|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
11. ledna 2016
Dobré ráno. Dneska vylézám ze stanu jako poslední. Moje
snídaňová směs je kritizována nejstarším členem výpravy hesly, fuj
ječmen, fuj, hrozná kombinace. Nikdy, nikdy, nikdy. Vím svý o Raw
produktech. Určitě o této kaši. Z pohledu konzumenta piva, je to
mrhání ječmenem. Sluníčko svítí, káva voní. Jako první mám složeno.
Jirko, nediv se, to jsou ty startéry z mé kaše. Vyhlašuju test.
Kolik oliv je na větvičce? Všichni jsou vedle jak ta oliva. Přeci
šest. Nikdo nevyhrál, odměna nebude. Jo hošánci, kdybyste jedli kaši
po ránu, úsudek by mohl být lepší.
První lokalitou je EL Puesto, G. schmidianum. Martin přebrodí
řeku sám, my kecáme u řeky a pozorujeme žáby. Chlapec se nám vrací
s pugetem cibulovin. Narval je na lokalitě pro mě a pro Olgu. To je
roztomilé. Voní intenzivně jako lilie. Nemáme vázu, ale dáme si je
do auta. Jirka dostal od Martina malou žabičku, ale hned mu
vyskočila z ruky, zpátky do vody. Takový dar nedar. Sluníčko začíná
pěkně pražit. Jirka mluví o tom, jak se pojmenovávají kaktusy. Sám
je expert na pojmenovávání.
Za krátkou dobu jakýsi keř pojmenoval na kalhotkovník a slípovník. Vypral prádlo
a pojmenovávání keřů mu šlo docela rychle. Vůbec ho v tomto případě nezajímala
mikroskopická analýza semen. Trochu kultury. Anillaco. Iglesia seňor Nues s jeho
originálním hliněným oltářem.
V El Pueblo tradiční zastávka v malém obchodě pro sladké víno. Ptám se syna
majitele, zda při výrobě používá sířidlo. Kouká na mě jako sůva. Nevadí, hlavně
že je sladký, viď Martine? Koupíme si ještě rozinky. Tady i jako v každé vesnici
se buduje. Super moderna pro zdejší vinařství. Cestou nahodíme téma o kultuře
Inků, a aby se nám dobře diskutovalo, zastavíme se na pivko ve Fiambalá. Máš
mastné vlasy, poslouchám kritiku manžela. Když mi zastavíš u kanálu s nebahnitou
vodou, strčím tam celou hlavu. Co se mu nelíbí? Stejně je mám pod čepicí.
Jirka se přidává ke mně, jelikož i on je má mastné taky. Martin má vtipnou
odezvu na naši konverzaci. Ale Jirko, to je rozdíl mít mastné tři chlupy na
hlavě a to ještě v jedné řadě. Směr na Taton. Písčitá krajina, kterou rozdělujou
pásy vinic a rozmanitých dun. Za dunami v dálce rovnoběžně se silnicí vyčnívají
vrcholky pohoří Sierra Fiambala. Písek, to je pro mě lákačka. Vyběhnout na dunu
a nechat se vyfotit.
Práce modelky není zřejmě taková, jak to pak vypadá na výsledné fotografii. Není
to brnkačka. Vybíhám a snažím se být silná holka. To… to… pálí. To… to… pálí.
Bořím se do písku. Písek v botách je jak sálající piliňáky. Rychle seběhnu na
cestu a vysypávám písek z bot. Ještě jednou. Povzbuzuju se. Buď statečná. Jsem
na duně, Martin fotí. Pózuju a ksichtím se.
Všechno je jen v hlavě. Kecám. Pálí to stejně. Čeká nás Taton.
Lokalita G. schmidianum. Vjíždíme do oázy. Vinice. Vysoký dům lemuje kolem
dokola větrolam z topolů. Docela zajímavé, jak si řeka našla cestu mezi skalami
v písku.
Zřejmě dobré místo pro podnikání. Místní camping majitel
pojmenoval Don Rito, zřejmě dobré rito od závodníků Dakaru. Za plotem parkujou
tři kamiony. Vánoční stromek je pojatý prakticky, ze zelených petek.
Proč právě tady postavili dům, ptám se? Musí to mít tady moc rádi. Děti vybíhají
před dům. Aby ne. Kolik aut projede kolem za týden? Asi moc ne. Děti jsou všude.
Tmavý velký oči, černý vlasy, oči i vlasy jako uhel. Nejdřív se na mě podívají,
chvilka zaváhání. Co tu dělá ta s červenými vlasy. Zamávám jim a usměju se.
Opětujou úsměv i mávání.
Po dunách se honí vítr. Tisíce kousků slídy se
blyští na sluníčku a vytváří nekonečně se vlnící pásy. I osli se
přišli podívat na cestu. Dvakrát íá íá a hned zmizeli tam, odkud
přišli.
Projíždíme hodně brodů, abychom se dostali do výšky 2 620 metrů na
další lokalitu G. schmidianum asperum Mesada de Zarate. Jirka
s Olinou se uvelebí v korytu řeky, Martin opět jako kamzík vybíhá na
nejvyšší kopec. Monitoruju krajinu v údolí. Ne pohledem, ale
pochodem.
 |
Olga je vybavená, nic jí neujde. Má dalekohled. Taky
určitý druh monitoringu. Má nás jako na dlani a ještě se při tom
chladí. Vidím Martina, jak se sklání. Má gymno. Opakuje se klasická
situace, gymna jsou i dole. Vyběhnu na protější kopec, dávám
Martinovi signál. Uvědomím si, že stejně na takovou dálku nevidí.
Sbíhám z kopce dolů a žuchnu plánovaně do řeky. Zavřu oči a nechám
se šimrat zvířeným pískem.
Vyperu si oblečení, jeden kus za druhým roztáčím kolem těla. Je
příjemné si obléknout mokré hadry. Hele triko se nějak leskne, je
poseté tisíci blýskavými šupinkami. Martin je tady. Hele Petro, tys
objevila zlatou žílu. Zlatou ne, jen stříbrnou. Je rozhodnuto. Noc
strávíme na Palo Blanco.
Plácek v balneariu pod křížovou cestou, jakoby si na nás pamatoval. To je veselý
večer. Ochutnáváme sladké víno Martina, a jak říká Jirka, nejlepší víno na
světě. Dovalím sušené olivy, Olga nakrájí chleba a sýr. Lampy nesvítí, ale
obloha je plná hvězd, je trochu vidět. Chce se někomu stavět stan? Nikomu.
Netopýr! To není netopýr, ale lišaj. Zachutnalo mu víno. Martin jednoho chytil.
Tolik fotek jsme snad ještě nenamrskali, tak jako dnes s focením krásného
nočního motýla. Naleju si víno do ruky. Přilétá další a ještě jeden. Jsem
součástí atrakce, sedí mi na ruce.
Jižní kříž je už vidět. Dobrou a rychle na kutě.
Kozí bolívijský příběh -
díl 1. |
2. |
3. |
4.|
5. |
6. |
7.|
8. | 9.
|
