|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
6. ledna 2016
Ráno jsme se probudili ve stanu přesně tam, kde jsme ho
postavili. Pršelo málo, voda nás neodnesla. Slyším Martina, jak
vykládá seňorovi, odkud jsme a kam jedeme. Ze stanu vidím, jak
chlápek se trochu posouvá ke stanu a rád by se dozvěděl, kdo je ve
stanu další. Ani nedutám, aby mě nezmerčil a nechtěl se mnou
komunikovat. Martin se s ním právě rozloučil.
Po dvorku běhá žena v široké kolové oranžové sukni. Předpokládám, že
je to jeho žena. Obdivuju její havraní dlouhé vlasy spletené do
copu, na konci ozdobené malými černými bambulemi. Ještě zamávám
Helen. Vyhání kozy na pastvu.
Jen nechápu, jakou technikou si na hlavě upevní klobouk. Účastnická
trojka „ MOJ“ zakládá oheň. Jen pro informaci. MOJ jsou první
písmena jmen. Martin, Olga a Jirka. Balím stan a těším se na horkou
vodu na kafe. Sbaleno? Nastupovat! Jirka začíná hledat papíry, které
jsme dostali v letadle kvůli přechodu přes hranice. Olga se odhodlá
rozkrokovávat Jirkovu cestu z letadla až sem. Hurá, papíry se našly.
Jééé, neviděli jste můj nůž? Jirka je zachráněn, Olgy nůž ztracen.
Rozloučím se a přemisťujeme se na Tajo. Když tak projíždíme krajinou
a obdivujeme krásu hor, Jirka jako geolog, nám nepopsaným touto
vědou, vysvětluje pojem amplitové žíly. Píšu si. „ Rozestoupí se
hornina a roztoky soli vzlínají skulinami a vyplňují mezery.
Zajímavé je, jaké kytky mohou na různých horninách růst. Vápenec
vyloučíme, ten se tu nevyskytuje, jelikož tu nebylo moře. Z vlastní
zkušenosti mám teorii o růstu pyrrháčů a austráčů. Na čediči rostou
světletrnný, na granitu tmavotrnný“. Jirka skončil s výkladem. V San
Pedro nad řekou je hodně kytek. Velký nabouchaný kytky s poupaty.
Hmyz a já čekáme, až vykvetou. Krásná příroda. Na této lokalitě se
vyskytujou na jižním svahu. Za cestou jsou zase na opačné straně.
Hodně otrněný s přilehlými silnými trny.
Co to je? Čeřiny. Čeřiny? Jo…, bahno. Foukal tady vítr a vytvořil
vlnky. Desky vrstev se postupně zanořovaly a vynořovaly.
Další vesnice se jmenuje Atacama. Údolí se zelená, červená barva
pohoří se vrátila k typické čedičové barvě. Cestou přes most všichni
zajásali, protože voda není bahnitá, ale průzračná. Jupí, koupačka.
Martin pere semena. Trhám větvičky z pepřovníku s červenejma
kuličkama. Jirka je v předklonu a opaluje si záda.
S Oli nás napadlo umýt okna. Začaly jsme okny a skončily prahy a
světly. Proč to myjete? Otázka čistě mužská. Vždyť to za chvíli bude
stejný. Vykazujeme nějakou činnost. Spokojeni, osvěženi čachtačkou,
pokračujeme. V kopcích vysoko nad námi pochodujou kozy. Kozí stezky
jsou nepřehlédnutelné. Dokonce i nějaké rodině se tu zalíbilo a
postavili si nad řekou dům. Na břehu řeky číhají kormoráni. Proč tu
vůbec jsou? Diví se Jirka. Zřejmě si Jiříku taky opalujou záda. Na
nejvyšším místě serpentin se kocháme. Vytahuju vlajku a hrdě se s ní
nechávám vyfotit.
Jirka se pokouší vlajku přehodit přes záda. Jen trnu, aby mu v tom
větru nevzala roha a nechtěla se prolétnout údolím. Křížky u cesty,
připomínající nějakou tragédii, jsou ozdobeny květy tmavě modrých a
fialových barev.
Z kopců kolem vyčuhujou kaktusy. O jaký druh konkrétně jde, je
otázkou. Závěr diskuze vyhrály terčeki. Mezi nimi Parodie maassi,
Trichocereus celsianus a tři druhy opuncií.
Jirka se do mě pěkně pustil. Prý bych se názvosloví opuncií měla už
konečně naučit. Ctít Friče a používat arampoa. Arampoa! Pak
sklouznul k debilům a jim podobným. Jmenoval nějakého Hunta a jeho
názvosloví mi vyloženě zakázal používat. Vtipný, já debža natvrdlý,
jsem v klidu.
Přejíždíme altiplán na Vilazon. Jirka později mluví o Charlesovi a
jeho knize. Pokračujeme na Berque. Lokalita Wengartia neumanniana.
V pozvolném kamenitém svahu se hihňají malé kytky s tmavě modrou
epidermis a žlutými poupaty. Hihňají se mi, jelikož si slovo
kargliana sice zapamatuju, ale až se sem jednou vrátím, budu vědět
zase kulový. Jo…, gymna jsou gymna.
Asi tady pojede Dakar. Symbol Dakaru je tady poskládán z bílých
šutrů na kopci. Kolem lokality projíždějí fanoušci Dakaru, většinou
s bolívijskýma vlajkama. Ve městečku Vilazon Martin řeší s domovem
na dálku problém se skleníkem, kde mu plynový kotel ohřál pokojíček
na 27 stupňů.
Jak je to možné? Lepší horko než mráz. Uvidíme, kde je zakopaný pes.
Záhada je vyřešena. Špatné baterie. To by se profesionálům stát
nemělo, co. Vždycky před odjezdem připraví Martin našim holkám
docela dlouhý manuál, skleníkový itinerář, jak postupovat v případě,
že by kaktusům něco hrozilo. Jsou ubezpečovány, že se nic nemůže
stát. A jako na kaktusovou potvoru, stane se. Zelení kluci se
trošičku přihřáli. Přechod do Argentiny je tady. Několik okýnek…,
kde máme začít? Nejdřív kontrola pasů, potom seňora u dalšího okénka
čte několikrát text z argentinské ambasády.
Číslo motoru auta je v pořádku. Něco datluje na klávesnici, ale trvá
jí to věčnost. Nejraději bych to nacvakala místo ní. Další kontrola,
tentokrát na argentinské straně. Posouváme se od okýnka číslo tři.
Jenže nás posílají od čerta k ďáblu a od ďábla k čertovi. Říkám
numerovi pět, že numero tři nic nenamítá, že prostě můžeme jít.
Nerozumím tomu. Ptám se, kde je problém. Seňor numero pět zvedá
razantně ruku, aby mi dal jasně najevo, kdo tady šéfuje. Takhle by
to nešlo a posílá mě k numerovi dvě. Tak znova.
Autem Martin najel k bráně a čeká. Hledám protekci u sympatičtějšího
numera čtyři. Sympatičtější byl, ale nechal nás stejně hodinu čekat.
Prej je něco falta. Kontrola kufrů zjistila, že nic nedovoleného
nemáme. Trochu podezřelý byl šampón značky Nivea, ale nakonec
prošel. Konečně přijel velký policejní šéf. Ten nám po několika
hodinách vysvětlil, že je všechno v pořádku. Chybou byla informace
o majiteli vozidla. Nadiktovala jsem skutečného majitele z rentakaru,
jenže tím majitelem auta, má podle policajtů, být Martin. To jsou
věci. Nakonec si popel sypu na hlavu sama. Zapopelená hlava mi to
stejně nebere. Vyspíme se za La Quiaca.
Kozí bolívijský příběh -
díl 1. |
2.|
3.| 4.
|
