|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
25. ledna 2014
Usínali jsme kokosácky po horké spršce. Martin nabalený do bundy, já
na lehko. Můj spacák je můj pelíšek. Trochu prší, připravím si
poncho pláštěnku. Teplota je kolem 15, docela zima. Doufám, že nás
sluníčko brzo zahřeje. Mě už zahřívá. Umění… to je bomba. Kokosácká
zahrada s uměním. Z kovu orel, sova, ryba a obličej chlapa, všechno
tak metr do výšky.
V El Cumbre jsme poprvé.
Ulice žije netypicky argentincky. Otevřené kavárničky s hosty
popíjejícími ranní kafíčko. Jsme hodně překvapení. Styl oblečení
místních, vypadá spíš evropsky. Za výlohou Martin zmerčil zajímavé
náušnice.
Majitelka mi vysvětluje symboliku na náušnicích. Mně se osobně líbí
ty s kondorem. Pokaždé si z Argentiny přivezu náušnice se symbolem
ptáka. Specielně kondor je patron svobody, a to se mi líbí.
V obchůdku jsou velmi příjemní. Petro, všímáš si toho, jak
prodavačka odskočí pro další náušnice a nechá nás tady samotné? Jo.
Jiný kraj, jiný mrav. Mimo jiné, doma fakt nekradu. A jak pěkně
originálně dárek zabalí.
Co se děje? Cestou do La Faldy, stojí podél cesty vždy policajt
s puškou, v pohotovostní poloze. Určitě nehlídá prodejce melounů a
sandií u silnice. Jede sanitka, houká a bliká. Nikdo neuhýbá, to je
divný. Martin říká, že je tady dobrý marodit. Nevidíme do
zdravotního systému. Třeba má sanitka dojezdový čas maňana.
V Cosquín je zácpa. Hele, tady se něco děje. Co? Za chvíli vidím
procházet spodní ulicí koně. Martine, jdu si je nafotit. Ptám se
sedící ženy na chodníku, co ve městě pořádají. Folklorní festival.
Přesně jsme se trefili. Přehlídka lokálních gaučovských komunit.
Tisíc koní určitě. Jedna
skupina za druhou projíždí městem.
Policie řídí dopravu.
Auta, koně, auta, koně…, stále dokola. Zatímco jezdci na koních si
atmosféru užívají a jsou pyšní na své čtyřnohé vozidlo, od těch
nejmenších až po ty nejstarší.
Ti ve vozidlech čtyřkolových, dávají svou nelibost znát přerušovaným
troubením. To je prča. Fotím a chválím koňákům elegantní jízdu.
Nádherná zvířata. Zase mám mezery ve vzdělání, je to plemeno…
o našeho kladrubáka nepůjde. To je hustý… ta prťavá holka… jako
kdyby se na koni narodila.
To je fakt šílený! Tolik fotek. Ještě že nepracuju pro nějakej
koňskej plátek a mám za úkol vybrat slovy jeden nejzajímavější
záběr. To se mi nemůže podařit. Nešlo by třeba deset, pane
šéfredaktore Martine? Snad špatně slyším…, jak místo na kaktusy?
V těch pohledech se odráží hodně. I tady se dá vyčíst pocit velké
zodpovědnosti.
Ty dva…, podívej se na ně. Neuvěřitelný…
Občas mi i někdo zapózuje.
Jako ženská bych měla ocenit nejen romantické modré šaty seňory,
ale
i styl sedu. Styl a la skútr.
S Martinem máme jiné zkušenosti. Jemu prý několikrát řekli, no foto.
Mně, nikdy. Ba naopak. Spíš chtěli, abych je fotila. S jedním dědou
jsem dokonce laškovala, že bude v českých novinách.
I tady jablko nepadá daleko od stromu. Ještě k tomu jsou si podobný
jak vejce vejci. Vidíš to taky?
Nerada, ale odcházím. Chápeš, jak se sem všichni dostali? Na koni.
Ne? Bingo, že se vůbec ptám. Necháme to raději koňovi, říká se, že
má větší hlavu? Co ty na to?
V San Antonio, poprvé tady v Argentině, vidíme rezidenční domy a
jejich další výstavbu. Velká zastavěná plocha. Luxusní domy,
zahrady, všechno oplocené a vstupní brány se security systémem.
Mayusumaj… už se loučíme s kytkama…kapilense a mostii.
Na Villa Icho Gruz Martin hledá monvilejky. Je hrozně netrpělivý.
Jede kus cesty, vyleze do 800 metrů, rozhlídne se, otočí se a
konstatujíc, že tady nic neroste, metelí zpět k autu. Nevím…, mozek…
srdce kaktusáře jsou unavený.
Bílá volavka křičí na Martina. Já ani muk.
V Cuesta Blanca tři strakapoudi rozverně poskakujou kolem stromu.
Možná první jejich vycházka z hnízda. Aby těm ptákům dneska nebyl
ještě konec, tak dlouho pozoruju čápa, jak někomu nese miminko.
Někomu, kdo bydlí za řekou. Kolibřík, ten zase letěl tu novinu
ohlásit někomu před řekou. Na Copina se houfujou motorky. Místo plné
zákrut, láká blázny rychlých strojů.
Observatorium nás překvapí skladbou kytek. Hohó…… nenajdem, ale
bruchi, ano. Samo sebou i monvilei a aureu. Taky submamolosus. Bábo,
to je aurea, ukaž. Ne, máš pravdu, je to submamolosus. V Alta Gracia
jsme chtěli skáknout do domu, kde působil velký Che.
Docela vysoký vstupný. Nechtějí věřit, že byl taky v Praze. Asi mě
musejí mít rádi, když jim říkám, že by bylo dobré do kolonky jeho
návštěv připsat ještě i Prahu. Hodně nadšenců, co jsem přišlo. Řeknu
barák a fotky. Naprosto žádný duch. To bude tím, že jsem nevyrůstala
v červené kolíbce, a tak mám takový postoj k rudé historii.
Taky vás provedu. Tady žehlil …
Tady vařil…
Kde parkoval velociped a golfové hole…tak to vám neukážu.
Zkuste si
to představit. Motorka… to je sběratelský kousek. Nebo ne?
No a tady tvořil… cvakal a cvakal…, zajímalo by mě, zda všemi
deseti.
Už půjdem, ne? Vracíme se do kempu San Roque. Takovou zácpu snad ani
místní nepamatujou. Zastavujou se na mostu a fotí si dlouhé kolony
aut. Jsem tu. Se zpožděním, ale jsme tu. Píšu. Martin se na mě
podívá a srdečně hodnotí můj ksicht. Ty vypadáš v těch brýlích, jako
kdybys dostala přes držku. Hahaha. Podívám se do zpětného zrcátka a
vidím, že má pravdu. Což potvrzuju výbuchem smíchu. No co, jen jsem
si ulomila u brýlí nožičku. Brýle na nose s jednou nožičkou opravdu
blbě sedí. Sedí nakřivo. Dobrou… křivobrýlovou.
25. ledna 2014
Nedělní ráno, pracovní ráno. Úklid našeho coche, abychom místo auta
nevrátili chlívek. To je takový předodjezdový rituál. Se San Roque
se loučíme. I papoušci nám na cestu pěkně pokřikujou. V nablejskaným
fáru se přiřítíme, krátce po obědě, do Villa Carlos Paz. Martin, jak
miluje ten cvrkot velkoměsta, tak jsme si nemohli odpustit procházku
po pěší zóně. Zvednout hlavu do koruny banánovníku…a čubrnět na
krásu a stavbu květu v jednom…nějak se mi zatočila hlava.
Z parkoviště přes most rovnou mezi lidi. Většina obchodů je
otevřená. Restaurace, jídelny a i mekáč jsou narvány k prasknutí.
Pak že nemají prachy. Člověk do toho nevidí. Klasický hamburger
stojí 60 pesáčů. Osobně si myslím, že je to docela dost. To jseš rád
Martínku, že nemám úchylku na hambáče. Možná maso je kvalitní, ale
ten celkový šmak nemusím. Nenajde se ani jedno místo u stolu. Musela
bych seknout amok, abych se prodrala k pultu. Hele Marťas, jdeme pro
sušenky. Nedovedu si tě představit, jak čekáš na letišti a víš, že
nemáš pro co sáhnout do báglu.
Hledáme kemp. Zabočili jsme směrem od řeky do kopce. To je divný,
připadám si jako blbec. Přijedeme k plotu. Blbec nejsem, jen jako
blbec čumím na vrata. V Caballitos plot kolem dokola. Před plotem
velké parkoviště a vstup pouze vrátky s taškou. Zaplatíme a auto
zaparkujeme strategicky u plotu. To abychom si věci podávali přes
plot. Pes podlejzá pod plotem. Necháme se inspirovat. Nikdo se
nedívá, Martin zvedne plot, podlezu. Zvednu plot, podleze Martin. A
je to!
Jako malí. Máme velkou radost, jak jsme to vymysleli. Pravdou je, že
investovali do rozvodů vody, elektřiny, dřezů na nádobí a i do
sociálek. Chceš si sednout? Vezmi si erární židli. Nohy židle
zajíždějí do země. Během chvilky sedíš na židličce. No a co, jen
doufám, že se pohyb směrem k zemskému jádru zasekne.
Mám divnej pocit, když chci něco udělat. Mám tušení, jak to dopadne,
ale dodávám si odvahu… zkus to… udělej to. Správci nabídnu vařič i s
kastrolem. Jasně, že ho chci a už ho pevně drží. Šla bych s ním pro
prachy, ale přísahá na psí uši a kočičí znamení, že money dovalí. Po
hodině mě Martin ubezpečuje, že je donese…, vždyť je znáš…, neboj
se… O nic nejde. Borec se objevil. Vyrážím za ním. Dozvídám se, vše
možné o něm. Jezdil kamionem a pomáhá tady už dva roky. Kuráž mám…,
a co jako ty prachy za vařič? Vařič? Jaký vařič? Tušila jsem to a je
to tady. I taková je Argentina…, bylo by divné nenarazit na hajzla.
Vlastně můžeme děkovat za hajzla tohoto kalibru. Usmívám se ze
srdce…, věřila jsem mu málo…, pochybovala jsem o něm…, tak co bych
chtěla…, měj se hezky a suerte. Petro, nech ho bejt, chci ráno
odjet. Dobrou plotovou.
Ranní prolejzačka a hurá na letiště. Autíčko moc ti děkujeme…, klíče
hodíme do kastlíku…, ještě jednou vše zkontrolovat…, prásk…, Martin
zabouchnul dveře. Přesun z Cordoby do Buenos Aires…, letadlem a
taxíkem… Na mezinárodním letišti poprosím, aby nám dali místa vedle
sebe, jelikož na jsme na vnitrostátním dostali místa daleko od
sebe…, a to teda zase ne!!!
Cesta ubíhá rychle. Sedíme se starším pánem, který většinu času
stojí za sedačkou…, rozumím, sedět je vopruz… Větší vopruz je čekat
na spoj z Itálie do Prahy…, nevadí…, je to jako počítání oveček před
spaním. Hodně jsme jich napočítali…, vstávat, letíme…
Už asi stárnu…, člověk odněkud odlétá a hlavou mu proběhnou všechny
okamžiky prožité na druhém konci světa. Člověk uvidí naši stověžatou
a je dojatý zase… Tak mámo…jsme doma. Pusa na přivítanou.
Podkovo…co udělám s tebou? Kdepak, na půlku podkovy jsem
nezapomněla. Holky kam s váma? Přeci do šuplíku k těm ostatním.
Závěrem se možná zeptáte… nosí podkova štěstí? Zda tomu věřím? Vždyť
to platigonum na salině je jasným důkazem, ne?
ŠTĚSTÍ…??? Co je štěstí?
Každému hned naskočí oblíbená věta z filmu…, muška jenom zlatá.
Vzpomínáte na nedělní televizní chvilky poezie? Na jednu báseň jsem
si vzpomněla, protože je o štěstí. Můžu vám ji zarecitovat? Je
stará…, ale poslouchejte, jakoby tu Tonda byl i dnes.
Antonín Sova
TICHÉ ŠTĚSTÍ
Slunce blýsklo, všecko kvetlo
a já v slunná pole vyšel.
Do mé duše padlo světlo,
zevšad hlas jsem tichý slyšel.
Táhlo teplo mojí hrudí,
jako v létě v luzích bývá.
Cítím, v duši mé se budí
divný pták, jenž sladce zpívá!
Tiché štěstí, tiché štěstí!
Uleh jsem si pod větvemi.
Zřel jsem, jak vše musí kvésti,
lehce jak a volno je mi.
Jsem jak čistý pramen z lesa,
kam jen laně chodí píti,
kde jen datel v kůru tesá
a kde šumí dlouhé sítí.
Líbí se vám? Jasně, ta čeština a její tvary. Komu ne, tak ať si něco
ukuchtí. Hrozně ráda vařím. Dá se vymyslet recept na štěstí? Tak
třeba koktejl? Otevřete si kuchařku od Máni Rettigové a pusťte se do
toho. Jeden díl…jeden díl…jeden díl…nechápete čeho? Prostě si
přidávejte podle chuti všeho, co chcete. Jak jako, že vás nic
nenapadá. Začněte se mnou…jeden díl úsměvu… Nezapomeňte vše důkladně
protřepat. Cucejte to brčkem nebo vyzunkněte na ex.
Tak co?
Nic?
Zřejmě se někde stala chyba.
Radou o kominíkovi moc vtipná a originální nebudu.
Pobavil mě francouzský, i když trochu svérázný nápad. Doufám, že ti
kluci nekecali.
Zřejmě se jedná evidentně o čistě mužskou záležitost. Stačí jít
kolem hřbitova a sahnout si na koule.
Hmmm…to musí být pravda. Podívejte na kaktusáře.
Každý kaktusář, bez výjimky je šťastný.
Proč jsem šťastná já? No přece sahla jsem si taky…
Co pro mě znamená štěstí? Možná ne jen momentální radost nad najitým
gymnem či plodem, ale i takové normální věci, které bereme jako
samozřejmost, pokud je máme…
Štěstí není jen o tom, co máš, ale i o tom, s kým jsi.
Štěstí je i to, že vás má někdo rád proto, jaký jste.
Vždyť ano. Proč jsem šťastná? Jsem s Martinem a rodinou. Mám je ráda
a můžu se na ně spolehnout.
I když je pravda, že je i někdy pěkně naštvu…
Čím nenaštvu? Přeci otázkou, Martínku, tak kam pojedem příště?
Argentina 2013/2014 - díl 1. |
2. |
3. |
4. |
5. |
6. |
7. |
8. |
9. |
10.
11.|
12. |
13. |
14. |
15. |
16. |
17.
|
