|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
8. ledna 2014
Příjemné ráno. Je pod mrakem, jenom 28 stupňů. Vesnice
Usno. Nad kostelem je lokalita G. riojense. Vylezu na kopec, nafotím
krásné kytky a mažu z kopce dolů. Marin usuzuje, že jsem nějak líná
a nechci šplhat do kopce. Nic nevydržím. Prý všechno vydrží. Hlavně
stojící dřevo a ležící žena. Směje se jak blázen. Moc vtipný,
uznávám, ale mně vypínač sepnul na jiné zdi. Mám v hlavě úplně jiné
věci. Jaké? Vidím auto z Dakaru. Zřejmě se tudy přesouvají, jdu jim
zamávat. Jsem jediná fanynka. Je vidět, že obrovská, barevně
polepená auta se sponzory, opravdu, ale opravdu nikoho, hlavně
v malých vesnicích, nezajímají.
Dlouho nikdo nejede,
zaběhnu do kostela.
Kolik koní… myslíš u
stromu nebo pod kapotou?
Projíždíme kolem Baldes
del Rosario. Kde se místní babka pyšní zahrádkou s kaktusy a hlavně
velkou sbírkou samorostů. Z minula už víme, že samorosty hledají
s manželem a pak je tady vystavují.
Dostali jsme se do kolony
doprovodných vozidel Dakaru. Ti to mydlí po silnících, rychlost,
nerychlost. Martin uvažuje. Co takhle se podívat do parku
Ischugulasco. Opět místní ceny pro domorodce, jiné pro cizince.
Směju se. Dostávám lístky s číslem jedna a dva.
Jo. Bomba. Jsme prvními
cizinci v roce 2014. V duchu si zaprudím. Zřejmě výklad bude pro
cizince, nejlépe česky. Seňor průvodce je frajer. Zjistil, že
mluvíme mezi sebou trochu jinak, tak chtěl mluvit i trochu anglicky.
Nad mé očekávání jsem konstatovala, že španělština tematicky
zaměřená na staré vykopávky, mi je docela blízká. A co víc? Občas
jsem byla schopná se i zeptat korektně španělsky.
Výklad o původu jazyka byl
zajímavý i pro Argentince. Vůbec netušili, že se mohou mýlit. Vyvedl
je z jejich stavu mimo mísu. Kečuánština je v Bolívii. Je to totálně
odlišný jazyk. Kičuánština, to je váš původní jazyk. Je zajímavé,
jak je člověk hrdý na něco a přesvědčený o něčem, že jo?
Neznalost neomlouvá. Fajn. Osobně do věcí, o kterých vím málo, se
nemontuju. Nedávno jsem se montovala, když mi jedna Američanka,
studující na univerzitě v Maďarsku řekla, že čeština je z období
disidentu, jedná se o moderní jazyk a v současné době je až tak
moderní, hlavně v Praze, že tomu slangu nikdo nerozumí. Když
pojedete k nám do Prahy a nebude nám rozumět, tak aspoň víte, proč.
Chtěla jsem jí vysvětlit něco o historii jazyka…, víte…, ono to
někdy fakt nejde…, dala jsem jí to černé na bílém, prý to jsou
všechno podvrhy a plagiáty.
Musím začít u zdroje. Dala jsem vědět kamarádce do Maďarska, aby se
podívala osobně na toho blbce, který o české historii přednáší. Je
lepší se vrátit k historii Země. Miluju seňorovu didaktickou
pomůcku. Lidská ruka s pěti prsty. Prvohory, druhohory…,
prostředníček jsou třetihory, doba dinosaurů. Ve Valle de Luna žili
malí dinosauři a ptakoještěři. Vědci z Harwardu zjistili, že znaky
stehenní kosti malých dinosaurů a lamy, jsou identické. To znamená,
že velký dinosaurus z oblasti Neuquen se nikdy nemohl potkat
s dinosaury odtud. Pocit, když zavřu oči, je vnímání sama sebe a
vesmíru. To, co tady vidíme je neuvěřitelné. Barvy, tvary, všechno
fascinující, tady sedimentovalo milióny let. A jedééééém…
Tak tolik koulí
pohromadě…, dinosauří bowling zřejmě… Kdepak samá koule…, samá voda…
Vůbec si nedovedu představit, jak se prvky nabalovaly na sebe a voda
je kutálela a kutálela… Tak tu největší, tu jsme si mohli potěžkat.
Měla patnáct kilo. Ale že vypadá tak na třicet?
Červení skalnatí obři jsou
krásnější při západu slunce
Promiň…, nechám se unášet nějakou červenou a tady taky nejsou špatný
barvy.
A kdo tebe sem prsk? Nekoukej na mě a drž si raději ocas, ať ti ho
neodnese vítr.
Ale i tak, je to nádhera. Čtyři hodiny nám pěkně utekly. Odpoledne
směrem na Patquin potkáváme kluky z holandského týmu Dakaru. Ochotně
mi ukážou mapu, kudy zítra pojedou. Z města Chilecito. Odbočujeme na
Represa de La Punta. Potom na Amaná na riojense. Ještě před Amaná se
rozhodneme prozkoumat Minas de Los Lopez.
Šachty do dolů, to je zajímavé. Hele, hlavně nikam nechoď a nic sama
neprozkoumávej, dostávám pokyn od Martina. Ať někam nehupneš. Jasně.
Poslušně čekám, než se Martin vrátí z průzkumu kopce nad šachtama.
Tak jo, už můžu? Jen na kousek. Vždyť se znám. Velká díra je jen na
začátku. Ani hornický skřítek by mě nepřemluvil pokračovat.
Ve vesnici Amaná je čas na můj průzkum.
Zajímají mě nakreslené znaky na kamenech, Arte Indigena.
Hele, kluci…, kdo je tady zvědavější? Vy nebo já? Mluvit s ptačím
druhem jako jste vy jsem se ještě nenaučila, omlouvám se. Umět to,
mohli byste mi dělat průvodce.
Při návratu na hlavní silnici si říkáme, jak auta z Dakaru
přejíždějí celý den. Nekecej, před námi jede auto Lopraise.
Mám šílený nápad. Předjet auto a dát mu znamení. Hned mě nenapadá
jaké, ale prostě něco udělat. Ses zbláznila. Uvidí nějakou bábu
s červenými vlasy, to sotva zastaví. Má svých starostí dost. Když si
nařídíš budíka, zajedeme ráno do Chilecito. Taky bych ten mumraj
docela rád viděl.
Lokalita Paganzo. Martin prochází lokalitou vpravo, já vlevo. Málo
kytek. Přináší jen informaci o roztrženém triku.
Já nenašla nic. Místo na noc je jasné. Tradičně u riojensí v Sierra
de Los Colorados.
9. ledna 2014
Vstávat ve stejnou dobu jako sluníčko? To není normální.
Na druhou stranu je paráda se probudit u červeně zabarvených skal a
čekat na záběr prvních metrů nasvícených sluníčkem.
Miluju květy kaktusů. Nádherná, nádherná…
Copak ještě uvidím? Riojense a coloradense. Jak triviální.
Cestujeme mezi pohořími Sierra Saňogasta a Sierra Velasco. Krajina
se zásadně mění. Na kopci je postavená luxusní několika křídlová
vila. Vše je vysekané. Zůstaly je terčeky. Ostatní vegetaci
vystřídaly oleandrovníky. Nejen to, ráz krajiny změnily vinice,
bodegy, olivovníky a fabriky na zpracování oliv.
Dakar v Chilecito jsme nějak nezvládli. Cesty byly zablokované
velkými sudy a všechna auta kontrolovala policie. Nemáš akreditaci,
máš smůlu. Zůstaneme chvíli u silnice a podíváme se na průjezd
dakarových šílenců.
Co je to? Ty brďo! Cuesta Guanchin se připravuje na asfaltovou
silnici. To je dílo. Z kopce s kaktusy je doslova ruina. Martin chce
rychle zmizet, protože nemá chuť se dívat na kaktusovou spoušť.
Jedeme na Mina del Oro do Cuesta al Piqou. Mě fascinuje Plazoleta
del Via Cruzis. Naproti kapli je uprostřed vesnice kruhová travnatá
plocha obehnaná plotem. Kdo může říct, že má tak zajímavou křížovou
cestu. Nikdo, protože je právě tady. Objevíte něco originálního. Na
kamenných podstavcích autor rozmístil výjevy z bible. Dokonalé
dílko.
V Mina del Oro vystoupáme až do výšky 2222 m. Další nádhera.
Riteriana v kamenném vršku kopce. Tolik skalniček.
Sednu si a civím do dáli. Petro, proč ta kráva jde chcípnout nahoru
na kopec? Přeci, aby byla blíž k nebi.
Dole v řece koupačka, pak na oběd. Směr Saňopgasta.
Pak rovnou na Cuesta Miranda. Sodoma komora. Silnice asfaltová
z jedné i druhé strany. Je to otázka chvile a bude tu completo
asfalto.
Martine, kde jsou guanchinense? Zastavíme a lezeme na kopec. Díky
bohu, jsou tady. Na 13,4 kilometru. Fotím si pidi opuncie.
To je divný. Zahrádka a kolem asfalt. Co si budu nalhávat. Když se
sjížděla původní cuesta, potily se mi ruce. Teď je to pohodička.
Skála vpravo, skála vlevo. Nedá se spadnout. Myslím, z kopce dolů.
Na hubu, to definitivně ano.
Stará lokalita s domečkem existuje. Kaktusy začínají emigrovat. Co
ten pán? Bydlí ještě tady? Nevíme. Co víme? Jen to, že kaktusů je
tady málo.
Je 17:15, teplota dva stupně za čtyřicítkou. Puerto Alegre. Kam
zabočíme? Někam k horám. Na Mina Delina. Skoro dvacet kiláčků podél
balvanovitého koryta řeky.
Zastavíme u skalnatého kopce ve výšce 1980 metrů. Ejhle, Martin
vyšplhal jen pár metrů a objevil se seňor se psem. Kluci se hned
seznámili. Je lepší říct, co tu chceme podnikat. Zatímco Martin
dosahuje vrcholu kopce a seňor z cesty vzhlíží vzhůru, odháním extra
velká hovada. Nechci žádný ďobanec. Seňor mi vykládá, jak tu bylo
hodně sněhu, který rychle roztál a voda se z kopců valila velmi
rychle a naděla pěknou paseku. Nevypadá to tady na velkou spoušť,
i když silnice srovnali před nedávnem. Zapadneme se západem slunce,
v pokojíčku červených skal za Piedra Pintada.
V tu chvíli ještě Martin netušil, že má přímo u nosu extra velký 20
centimetrový guanchinense, krásně otrněný. Ještě se musí poprat
s mravenci o plody. Malý test. Za jak dlouho mravenci vyberou plody?
Mám nápovědu. Za A, do pěti minut. Za B, počkaj, až si Martin plody
vybere. Za C, zralé plody vůbec nelikvidujou. Za A je správně.
Martin je rychlejší a nedal jim žádnou šanci zahájit útok.
Argentina
2013/2014 - díl 1. |
2. | 3. |
4. |
5. |
6. |
7.
|
