Bolívie a Argentina 2016
aneb Kozí bolívijský příběh, díl 14.

Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…

16. ledna 2016
Stav tachometru 5031 km. Vydáváme se do městečka Tilcara, najít gomera. Gomér prohlédl pneumatiku a zjistil, že se nedá opravit. Dráty zkroucené. Pár metrů na kamenité cestě a takhle skončit. Co dělat? Koupit novou? Nejbližší největší město poblíž je San Salvator de Jujuy.

To je správná komedie. Na YPFce Jirka volá s nadšením Jardovi. Představ si, nad Las Papas jsme našli gymna. Samozřejmě netrpím chorobou Ich forma. Je vám to jasný, já to byla, kdo je našla, ještě k tomu dodat, že z okýnka. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Je tomu tak i při hledání kaktusů? Při hledání možná? Při nalezení? Miluju kluky kaktusářský. S úsměvem dopíjím lahodný kofeinový nápoj.

Ve městě objíždíme prodejce gum, ale po krátkém vyhledávání v počítači o skladových zásobách je závěr vždy stejný. Nemáme. Vtipné je, že v panaderii chleba taky nemají. Poslední pokus. Rozměr 275/70 R16. Čekáme chvilku, než majitel firmy něco vyřídí. Potom se okamžitě zajímá o to, co potřebujeme. Na židli v prodejně se vyvaluje velká černá kočka, pohladí ji a předává nás synovi. Gumu nemají, ale snaží se nám pomoct. Volají do servisu Nissana. Můžete chvíli počkat? Sí.

Syn majitele byl několikrát v Evropě a i v Asii a v Africe. Hezky se poslouchá, když mluví o Čechách jako o nejkrásnější zemi. Čechy jsou a budou vždycky krásné, na rozdíl od jiných zemí, které se mění díky politické a vojenské situaci. Je čerstvě ženatý a ukazuje mi masivní zlatý snubák. Ty vole, nechápe, že mě gramy zlata nějak neberou. Jsem hrozná, usměju se stylem, hezký a no a co.

Možná se soucitně podíval na mou ruku bez kroužku. Jo Čechy jsou krásné, ale je těžké někoho ulovit. Pro někoho je kroužek moc důležitý, to se musí nechat. Asi budu jediná, která prstýnek sundala hned po svatbě. Babička mi říkala: „Jak dlouho budeš nosit prstýnek, tak dlouho s mužem budeš“. Nikdo mě nechápal. Vidíš babi, je už 35 let v krabičce. To je výročí korálové. Nevyndám ho.

Přeskočím i výročí safírové a zlaté. Neláká mě smaragd ani diamanty. Po pětašedesáti je výročí kamenné. Miluju kameny, to ho vyndám. Jen doufám, že si budu pamatovat, kde je. V Nissanu pneumatiku taky nemají. Navrhuje nám ji koupit až v Bolívii, kde je skoro o polovinu levnější. Obě s Olgou sledujeme Jirku, který zůstal sedět v autě. U jeho otevřeného okénka stojí cikánka a její zájem o moravského blonďáka je evidentně velký. Nechce odstoupit od auta ani potom, co jsme všichni nasedli a Martin se pomalu začal rozjíždět.

Jirka vzteky křičí. No hablo espaňol! Cigina drmolila něco o špatné cestě, která nás čeká. Lepší je někdy nerozumět. Teď mi její slova vrtají v hlavě. Rozptyluju se a čtu nápisy na zdech. Na dvousloví Lindo Rojo, máme s Jirkou odlišný názor. Pro mě je Lindo nejkrásnější slovo, pro Jirku je to bordel. Mluví z něj zkušenost? Jirko, povídej. Zapírá a zapírá.

Mraky na vrcholcích hor se posadily jako do sedla a nechtějí se pohnout. Může to vypadat i tak, že si hory nasadily čepice. Po 80 kilometrech se trochu vyjasnilo na levém pohoří. Levé pohoří se šklebí do sluníčka. Pravá strana je tvrdohlavá, ta ty mraky nepustí. Většinou skály hrajou všemi valéry pastelových barev, dneska se sjednotily do tmavé. Jediným kontrastem jsou pasakány, kterým nedělá žádný problém se udržet v těch největších výškách. Jak to dělají, neprozradí. Pampová tráva je v květu a bílými vousy květenství nedovolí větru hravě proklouznout skrz.

V pravé poledne projíždíme policejní kontrolou. Vždycky prohodíme pár slov, Martin na ně vychrlí jména míst, kam plánuje dojet, a jsme propuštěni. Teď mi došlo, že jeden policajt zasalutoval. Možná v těch mých vojenských hadrech viděl svého kolegu. Já na něj, hola. Fakt profesionální. Vracíme se na Humahuaca. Všimla jsem si, že v Sumaj Pacha je kompletně nová výstavba domů. Tři poslední staré domy se hezky izolovaly od ostatních. Veselejší pohled je na jinou symetrii. Políčka srovnaná podle latě. Pěstuje se tady zelenina, hlavně kukuřice.

Poslední kaktusová dnešní zastávka je na Cerro Negro. Auto zaparkuje před domem u řeky. Přibíhají štěňata, kluci pěkně vrtí ocáskama. Není jim jasné, proč tady vlastně vopruzujeme. Kozy pod stromem trochu znervózněly. Volám koza, koza. Jedna z nich se přišla podívat až ke mně. Vyfotila jsem si ji. Dobře poznala, že jsem jen koza dvounohá a odcupitala ke kámoškám.

Jak je to daleko? Dost? Co to znamená? Slupnout energetickou tyčinku a vzít si vodu. Sestupujeme ke korytu řeky. Moc vody tu není, ale přeskakujeme po kamenech na několika místech. Tak Jirko, kudy? Tudy a ukazuje na kopec. Martin nasadil tempo kamenitým vyschlým potokem k vrcholu. Držím se ho jako klíště, aby mi nezdrhnul. Sice říká, že by byl sám na kopci raz dva, ale dneska je ohleduplný a několikrát mě vytahuje za ruku, jelikož mám krátký nožičky a kaskádovitě vymleté koryto mě nešetří. Společně pak čekáme na Jirku a Olgu pod nějakým keřem ve stínu. Odkoukali jsme systém od koz.

Jirko, je to světlej kopec nebo tmavej? Jo, tenhle. Ukazuje víc směrem doprava. Vylezeme na vrchol kopce a weingarcie nikde. Vyfotíme si Humahuacu z druhé strany. Jirko, kdes nechal Olgu? Někde tam dole. Lepší je chodit ve dvou, ve křoví se snáz zapleteš. Stejně obdivuju Pepu, jak v takové přírodě najde ten správný kopec, kde kytky rostou. Jirka dává povel k přesunu na opačnou stranu. No jo. Jsou tady. Hloubím kamenem kolem kaktusu a nevěřícně kroutím hlavou, jak hluboko a mezi kolika kameny je zalezlá.

Blesk. Začíná pršet. Rychle mažeme dolů. Sice jsme to vzali vedlejším korytem, ale hlavně že jsme vypadli z kopce. Přelezli jsme přes celé údolí a vracíme se k řece a k autu. Celá výprava se vrátila do čtyř hodin a s jedním rozbitým kolenem. Olga, jako správná doktorka, někde spadla a testovala, co se stane, když se zraní ošetřovatel. Nic zvláštního, musí si pomoct sama.

Použilas na zranění dezinfekci? Zajímá Martina její postup. Jo. Taková spokojenost Martina se hned jen tak nevidí. Vracíme se do Jujuy a k bolívijským hranicím. Ze silnice vidíme hodně lidí a slyšíme muziku. Zastavíme? 75 procent posádky je pro. Přece tu nebudeš sedět Jiří? Festival Chorrillos. Tancujou šátečkový tanec. Dojí kozy. Kapela hraje na různé instrumenty a zpívají. Jo Panova flétna. To je zvuk.

Děti stříkají svoji oblíbenou lepivou pěnu. Fotím, ale rychle schovávám foťák za mikinu. Jsou moc rychlý a nějaký foťák je jim naprosto ukradený.

Večer se uvelebíme za La Quiaca blízko hliněné ohrady pro dobytek. Cítím siláž. Mám hlad. Nic nechci, odpovídá Jirka. Uvaříme vodu na hrachovou polívku. Hrachovou ne. Nechal se ukecat teda na gulášovou, Martin a Olga na sýrovou, já na nudlovou. Stavíme ve větru stany. Podívejte se na měsíc, pěkně nám to utíká, už je ho půlka. Vypadá to, že za úplňku budeme balit. V noci začalo pršet a štěkal pes. Jirka byl naštvaný, jelikož se moc nevyspal. Jirko, psisko si zase stěžovalo, že nemůže spát a začalo štěkat jen, když jsi začal chrápat. Musíš uznat, že by určitě neštěkal, pokud by se už s něčím takovým setkal. Martine, je voda na kafe? Na kafe? Copak ty piješ kafe? Hahaha, každý den. Čeho se člověk ještě nedočká. Každý den chodím s hrnkem s kafem, a nikdo si toho nevšimne?

Kozí bolívijský příběh - díl 1. | 2. | 3. | 4.| 5. | 6. | 7.| 8. | 9. | 10.
11. | 12. | 13. | 14.

 

Autor:
Petra Tvrdíková
E-mail: tvrdikmartin@seznam.cz

http://www.gymnocalycium.cz/

 

Související články

Argentina 2013/2014 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
11.| 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18.

Argentina a Chile 2012 -
díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
| 11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. 
| 21. | 22. | 23. | 24. | 25.   

 

Argentinské pohledy 2008 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8.
9. | 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.

 

Patagonie a střední Argentina 2008,
část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12. 
13. | 14. | 15.| 16. | 17. | 18.  | 19. | 20.

 

Gymno - deník Argentina 2007, část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. |12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. | 21.

 

Pohled vně kaktusářského světa (02/2009)
Lumír Král: Pod Jižním křížem. Poznámky z velkého vandru po Argentině 
(2. 1. 2007 – 14. 2 .2007)

 

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630