|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
5. ledna 2016
Hned po ránu je kolem stanu čilý ruch. Poslouchám. Mám
sirky, rozděláme oheň. Papír je mokrý a nehoří. Našel jsem suchý.
Tak jo, lezu ven ze stanu, abych se nezařadila do seznamu kaktusářů
povalečů nevstavačů. Uvařit vodu na kafe na ohni je super nápad. To
víš, říká Martin. Jirka nám vařič nekoupí a tys to taky dobře
vymyslela se sirkama. Vzala jsem totiž jen vojenské škrtátko na
vařič. Zlatá Olga, ta má všechno, i sirky. Serpentinama se dostáváme
do Tamayapo. Martine, chtěla bych se jít podívat ke kostelu, i když
tuším, že bude zavřený.
Na náměstíčku uprostřed nám socha muže ukazuje jakýsi nástroj.
Pohled na něho proti slunci je dech beroucí. Jelikož je pokračováním
jeho mužství. To může napadnout jen mě? Kdepak, i Olga se začíná
chichotat. Přece si kluci nemůžete myslet, že se s Olgou nevyznáme.
Je jen škoda, že pod sochou chybí cedulka se jménem hrdiny. Z výrazu
jeho obličeje se dá vyčíst, že je odhodlaný vyrazit. Kam? V levé
ruce meč, v pravé lopatu. Zabít a zakopat. Jdeme raději ke kostela.
Žábo, odkud skáčeš? Opravdu žába. Chceme ji vyfotit, ale přesvědčit
zelenou modelku k pózování na focení, je zábava pro Martina.
 
Popojedeme. Na Martina je pohled. Řídí, sleduje cestu a zároveň
Gpsku. Ozve se ve mně slovo prudiče. Nechceš tady zastavit a
vyběhnout na kopec? Gymna vidím z auta, tak proč ta bakelitová
krabička nereaguje?
Vždyť jsi do ní nacpal všechny informace. Gymna jsou tak velká, že
i Olga se raduje. Většina jich je na jižní straně. Nechávám Martina
fotit a přebíhám na druhý kopec. Opuncky a opuncky. S nima se moc
gymna nekamarádí. Kytky jsou napitý, otrněný a s plody. Pro mě míň
radosti, jelikož nekvetou. Dojeli jsme do vesnice Puesto de Salud
San Francisco. Lidé si stěžujou, že nemají vodu. Od kluků jsem
slyšela, že Bolívijci se spíš drží stranou, ale opak je pravdou.
Jsou sdílní a přátelští. Nové domy, škola, kostel a tradičně rovné
fotbalové hřiště.
Martin vzpomíná, jak to tady vypadalo před deseti lety, když tu byl
poprvé. Historie a realita? Paměť má dobrou, to ano, ale cesta, po
které jeli, neexistuje. Lokalita Cieneguillas s Weingarcia kargliana.
Místo jsme našli docela rychle. V dálce jsem zahlédla červeně
zbarvené místo a chtěla jsem vyrazit.
Stop, stop a ještě jednou stop. Jirka se zasek. Prý bude lepší, když
zajedeme až k místu autem. Tvrdil, že je o rok starší než Martin. Mě
neukecá, jdu po svých. Zastavím se na hřbitově. Martina ukecal. Jo,
dojíždějí mě, ale nepředjíždí. Aby taky jo. Na cestě je plno akácií.
S trny akácií máme své zkušenosti, co? Jiří, tady je konečná,
zavelel Martin. To je záhada, lobívky rostou jen na červeném fleku.
Lobívie longispina.
Dám si sprintíka na kopec. Medaili za vítězství mi předává Parodie
maasi a maxima. Kytky nekytky. Šutry jsem objevila. Už se zase
v nich hrabu, přebírám a vybírám. Hodně se přemlouvám. Tak tenhle.
Zatím se mnou pojedeš v autě, pak se uvidí, neraduj se. Dopolední
mise v El Puente splněna, odpolední začíná.
Prosím Vás, jak se dostaneme na Carrizal? Na Carrizal? Nevím. Dobrý
den. Prosím vás na Carrizal? Vyslovuju to zas blbě, nebo nikdo nic
neví? Prodavačka v obchodě říká něco o cestě za mostem.
Tak se chlapci posilněte. Pivem? Jo pivem. Jak pivem? Tož zajdu pro
Ferneta na desinfekci našeho ústrojí. Ferneta? V životě jsem nic tak
hnusného nepila. Jó děvče, nevíš, o co přicházíš. Kolik ti je, žes
to neokoštovala? Je mi docela dost a z toho vyplývá, že jsem zřejmě
o dost přišla. Přece nezačnu chlastat právě teď a tady.
Hele policie! Jdu se zeptat. Hola, hola… ťuk, ťuk. Nikde nikdo. Už.
To mu to trvalo. No jo, natahoval si triko. Policajt je fešák,
žádnej střízlík. Rozumím, že máme jet přes retardéry, pak doprava.
Díky moc. Retardéry a doprava. Jupíí, jsme ve fabrice. Pro
sekuriťáka nepochopitelné, jak jsme se sem dostali. Prosím, kudy na
Carrizal? Ha, taky neví, ale volá na kolegyni, která ochotně ukazuje
cestu za fabrikou.
Červenice, samá červenice. Mezitím nové domy a zelenající se
políčka. Cesta se klikatí podél řeky. Na kopci je umístěno několik
úlů. Včelky bzučet neslyším, jen cítím kopr. Martin se zase vrací do
vzpomínek. Tady byly domky z vepřovic. Prej Bryan označoval vesnici
jako totální pravěk. Zřejmě v pravěku žil a má s tím nějaké
zkušenosti. To by teď pěkně čuměl. Staví se nové domy, mosty a
i cesty.
Martin se rozhodne zastavit. Ne všechno je zastavěné, ale mezi tím,
co tady zbylo, je vidět cesta. Kus kopce ufikli, kus kopce nechali
kaktusářům i s G. cardenasianum. Velký otrněný kytky, mají plody
i poupata. Zítra pokvetou. Za lokalitou chce Martin vyprat semena.
Tak jo, zastavíme. Na kopci vyčuhuje komplex budov zaplavený nánosem
červeného písku. Přemýšlím o tom, že kdybych to viděla na fotce,
řeknu možná… divný. Ale jsem tady a našlapuju na balvany, které voda
dovalila až sem. Jaký to je pocit? Divný? Hlavou mi běží hodně
otázek. Kdo tu bydlel? Co měli tady a co měli tady? Zbytky vepřovic
za domem? Plánovali něco přistavět? Pec? Kolik chleba upekli, než je
voda vyhnala? Stihli vůbec utéct?
Rozpršelo se. Vidím, jak Martin přijíždí, proto sbíhám dolů a běžím
k autu. Díky můj zachránce. Konec přemýšlení. Jsme v Carrizal.
Chvilka nostalgie. Petro, tady byla řada domů. Jak vidíš, není.
Makáme do kopce. Kamzík je zase rychlejší. Krásný kytky. G.
cardenasianum a Lobivia laleritia.
Večerní plán je snadný. Přesouvat se pohořím serpentinama do Toja.
Dneska to vypadá na nocování na hřišti. Děti se sbíhají. Ty nejmenší
se drží maminky. Rozdávám propisky. Sakra. S nima můžou tak akorát
napsat na ceduli větu. Nemáme pitnou vodu. Voda v řece je
kontaminovaná sajrajtem, který vypouští z dolů. Člověk, když to
slyší, je rychle zase nohama na zemi. Pijou to, co naprší. Martin
porcuje kudlou salám. Nechci se dělit, dej jim to všechno. Jmenujou
se Helen, Alida a Alex. Mezi tím, co si s nima povídám, jejich
maminka dává kolečka salámu do kapsy. Nevadí jim, že tady přespíme,
jen nás trochu varovali, že pokud bude pršet, voda povalí i přes
hřiště. Panenko Marie, ochraňuj nás. Tak jo… dobrou… dneska
Fernetovou.
Kozí bolívijský příběh -
díl 1. |
2.| 3.
|
