|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
17. ledna 2016
Chystáme se do 3600 metrů na jávie. Krajina je kopcovitá,
nízké keře.
Občas se objeví domek. Po kopcích se pasou alpaky. Kolem nich
skotačí alpačí miminka. Lokalita jménem Tafna, ve Cuesta de Toquero
v departamiento Santa Catalina. Je to malá vesnice se školou.
Praška, po které jsme přijeli, je právě po rekonstrukci. Sušíme
stany. K autu se blíží dvě postavy. Oběhnu auto a hezky pozdravím.
Tomu se dá těžko uvěřit. Holka se jmenuje Anna, je z Polska. V Peru
pracuje s polským týmem antropologů. Kluk je Peruánec. Vydali se
společně cestou dávných Inců. Všimla jsem si, že mají jen trochu
vody v malé petce. Dolili jsme jim a ještě jsme přidali dvoulitrovku.
Rolando sundal svoje zavazadlo a každému nám na ruku uvázal osobně
tkaný náramek s korálky. My holky jsme dostaly barvy duhy, abychom
se možná později nepopraly. Jirka si od něho koupil čepici.
Ornamenty symbolizujou přírodu, barvy na bambulích příslušnost
k jeho rodu. Čepici vyráběl tři měsíce. Na rozloučenou nám zatroubil
na mušli z Karibiku.
Anna nám řekla, že je to poprvé v životě, kdy si uvědomila, jak
čeština s polštinou jsou si blízké. Oni pokračujou, my se vracíme.
Zastavujeme se na feroxskách. Kvetou tmavě oranžově a i červeně.
Plody jsou nezralé. Tahle lokalita se povedla, kvete
i maihueniopsis.
Na hranicích jsou mraky lidí, my mysleli, že tu nikdo nebude.
Začínám s negativní gramatikou. Nikdy nikdo nemá problém, pokud
vyjíždí ze své země do jiného státu. Je jedno, zda je to z Argentiny
nebo z Bolívie. Jestliže chci vstoupit na území cizího státu, tak to
problém je.
Pěkný chaos pro místní, větší pro Evropana.
Pěkně od začátku. Čtyři okýnka, dvě razítka pro opuštění Argentiny,
dvě razítka pro vstup do Bolívie. Nejdřív kontrola pasů. Lidi tu
mají svatou trpělivost. Čtyři pasy a čtyři formuláře pro náš tým.
Vystojíme si dlouhou frontu.
Republica Checa? Ptá se policajt a usměje se. Sí a usměju se taky.
Ve frontě stojíme s osmi klukama z Německa a jejich kámošem z Buenos
Aires. Teď začala správná mela. Jedno okýnko pro Bolívijce, kteří
vstupujou do Argentiny, a stejné okýnko vyřizuje opuštění Argentiny.
Policajt odešel a neukázal se asi 15 minut. Na jeho místo si sedla
kolegyně a čekající Argentinec se do ní pustil, že to není možné.
Tolik lidí a ta organizace. Nebyl sám, jeden začne a ostatní se
začnou přidávat. Kluci razítko dostali, ale museli čekat na kontrolu
auta. Na řadu šla rodina s pořadovým číslem 40. Čekají už od rána.
Kluci mají číslo 82, my 81.
Seňora policajtka k nám přišla a řekla, že můžeme jet hned, protože
máme bolívijské auto. Vykřikla jsem jupí a plácli jsme si s klukama.
Give me five! Vyvolali jsme malý rozruch.
Posílám Martina pro auto. Chceme nasednout, jenže policajt chce
papíry. Říkám mu, že kolegyně si už papíry nechala, protože máme
bolívijské číslo, proto můžeme jet. Bolívijské auto? Jde se podívat
na značku, ukáže mi, abych ho následovala k argentinským policajtům.
Chtějí papíry. Ale néééé! Tady už jsem byla před dvěma hodinama a
vaše razítko už mám taky. Mezi tím, co vyřizuju papíry, začal pěkný
liják.
Tak dojděte k Bolívijcům a papír nám doneste. Přemluvím policajta,
aby šel se mnou. Jo, jo, jo…policajtka mu všechno vysvětluje, kývne
teda hlavou a dovolí mi odejít. Muchas gracias a adios. Jedéééém!
Za hranicema vyměňujeme peníze. Rádi bychom se prošli po městě, ale
leje a leje.
Tak směr Tupiza. Cestou vidíme u silnice malé ledové kroupy.
Za chvíli nás staví silniční policie a vysvětluje Martinovi, že se
tady jezdí 80 a ne 100. Myslím, že předpisově vydrží jet jen několik
kilometrů. Reaguje na radu. To snad nemyslí vážně. Na silnici nikdo
nejezdí, mají perfektní povrch a já mám jet 80?
Projíždíme údolím Paicho, Tomayapo a Carrizal. Nádherné červené
skalní útesy. Připomínají mi národní park Talampaya.
V Cerro Colorado se Martin rozněžnil. Hezká země, ale tvrdá.
Z městečka Tupiza přejíždíme cuestou, ale podle konverzace kluků, mi
zatím není jasné kam. Martin si něco vytipoval na Googlu vzdušnou
čarou 40 km. Po dvakrát delší trase, než byl plán. Jsem zatím v
klidu.
Třeba je to tou výškou 4000? Pomalu sjíždíme do 3000, kde bychom
mohli spát. Zabivakujeme tady. Jen je škoda projíždět krásnou
krajinou, jednak rychle a jednak v noci.
Dobrou no name noci.
Kozí bolívijský příběh -
díl 1. |
2. |
3. |
4.|
5. |
6. |
7.|
8. |
9. |
10.
11. |
12. |
13. |
14. | 15.
|
