|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
10. ledna 2016
To byla snad nejlepší noc. Jednak nebylo moc horko, byli
jsme vyčvachtaní poměrně dost. Jako každý rok se sem vrací náš věrný
pes, který mi chytře lohnul můj šátek a mazal s ním pryč. Hele
naval to. Hodnej. Jdu si zahrát na pradlenku ke kanálu, můžeš jít se
mnou. Pěknej proud vody. Musím udělat široký stabilní rozkrok, aby
mě psisko nemuselo vytahovat z vody. Vypráno. Sušičku na palubě auta
zapínám okamžitě.
Nabíráme směr na Banda de Lucero. Olga se baví hledáním významu slova ve
slovníku. Nenašla to. Místní říkají, že to nic neznamená. Cesta je písčitá,
kopce jsou z granitu. Kdepak, nezačala jsem se zdělávat v horninách, ale George
geolog nás strčí v mnoha oborech do kapsy. Prý libereckého typu. Mně může
nakecat cokoliv, všechno mu to baštím. Za blba můžu být právě teď, ale měla bych
si být jistá tím, co mi to vlastně vysvětluje.
Takže. Žuly, též granity, jsou hlubinné vyvřelé horniny. Za žuly se považují
všechny hlubinné horniny, které obsahují podstatné množství draselných živců,
kyselých plagioklasů a křemene. Žuly jsou obvykle do šeda zbarvené s modrým
odstínem, známé jsou ovšem také červené žuly.
Nekecá. Nekecá ani s tím libereckým typem. Tento typ se blíží monzogranitu, má
obecně vyšší obsah Na a K a nižší obsah Ca a Mg. Čumím. Tolik věcí neznám.
Důležité je, že tady je hodně zvětralý a při výstupu je dobré dávat bacha,
jelikož sešup do výchozí pozice, by mohl nastat okamžitě. Vydávám se levou
stranou, Martin pravou. Jsem rychlejší a mám tři velké kytky. Tmavý, otrněný
dlouhými trny a rostou až na samém vrcholu.
Martin se vrací na druhou stranu masivu, kde kytky najde taky.
Další kopce jsou už od prvního pohledu tmavší, zdá se, že budou bez kytek. Gymnocalycium schmidianum . Závěr krátké expedice je. Velké tmavě zelené otrněné koule.
Přesouváme se na typovou lokalitu G. schmidianum STO 60. Směr na Tinogasta,
Famatina, Chilecito.
Před odbočkou na Costa de Reyes zaregistruju
slovenskou vlajku. Čtyři chalani na čtyřkolkách. Dva z nich byli z Popradu
a nechali si své oře dopravit až do Chile. Martin jim s Jirkou na
novější mapě ukazuje, kam a kudy je dobré jet, kde se dá přenocovat.
Obdivuju je, jak v tom šíleném horku jsou narvaný v černých motorkářských
mundůrech. Říkali, že čtyřkolka sama o sobě docela dobře topí. Pár fotek, podání
ruky, pozdrav a zamávání na rozloučenou.
Popojeli jsme jen kousek a okamžitě se začínáme po svých přesouvat rozpáleným
pískem. Nabíráme jednak směr a jednak si nabíráme písek do bot. Občas zahučíme
do nějaké nory. Kdopak to tu vytuneloval, nevím, ale mohli to tu aspoň označit.
Kytky rostou od paty kopce až po vrchol. Opět jsou velký a hodně otrněný. Když
se vracíme, porovnávám barvu vedlejších kopců a dá se říct, že rostou na
světlejším podloží. Tak co? Dáme pivko? Není náhodou čas na doplnění minerálů?
To je pivní shoda, nikdo není proti.
Posilněni vyrážíme na Zapatu. Před dvěma rokama byly brody plné vody, neměli
jsme šanci se dostat na lokalitu. Ještě mám v dobré paměti Zapatu 2008, kdy jsme
ji projížděli několik hodin za neustálého odhazování kamenů z cesty nebo naopak,
za neustálého házení kamenů do děr vodou vymletých. Cesta se od těch dob
neudržuje a i v mapách je zakreslená jako neprůjezdná. Letos máme auto, které by
si s terénem, stejným jako v roce 2008, mohlo poradit. Řidiče máme stejně
schopného. Co se tu trochu udržuje, je smeťák za městem. První lokalitě Gymnocalycium
schmidianum kluci říkají stejně smeťák. Tomáš chce plody, tak jdeme do akce.
Rostou pod vysokými keři a hlavně i v jemném travnatém porostu. Kolem kvetou
i cibuloviny.
Vidíš tu klikatici? Ukazuju Olze cestu a konečně si užívám pohledy na všechny
strany. Hledám gymna na svahu přímo z okýnka auta. Nissan šplhá do kopce bez
jediného zafunění. Krásná příroda. Cesta je vymletá vodou. Spadané kameny na
cestě nevěští nic dobrého. Skála se i pěkně drolí. Cestou k lokalitě potkáváme
nějakého šílence, který sjíždí dolů a mluví o tom, že se cesta dál pěkně zužuje.
Ještě že ji nechceme projet celou.
Necháme stát auto na rozšířené části a k cíli mažeme po svých. Tak daleko nejdu,
volá Jirka, aby ho bylo slyšet. Olina ho nakonec ukecá a na gymnech jsou za
chvíli za náma. Velký plochý kytky s přisedlými trny. Škoda, poupat je hodně,
ale jsou zavřená.
Petro, aspoň jeden plod, zoufá si Martin. Zná mě. Stačí udělat smutné oči a
pouštím se do hledání. Mám ho. Nekecej. Jo, mám ho. Jen nechápu, jak se kytka
dostala záhadně přes cestu a vyrostla tady. Výprava na jedničku. Je 17:24 a
přejíždíme na San Jose. Z okýnka vidím gymno, netypický pro tuto oblast. Krátký
trny, vypadá jako occultum. Chápete to? Martin nezastaví, prej to není
možný. Tak se kochám krajinou. Rozdělím si ji na dva horizonty. Spodní je
totální černota, která všechno pohltila. Druhý průsvitný oslňuje vše kolem a
nechá se dekorovat projíždějícími mraky světle šedivé barvy. K večeru Martin
spěchá na gymna do San Jose, která rostou na strmé skále za kapličkou.
Jsme všichni zpocení, ale v autě se to dá vydržet. Ještě nikdo nemusel vystoupit
a jít do termasu Aquadita pěšky. Je tu docela plno. Argentinci dovádějí
v termální vodě. Zřejmě je jim zima. Soudím podle toho, že několikrát zaslechnu,
hace frío. Po nějaké době se zabalím do ručníku taky, asi na tom něco bude.
Největší otužilec a vytrvalec je Jirka.
S Olgou pozorujeme děti. Připadá mi, že jsou docela obézní. Otázka může být,
odkud stanovit hranici obezity. Shodly jsme se, že jsou tlustí až dost. Spíme v Santa
Rosa, kde Jirka, náš nejlepší kuchař, připravil pro všechny hrachovou polévku.
Je horko. Snažím se usnout. Větřík ne a ne prolétnout stanem. Chvíli sedím, pak
zase ležím. Polohy měním po několika sekundách. Chci jít ven hledat luft, ale
lenost je fakt líná povaha. Potvora zvítězila, usnula jsem, ani nevím, jak.
Kozí bolívijský příběh -
díl 1. |
2. |
3. |
4.|
5. |
6. |
7.| 8.
|
