|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
16. ledna 2016
Stav tachometru 5031 km. Vydáváme se do městečka Tilcara,
najít gomera. Gomér prohlédl pneumatiku a zjistil, že se nedá
opravit. Dráty zkroucené. Pár metrů na kamenité cestě a takhle
skončit. Co dělat? Koupit novou? Nejbližší největší město poblíž je
San Salvator de Jujuy.
To je správná komedie. Na YPFce Jirka volá s nadšením Jardovi.
Představ si, nad Las Papas jsme našli gymna. Samozřejmě netrpím
chorobou Ich forma. Je vám to jasný, já to byla, kdo je našla, ještě
k tomu dodat, že z okýnka. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Je
tomu tak i při hledání kaktusů? Při hledání možná? Při nalezení?
Miluju kluky kaktusářský. S úsměvem dopíjím lahodný kofeinový nápoj.
Ve městě objíždíme prodejce gum, ale po krátkém vyhledávání
v počítači o skladových zásobách je závěr vždy stejný. Nemáme.
Vtipné je, že v panaderii chleba taky nemají. Poslední pokus. Rozměr
275/70 R16. Čekáme chvilku, než majitel firmy něco vyřídí. Potom se
okamžitě zajímá o to, co potřebujeme. Na židli v prodejně se
vyvaluje velká černá kočka, pohladí ji a předává nás synovi. Gumu
nemají, ale snaží se nám pomoct. Volají do servisu Nissana. Můžete
chvíli počkat? Sí.
Syn majitele byl několikrát v Evropě a i v Asii a v Africe. Hezky se
poslouchá, když mluví o Čechách jako o nejkrásnější zemi. Čechy jsou
a budou vždycky krásné, na rozdíl od jiných zemí, které se mění díky
politické a vojenské situaci. Je čerstvě ženatý a ukazuje mi masivní
zlatý snubák. Ty vole, nechápe, že mě gramy zlata nějak neberou.
Jsem hrozná, usměju se stylem, hezký a no a co.
Možná se soucitně podíval na mou ruku bez kroužku. Jo Čechy jsou
krásné, ale je těžké někoho ulovit. Pro někoho je kroužek moc
důležitý, to se musí nechat. Asi budu jediná, která prstýnek sundala
hned po svatbě. Babička mi říkala: „Jak dlouho budeš nosit prstýnek,
tak dlouho s mužem budeš“. Nikdo mě nechápal. Vidíš babi, je už 35
let v krabičce. To je výročí korálové. Nevyndám ho.
Přeskočím i výročí safírové a zlaté. Neláká mě smaragd ani diamanty.
Po pětašedesáti je výročí kamenné. Miluju kameny, to ho vyndám. Jen
doufám, že si budu pamatovat, kde je. V Nissanu pneumatiku taky
nemají. Navrhuje nám ji koupit až v Bolívii, kde je skoro o polovinu
levnější. Obě s Olgou sledujeme Jirku, který zůstal sedět v autě.
U jeho otevřeného okénka stojí cikánka a její zájem o moravského
blonďáka je evidentně velký. Nechce odstoupit od auta ani potom, co
jsme všichni nasedli a Martin se pomalu začal rozjíždět.
Jirka vzteky křičí. No hablo espaňol! Cigina drmolila něco o špatné
cestě, která nás čeká. Lepší je někdy nerozumět. Teď mi její slova
vrtají v hlavě. Rozptyluju se a čtu nápisy na zdech. Na dvousloví
Lindo Rojo, máme s Jirkou odlišný názor. Pro mě je Lindo
nejkrásnější slovo, pro Jirku je to bordel. Mluví z něj zkušenost?
Jirko, povídej. Zapírá a zapírá.
Mraky na vrcholcích hor se posadily jako do sedla a nechtějí se
pohnout. Může to vypadat i tak, že si hory nasadily čepice. Po 80
kilometrech se trochu vyjasnilo na levém pohoří. Levé pohoří se
šklebí do sluníčka. Pravá strana je tvrdohlavá, ta ty mraky nepustí.
Většinou skály hrajou všemi valéry pastelových barev, dneska se
sjednotily do tmavé. Jediným kontrastem jsou pasakány, kterým nedělá
žádný problém se udržet v těch největších výškách. Jak to dělají,
neprozradí. Pampová tráva je v květu a bílými vousy květenství
nedovolí větru hravě proklouznout skrz.
V pravé poledne projíždíme policejní kontrolou. Vždycky prohodíme
pár slov, Martin na ně vychrlí jména míst, kam plánuje dojet, a jsme
propuštěni. Teď mi došlo, že jeden policajt zasalutoval. Možná
v těch mých vojenských hadrech viděl svého kolegu. Já na něj, hola.
Fakt profesionální. Vracíme se na Humahuaca. Všimla jsem si, že v Sumaj
Pacha je kompletně nová výstavba domů. Tři poslední staré domy se
hezky izolovaly od ostatních. Veselejší pohled je na jinou symetrii.
Políčka srovnaná podle latě. Pěstuje se tady zelenina, hlavně
kukuřice.
Poslední kaktusová dnešní zastávka je na Cerro Negro. Auto zaparkuje
před domem u řeky. Přibíhají štěňata, kluci pěkně vrtí ocáskama.
Není jim jasné, proč tady vlastně vopruzujeme. Kozy pod stromem
trochu znervózněly. Volám koza, koza. Jedna z nich se přišla podívat
až ke mně. Vyfotila jsem si ji. Dobře poznala, že jsem jen koza
dvounohá a odcupitala ke kámoškám.
Jak je to daleko? Dost? Co to znamená? Slupnout energetickou tyčinku
a vzít si vodu. Sestupujeme ke korytu řeky. Moc vody tu není, ale
přeskakujeme po kamenech na několika místech. Tak Jirko, kudy? Tudy
a ukazuje na kopec. Martin nasadil tempo kamenitým vyschlým potokem
k vrcholu. Držím se ho jako klíště, aby mi nezdrhnul. Sice říká, že
by byl sám na kopci raz dva, ale dneska je ohleduplný a několikrát
mě vytahuje za ruku, jelikož mám krátký nožičky a kaskádovitě
vymleté koryto mě nešetří. Společně pak čekáme na Jirku a Olgu pod
nějakým keřem ve stínu. Odkoukali jsme systém od koz.
Jirko, je to světlej kopec nebo tmavej? Jo, tenhle.
Ukazuje víc směrem doprava. Vylezeme na vrchol kopce a weingarcie
nikde. Vyfotíme si Humahuacu z druhé strany. Jirko, kdes nechal
Olgu? Někde tam dole. Lepší je chodit ve dvou, ve křoví se snáz
zapleteš. Stejně obdivuju Pepu, jak v takové přírodě najde ten
správný kopec, kde kytky rostou. Jirka dává povel k přesunu na
opačnou stranu. No jo. Jsou tady. Hloubím kamenem kolem kaktusu a
nevěřícně kroutím hlavou, jak hluboko a mezi kolika kameny je
zalezlá.
Blesk. Začíná pršet. Rychle mažeme dolů. Sice jsme to vzali
vedlejším korytem, ale hlavně že jsme vypadli z kopce. Přelezli jsme
přes celé údolí a vracíme se k řece a k autu. Celá výprava se
vrátila do čtyř hodin a s jedním rozbitým kolenem. Olga, jako
správná doktorka, někde spadla a testovala, co se stane, když se
zraní ošetřovatel. Nic zvláštního, musí si pomoct sama.
Použilas na zranění dezinfekci? Zajímá Martina její postup. Jo.
Taková spokojenost Martina se hned jen tak nevidí. Vracíme se do
Jujuy a k bolívijským hranicím. Ze silnice vidíme hodně lidí a
slyšíme muziku. Zastavíme? 75 procent posádky je pro. Přece tu
nebudeš sedět Jiří? Festival Chorrillos. Tancujou šátečkový tanec.
Dojí kozy. Kapela hraje na různé instrumenty a zpívají. Jo Panova
flétna. To je zvuk.
Děti stříkají svoji oblíbenou lepivou pěnu. Fotím, ale rychle
schovávám foťák za mikinu. Jsou moc rychlý a nějaký foťák je jim
naprosto ukradený.
Večer se uvelebíme za La Quiaca blízko hliněné ohrady pro dobytek.
Cítím siláž. Mám hlad. Nic nechci, odpovídá Jirka. Uvaříme vodu na
hrachovou polívku. Hrachovou ne. Nechal se ukecat teda na gulášovou,
Martin a Olga na sýrovou, já na nudlovou. Stavíme ve větru stany.
Podívejte se na měsíc, pěkně nám to utíká, už je ho půlka. Vypadá
to, že za úplňku budeme balit. V noci začalo pršet a štěkal pes.
Jirka byl naštvaný, jelikož se moc nevyspal. Jirko, psisko si zase
stěžovalo, že nemůže spát a začalo štěkat jen, když jsi začal
chrápat. Musíš uznat, že by určitě neštěkal, pokud by se už s něčím
takovým setkal. Martine, je voda na kafe? Na kafe? Copak ty piješ
kafe? Hahaha, každý den. Čeho se člověk ještě nedočká. Každý den
chodím s hrnkem s kafem, a nikdo si toho nevšimne?
Kozí bolívijský příběh -
díl 1. |
2. |
3. |
4.|
5. |
6. |
7.|
8. |
9. |
10.
11. |
12. |
13. | 14.
|
