siestou
u řeky.
A prej, že jsme ujeli před větrem. Martin šel
raději přeparkovat auto, aby nám náhodou nespadla na kapotu větev.
No… je holka větev trochu suchá. Rozsvítili nám pouliční osvětlení.
V noci přijela dvě další auta.
3. ledna 2014
Ráno balíme stan. Je už bez kolíků. Najednou se zvedl vítr, stan se
mi vytrhl z ruky a stylem salto mortale se mi začal vzdalovat. To
byla akce. Malá rozcvička hned po ránu. Akce chyť stan. Kluci s
křevinořezama, kteří začali s úpravou okolí řeky, měli ze mě tak
trochu srandu.
Vracíme se včerejší cestou něco přes kilometr, a pak najíždíme na
179. G. striglianum si našlo místečko pod zelenými keři akácií. Zem
vypadá, jak kdyby vylítly saze z komína. Plody jsme neviděli, tak
popojedeme.
Cesta je kamenitá. Někdy šutry vystřídají naváté jazyky písku.
Vidíme hodně koní, kvetoucí agáve a dokonce i orla, sedícího na
silné větvi nejvyššího keře. Martin dělá další průzkum, mně se
nechce. Óóóó…přináší mi z lokality květ leukanty. To potěší, jen si
moc nezvykat na pozornost partnera. Někde jsem to četla.
Za estancií Villa Caliente, prosím o zastavení k průzkumu. Proč
budeme zastavovat, když mám za pět kilometrů lokalitu. Nechápu. Chci
zastavit prostě tady a basta. Ještěrko, pomoz mi, kudy mám jít? Kde
jsou kytky? Musíš být můj spojenec. Vidím gymno i s plodem. Jéžiši,
vždyť je tady jen pět semen. Čapnu plod do ruky a svírám ho pěkně
pevně celou dobu. Odevzdávám ho šéfovi až v autě. Našla jsem ještě
jeden. Štěstí nám přálo. Další plody a ještě k tomu zralé.
Dál na Los Toldos, pak na Malvinas. V korytu řeky
zůstal asi metr široký pramen. Pereme vše, co se dá. Je tu nová
cesta na Malargúe. Vidíš, můžeme jet na plameňáky. Tak ne… máš
pravdu, plameňáky jsem viděla a jeskyně je dobrá maximálně pro
speleology. Naše české krápníky jsou hezčí. A co takhle navštívit
nějakou bodegu, když jsme ve vinařské oblasti? To bych rád viděl,
domluvíme se večer.
Podívej se na mapu Los Malvinas. Jedna hlavní ulice a ostatní další
se jmenujou calle 1, calle 2, a pak tak dál až do 20. To je dobrý,
co? V San Juan je cena benzinu různá. Pokud je cena dobrá, benzin
nemají, nebo mají a u pumpy je nekonečná fronta. Čekat se nám
nechce, natankujem za 9,90.
Vesnice La Tosca, Rio Seco De Las Peňas. Necháváme auto pod vysokým
topolem ve stínu a hurá na lokalitu. Zajímavé. Strigliana milují
písek a řídké keře. Koukni, je tady. Mám ráda takhle rostlý kytky, s
tvrdou epidermis a silnými trny.
Projíždíme městem Tunuyán. Martin dělal nějakou šingrošádu. Hledá
lokalitu, pak nehledá, zase hledá a nehledá. Říká, že na lokalitě je
vinice, pak zase není a je.
Nemám o tom přemýšlet a hledat raději kemp. Kemp jsem našla.
Důležitější je cesta pro plody na lokalitu Zapata. Martin je zpátky
do pěti minut. Stejný kytky, stejný místo. To je hustý. Mravenci
vybrali jen dužinu, tím očistili plody a nechali je uvnitř. Servis
na jedničku. Cedule na kempu říká paso.
Tak teda paso. Vjeli jsme do sadu.
Pokračujeme dál. Hezký. Majitelka mluví anglicky. Je docela
ukecaná. Dohodli jsme se na 90 pesáčích za noc. Ukázala nám
svou pýchu, netradiční kemp. Yes, dobrý, souhlasíme. Při
registraci Martin odešel a baba řekla líbezně, my darling,
90 for each. Volám na Martina. Mávnul rukou. Je to síla, ale
co naděláme. Uvařím těstoviny a omáčku ze čtyř sýrů. Dáme
spršku, kafčo, pokecáme o zítřejším plánu, o návštěvě
vinice. Mám informace od seňory, že vinice je krásná a
bodega taky. Majitel je bohatý Holanďan. Necháme se
překvapit.
4. ledna 2014
Další noc pod Jižním křížem končí. Me duche y después desir
adiós…
Říct sbohem kámošce a vulkánu. Jeho jméno
se překládá jako místo čekající na hvězdy.
Dostala jsem instrukce, kde najít slavnou bodegu. Rovně,
doprava, stále rovně, doleva a hned doprava. Finca La Pampa.
První, co Martin řekne, když uvidí místo patřící
Holanďanovi, je mauzoleum. Musím jen souhlasit.
Jsme tady brzo. Máme hodinu čas. Vidíš, to jsme
klidně mohli koupit broskve přímo ze sadu. Jdi zjistit, co a jak,
zatím se podívám na kaktusy kolem. To si jen chlapec myslel.
U zaparkovaného auta se zapnul kropící systém. Martin mluví něco o
prdeli a natáčí trysku směrem od auta. Teď přichází silnější do
prdele. Přibouchl dveře a klíčky nechal v autě na sedačce na
fotobrašně. Klasika. Lumíre, teď musíš pěkně škytat. Kdybys věděl,
jak na tebe vzpomínám, jak sis zabouchl dveře, když jsme tady byli
spolu. Nechápali jsme, jak se to auto jen tak může zabouchnout. A je
to tady znova. Nejsi tu s námi, ale s Martinem to máte fifty fifty.
Jdu se zaregistrovat do recepce. Požádám o pomoc.
Přes gumu dveří rveme drát do auta. Tolik neúspěšných pokusů.
Podařilo se mi drát zkroutit a ohnout tak, abych ho zastrčila za
kliku. Podaří se, ale musím jít. Tak Martine, víš, že ti držím moc
palce, ale odcházím. Jen nezavírej oči. Dobrý a divný zároveň, máme
každý svůj individuální program.
Hele informační brožura. Copak se tu dočtu?
Cílem Salentein je skloubení přírody, vína a místní
komunity. Jde o závazek společnosti dát lidem pracovní
příležitosti a školení.
Salentein leží v provincii Mendoza, nejdůležitější vinařské
oblasti Argentiny. Salentein se dostává do povědomí
zákazníků vizí vysazování tradičních odrůd a uplatňování
evropského umění.
Nádherné vinice se uskupily do tvaru kříže.
Tak mohou šetrněji manipulovat s hrozny.
Budova je vystavěna do čtyřech křídel. Každé z nich má dvě
úrovně. Část nad zemí je domovem nerezových tanků a
francouzských dřevěných kádí pro kvašení a skladování.
V podzemní části dozrává víno v dubových sudech. Víno může v
těchto dvou úrovních proudit pomocí gravitace systému.
Čtyři křídla se sbíhají do kruhové centrální
místnosti, která připomíná amfiteátr, který byl inspirován
starověkými klasickými chrámy. V podzemních sklepech se přirozeně
udržuje teplota na konstantních 12° C (53,5° F) a 80% vlhkost
vzduchu. Víno zraje v malých (225 l) francouzských dubových sudech.
Kapacita sklepa je 5000 barelů.
Nesmí se zapomenout na původní kořeny vinic.
Misionáři se zde usadili v 16. století a kultivovali některé z
prvních vinic v regionu. Salentein je pyšný na degustační místnost
s klenutým stropem, který je ručně malovaný barvami z přírodního
kamene ženami z místní vesnice. Začíná můj program v malém
promítacím sále. Tak se podíváme pěkně pod pokličku nejslavnější
bodegy tady. Možná uvidím něco, co nenapsali. Zjistím to svým okem
nepijavce?
Poslouchám něco o historii vína a takové
klišé, že ve víně je pravda. Další část filmu nás provází
čtyřmi ročními obdobími v Salentein. Ideální místo pro
pěstování vína. Úrodná půda s původní vegetací, která mezi
řádky s vínem pomáhá růstu vína. Asi to tak bude.
Potom nezbytnými pomocníky jsou voda z hor, čistý
vzduch a teplota neklesající během zrání hroznů pod 19 stupňů. Hmmm,
je to tak.
Film končí a čeká mě prohlídka sklepů. Víno vyrábí
průmyslově a i tradičním způsobem.
Zajímalo mě, jaké vzdělání potřebuješ k práci na průvodkyni. Být
šikovná. Rychle se zaškolit, angličtina nemusí být perfektní. Holka
se omlouvala Američanům, že mluví špatně, jelikož anglinu začala
studovat před třemi týdny. Kecy, kecy, ježek v kleci.
V tomto případě mohu potvrdit, že slib dávat práci místním dodržují.
Strýcu, není to malá víska na Moravě a sklípek, ale
tisíce hektarů, tisíce litrů, moc a moc sudů. Velké a malé sudy,
všechny jsou vyrobeny z francouzského dubu. Pravda pravdoucí… sudy a
zase sudy. S dubem mám problém. Sakra. Okem nerozeznám rozdíl mezi
českým dřevem a francouzským. Nekecali, že hodně sudů je umístěno v
centrálním sálu. Do středu mozaiky prosvítá světlo malým oknem ve
střeše.
Můžete si zahrát na klavír. Myslím si, že
než nějaký Holanďan dovede výrobu vína k dokonalosti, tak
jak Japonci vyrábí saké, hodně vína proteče. Japonci
nasazují na tanky sluchátka a opravdu do nich pouští různé
žánry.
Hele Holanďane, co takhle pouštět vínu muziku.
Říkáš, že miluješ Mahlera, tak se divím, že už kolem tanků nejsou
taky sluchátka s jeho repertoárem. Proč by to dělal? To je pravda,
vždyť stáčí víno o 106. Vidím dvě linky. Jedna je italská, to na
víno kvalitnější. Stejně je to šrumec, 2000 lahví za hodinu.
Rychlejší linka je americká, na 5000 flašek. Korek dováží z
Portugalska. Tečkou prohlídky je degustace.
Bílé a červené. První ochutnávka červeného vína,
které zrálo 9 měsíců, nic moc. Barva je světlá, vůni třešní nějak
necítím. Merlot? Divný víno. Poslední degustace…Numina Malbeck.
Myslím, že jsem se za..za…zamilovala.
Intenzivní červená barva. Přivoním a představuju si aroma ovoce,
jako jsou moruše, borůvky, ostružiny a černý rybíz.
Stárnutí vína, po dobu 16 měsíců v dubu, mu dodává nezaměnitelné
tóny vanilky, hřebíčku a koření.
Ochutnám…válím a válím, jak mě to učil Venca…záznam na patře je
jemný…exotický…
Hmmmm,. Sakra. Do Česka ho nikdo nedováží.
Pokud o tohle víno zakopnete…nemohli byste mi udělat radost a donést
mi ho???
Fakt nevím. Zdá se, že nekecali. Víno dělat
umí. Určitě pro můj jazýček.
Malba pro oko.
Martin měl taky zajímavý program. Podařilo
se mu auto otevřít. Zranil se. Škrábnul se o drát. Byl
ošetřen lékařem. Hustý. Společně jsme si prohlédli galerii
Artists of Santa Fe in Killka. Měli jsme možnost vidět práci
několika umělců. Jmenovitě…Adrian Carnevale, Gabriela
Pertovt, Fabian Rucco a Luchi Collaud. Pojď se podívat.
Tenhle obraz, bych si klidně do obýváku dal.
To věřím…Tanto Silentio…
Chceš jako naznačit, že máme být ticho, když se díváš na
zprávy?
Na druhou stranu, na ženskou, dobrá práce. Jestliže její
obrazy jsou i v galeriích v Evropě, musí být dobrá.
Pouštět se do hodnocení argentinského malířství? To v žádném
případě nechci. Vždyť o tom vím tolik málo. Jediné, co vím
je, že v roce 1994 vyšla první kniha v Evropě věnovaná
argentinskému umění.
Odborníci tvrdí, že je sice nejevropštější, ale ve
skutečnosti je trochu jiná.
Prase, aby se v tom vyznalo. Tak mluví o novátorské, často
fascinující tvorbě tady.
Prý prakticky každý významný argentinský umělec studoval v
Evropě a otrocky imitoval evropské styly.
Jenže od války uplynula dlouhá doba. V 80. letech mnoho
umělců opustilo zemi, jelikož se oprávněně obávali o svůj
život.
Někteří zůstali a skrytě kritizovali vládu. Viděli jsme
zajímavé dílko v Buenos Aires, pocházející z dílny Victora
Grippa Analogía. Jde o 40 brambor v přihrádkách s
připojenými elektrodami. Zřejmě se dá zpětně tušit, jak
děsivé musely být mučící místnosti.
Babrat se v něčem, čemu nerozumí ani fundovaní, nebudu.
Vidím to tak, že osobní styl a talent je důležitější než
hledat nějaké typické argentinské umění.
Hele, tenhle je taky hustej. I Argentincům je občas šoufl,
možná i jako nám, když si občas zapnem telku.
Mně se zas líbí plastiky ptáků sletované z kovového šrotu. Ádios
Salentein…
Jedem směr Uspalata. To je konec. Martin chodí po lokalitě s kusem
žvance, pak i s hrníčkem kafe. Nesmíme promarnit ani minutu. To je
legrace, jak kmitá sem a tam na lokalitě pod sochou Krista a pod
štíty And.
Za Potrerillos se chce Martin podívat na dvanáct let starou lokalitu
Pepy Vodehnala. Všechno se mění. Kde byly kytky trnitý, jsou kytky
pokojový. Hezký domy, hezký obýváky. Je 16:30, jasno, mraky jen nad
Andama. Hory jsou v mírném oparu, fouká slabý vítr.
Nasekáme pár fotek u Embalse Potrerillos a zazíváme si
odrhovačku…windsurfing…zdá se, že je to hodně oblíbený sport.
Poslední lokalita za Lujando De Cuyo za rafinérkou. Dýchat místní
vzduch, je depresivní stejně jako minule. Kytek je podstatně míň.
Začínáme přejezd do San Luis. Jaká je krajina za Mendozou? Vinice,
vinice a zase vinice.
V 19:30 je 37 stupňů. O pět minut později o 2 stupně víc.
Dívám se do mapy a vidím odbočku do vesnice Jarilla. Jedeme prověřit
možnost k nocování. Zašijeme se v pískovně. Co zas hledáš na obloze?
Martínku, nic, jen tak koukám. Měsíc dorůstá…brou.
Noc U Feráčů, zeleno stříbrných koulí bez trnů. Vesnice se jmenuje
Jarilla. Jedno náměstí a čtyři domky. Vede sem kolejnice, ale je
nefunkční. Brána do vesnice podává informace…zpomal trochu…je tu
Antigua Fabrica de Vidria.
V noci za námi přišel na návštěvu kůň. Smířil se s tím, že tu někdo
bude funět jako člověk. Co člověk, vítr funěl. Pěkně se vyřádil.
Argentina
2013/2014 - díl 1. |
2. | 3. |
4. |
5.
|
