Argentina 2013/2014, díl 15.

Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…

18. ledna 2014
Rychle mizíme. Slyšíš auto, které zastavilo opodál? Zřejmě hledají krávy. Kam mizíme? Do Recreo. Skalnaté výběžky nad hřbitovem nám ukážou krásnou lokalitu.

Sluníčko se pomalu dostává ke všem G. guasayense. Opět rostou ve skále a kolem mechového porostu. Kytky všech velikostí obdarovaly Martina svými plody. Jau…proč zase jdu za Martinem jak ovce, vždyť dobře vím, že on prolézá snad těmi nejvíc zarostlými keři. Jau!…píchá! Pichláky se mi zabodly na několika místech. Petro, s tím nic neuděláš, musíš to nechat vyhnít. Jak vyhnít? Do jara? To teda ne. V autě si provedu autooperaci a co do mě nepatří, musí ven. Hele, ty jsi špičatej a dlouhej. Dík za návštěvu a čau.

Panečku, to je stavba. Netradiční, teda aspoň pro mě, tady to bude zřejmě tradice, je jít za sousedem. Nezvoní se na zvonek, nevolá se, jen se tleská rukama. Tlesk, tlesk, tlesk…no to je dost, žes vylez z té postele… odposlouchávám rozhovor vytleskaného muže s tím, kterému se podařilo ho vzbudit.

V kiosku prosíme o 5litrovou flašku vody. Prý nemají studenou a omlouvají se. Diví se, že si bereme teplou vodu. Vysvětluju, že jen potřebujem mít rezervu na horší časy. Na dobu, co kdyby. Další směr na Esquin. Musíme odbočit na Casa De piedra. Pozor sklo. Martine, vidím podkovu a celou. Jen kde jsou platigona? Pamatuješ si, kde rostly? Hraju si na stopaře. Tady a tady a tady. Fotky dobrý. Tebe neštvou mouchy? Jaký mouchy? Jen to dořeknu, slepuchy se vydaly na útok. Lezou všude. Na Telaritos byl Martin s Jardou už dávno. Prošli jsme křížem krážem místo označené velitelem. Nic. Ani jedna kytka.

Popojedem. Zůstaň v autě, jsem za chvíli nazpátek. Zůstávám v autě. Neměla jsem to dělat. Do minuty mě začali bodat komáři i mouchy. Repelent nezabírá. Zavírám okna i dveře. Na vlastní kůži zažívám pocit, když nechají dítě či psa v autě, do kterého praží slunce. Chudáci, to je fakt hrozný. Po dvou minutách otvírám okno i dveře. Napadá mě se ovívat papírem. Jo. Funguje to na ně. Za Casa De Piedra zmerčíme kopečky. Hurá na ně. Kromě zajímavé lokality i zajímavá jeskyně s Virgen De Valle.

Velká populace riojensí pancispinum. Fantazie. Kdo se mi schovává za kmen stromu, malý gekonek. Odjezd! Moment, hodím do krabičky u Virgen nějaký pesáče.

Hacía Dean Funes. 170 kilometrů. Je 14:45 a ve stínu 45 stupňů. Nad námi jasno, před námi se nakupily bílé obláčky. Projíždíme salinou a zastavujeme před zatáčkou na La Zanja. RN 60 u cedule 968 km. Minule jsem tady lítal s Tomášem tři hodiny, a nic jsme nenašli. Láďa našel kytku jednu. Zapeklitá situace. Představa hledat něco, co jsem nikdy ještě neviděla v příšerném horku, je jako za trest. Martin opět někam maže. Tak to teda ne. Podkovo, prosím. Mám velké štěstí a mega radost. Vidím ho. Ať tomu nadávají platigonum či ramblones, jsem prostě dobrá. Jak říká Martin. Jde o to, najít první kytku a pak je to hračka.

Někdy kecy kecy. Proč Láďa našel jen jednu kytky a další ne? Někdy svatá pravda, jako v našem případě. Musím s Martinem souhlasit. Kytek je tady hodně. Hledám další. Občas se mi z toho hledání zatočí hlava. V tomto případě je to doslova tak. Nahoru a dolů, hlavu až k zemi a vejrat pod keř. Závěr je takový. Super blažený pocit trumfnout velitele v tvrdých podmínkách. Končíme v kempu v Dean Funes. Sprchlo a ochladilo se na 35. Myslím, že je to na bundu. Pokecáme. Já s hlídačem o tom, že už jsem tady byla a že si ho pamatuju, hlavně jeho úhledné písmo. Co je tady nové? Nové jsou lístky s logem města. Může začít velké odsolování.

19. ledna 2014
Přes noc deštíček s trochou bigbeatu. Kapky deště pleskající do stanu Martin miluje. Co nesnáší? Je randál do rána.
Jdu vyhodit basuru. Rychle foťák. Kolik metrů urazí český šnek za minutu přesně nevím. Argentinský metry dva. Je podstatně větší. Měří 15 cenťáků. Kdyby ho viděli labužníci, šneček by zřejmě neměl šanci utéct.

V neděli ráno je otevřeno mercado. Hlavně koupit sladké kostky z lístkového těsta. Bez nich nemůže začít a ani skončit den. Petro, kolik stála voda. Co se vlastně ptám, když bez brejlí nevidíš. To brejlíš, co? Vidím. Já vidím, jsem z toho v šoku. Všechno přečtu. Světelný rozdíl. Doma je větší šero a malá písmena už nepřečtu. Musím přiznat, že i projevy stáří si nechávají na čas. Kolik mi asi je, když se říká, že po padesátce se všechno zhorší? Vidím ostře, to znamená, že mi padesát ještě být nemůže. Za Dean Funes, severně za městem, odbočujeme na prašku. Na rozcestí nepokračujeme na El Barrial, ale na El Viejo Quebrachal. Podívej, skalková zahrádka. Objektivem honím motýla a žábu. Kvetou cynie i vosí hnízdo vypadá, že je v květu.

Chválím Martina. Zastavil na místě, kde rostou prochazkiana simile. Má čich na kytky. Pravdou je, že nemají tak stříbrnou epidermis a ani krátké trny, jako původní kytky. Doprovází je aurea a robusta. Mění se barvy v okolní krajině a mění se i barvy prolétajících papoušků. Ti brčálově perleťoví jsou i plašší, vždycky frnknou, když se k nim víc přiblížíme.

Tak tomu už nerozumím vůbec. Můžeš mi říct, kdo ti poradil se takhle vymódit?

To víš, že jsem si všimla, jakej vohoz máš ty. Černá … tak ta ti sluší.

Na La Pachera si Martin vytipovává kopce. Úspěšný tip. Nejdřív našel robusta, pak stelata obducta a prochazkianum simile.
Stará lokalita na Orcosuni, ta se musí navštívit. Ráda hledám nová naleziště. Samá nuda, nic a zase nic. Člověk se musí dívat i kolem. Na motýly… na ptáky… na velitele.

Se svým foťákem při honbě za ptáky nic nevymyslím. Výsměch je pokoušet se o nějakou fotku, ale co kdyby. Malý motýl si mi sedne na botu a dává mi šanci si ho vyfotit. Na černého motýla s oranžovými znaky čekám v křoví deset minut. Nesedne si, létá jako pominutý.

Další starou lokalitou je estancia Lumicara a prochazkianum simplex. Kytek je po okolí rozeseto hodně. Pojedem do Villa Quilino. Ach jo… Jesus Maria… můj povzdech… kudy jedeme je také jméno města. Po cestě se valila voda a zlikvidovala cestu. Uprostřed zanechala malé ostrůvky a někde i metrové hluboké krátery. Cestu upravili pískem, styl halabala. Kdybych řídila já, vystoupím a půjdu pěšky. Martin bravurně odřídil celých deset kiláků. Měli jsme v plánu zůstat v kempu, jenže řekli si o 200 pesáčů za noc, tak jsme se vrátili do Dean Funes, kde si druhý den vzali jen 60.

Zchladili jsme se v bazénu, poseděli a pokecali na lavičce. Večerní klasika. Semena, večeře, stan, kávička a brou Dean Funesovskou.

20. ledna 2014
Ranní klídek v Dean Funes. Pardon, zapomněla jsem na místního ochcavače rohů, který přiváděl k šílenství Martina. Dělám to snad tady já? Tak to tady taky nedělej. Vyhnat psa, českým mazej, ty hajzle, se moc nedaří. V pekárně Martin nechce nic sladkého, čemuž se divím já i prodavačka, která si už na Martina za nějakou dobu zvykla. Proč se motáš kolem toho bordelu? Kdo chce něco vidět, tak kouká. Jakej bordel? Martin má pravdu. Parkoviště je také shromaždištěm nepotřebných beden, přepravek a všeho možného. Jenže mě zase dostala pomalovaná zeď něčím smysluplným. Na změnu se prostě čekat nedá.

Cesta na Los Pozos. Po jednom kilometru narazíme na rozcestí tří cest. Velitel si vybral prostřední, západním směrem. Za estancií San Isidor před la Antonia se vyklubaly soliterně velký i malý genserky. Omyl, jsou i komunikativní, objevujeme je i ve skupinkách.

Co mě fascinuje? Tři baráky a escuela. Nese jméno Ricardo Pedroni. V El Estanque si Martin zapisuje další lokalitu, MT 14-645. Něco slyším a na lokalitu nejdu. Co je to za kytky? Capilense, mostii, genseri a erinaceum? Hmm… láká mě to švitoření. Vrátil se pro baterku. Jdeš taky? Ne. Hele tak si foť cynie, jdu sám. Jaký cynie, tady žádný nerostou. Co ti ptáci tak vyvádějí? Kdybych jim vadila já, tak odletí. Vyměním si objektiv a jdu blíž k nim. Fotím je. Jsou tak prťaví a tak nadávají.

Třeba je v trávě had. Cvak… cvak. Co v trávě. Přímo v dutině stromu, kde mají ptáčkové hnízdo. Mám foto, doufám, že nebude rozmazaná. Zelený had se ukojený vracel z lovu. Vajíčka, delikatesa.

Pro ptačího taťku a mamku tragédie.

Zákon přírody. Had se odplazil, ptáci zmlkli. Velkou radost mi udělal kolibřík. Přišel jako na zavolanou. No vidíš, letos jsem ještě to prťavý torpédo neviděl. Odejdu na chvíli a ty máš tolik zážitků. Zážitků s ptákama. Vracíme se druhou stranou na starou lokalitu Copacabana.

U Ichelin Viejo fotíme stelata. Poznávat lokalitu z druhé strany je někdy divný. Ptám se tří kluků u cesty u domu, kam vede cesta pod nimi. Jeden z nich mává rukama a volá bienvenidos a copacabana. Díky a čao. Záhadný muž, který nám předminule nedovolil postavit stan před jeho vraty, tentokráte nedorazil. Martin, jen tak ze zvědavosti šel ověřit, zda mu v trávě rostou ještě monvilejky. Nerostou.

Na černých skalách za estancií Martin mapuje neuvěřitelně velká robusta. Takový jsem ještě nikdy neviděl. V Maza na skále na něj počkalo mostii valnicekianum. O těchto kytkách měl Martin přednášku v Německu a já jsem, k pobavení kluků, vždy překládala Mazán. To nebylo moc profesionální, ale brali to s humorem.

Při sjezdu dolů zastavujeme a Martin se ptá sám sebe. Jsou to taky mostii? Jo. Místo označil Cakabakumba. Teplota stoupá. Blížíme se k Salinas Grandes. Je těžké něco najít. Keříky, pod kterými se dají najít platigona, jsou po odkvětu a vodu neviděly pěkně dlouho. Jsou zalezlá. Zřejmě sem chodí i nějaký botanik. Soudím podle toho, že někdo umístil pod zmiňované keříky siťky, aby zachytávaly spadaná semena.

Nechápu, jak v solném prostředí může něco růst. Roste. Hledala bych trochu dýl, ale musím poslouchat velitele. Zavelel vamos, tak jdeme. Kam? Na přehradu Pichanas. Martínku, zastav mi, koupím si meloun. Představa, že bude k večeři meloun, je pro Martina nepřijatelná, jelikož nechce mít zažívací problémy. Nechápu, o čem mluví. Seňora… es lindo. Beru ho. Dám na doporučení kluka, který seděl u cesty s hromadou melounů a z té velké hromady právě pro mě jeden vybral. Na přehradě se do melounu pustíme a dokonale ho vydlabeme. Co tady smrdí? Nasává Martin okolní vzdoušek. Síra… čpavek… jedem pryč, zavelí. Krásný místo, ale nechci se otrávit nějakým smradem. Náš dnešní den končí v kempu Villa de Soto.

Argentina 2013/2014 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
11.| 12. | 13. | 14.

 

Autor:
Petra Tvrdíková
E-mail: tvrdikmartin@seznam.cz

http://www.gymnocalycium.cz/

 

Související články

Argentina a Chile 2012 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
| 11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. 
| 21. | 22. | 23. | 24. | 25.   

 

Argentinské pohledy 2008 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8.
9. | 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.

 

Patagonie a střední Argentina 2008,
část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12. 
13. | 14. | 15.| 16. | 17. | 18.  | 19. | 20.

 

Gymno - deník Argentina 2007, část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. |12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. | 21.

 

Pohled vně kaktusářského světa (02/2009)
Lumír Král: Pod Jižním křížem. Poznámky z velkého vandru po Argentině 
(2. 1. 2007 – 14. 2 .2007)

 

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630