Bolívie a Argentina 2016
aneb Kozí bolívijský příběh, díl 1.

Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…

Jsem koza rohatá. Vyprávím svůj kozí příběh. Jsem klasický autor? Trochu jako autor si připadám, ale nejsem posedlá myšlenkou, že to, co napíšu, by si mělo přečíst hodně lidí. Moje kozí oči zazáří, nožky kozí poskočí, pokud jeden jediný člověk řekne: „Kozo, piš, čtu o těch tvých záletech na kaktusy rád.“

Kaktusářská odborná kritika může být ke mně tvrdá, tak jako byla tvrdá kritika ke scénáři Kozí příběh – Pověsti staré Prahy. Přijala ho negativně. Prý je hodně sexistický a nevhodný pro děti. Můj Kozí příběh je definitivně pro děti nevhodný. Nejen pro děti, ale i pro některé citlivější povahy, protože hodně v příbězích voluju. Je sexistický? Myslí tím, že jedno pohlaví je méně důležité nebo schopné? Může to tak vypadat. Kdo si to myslí, zřejmě mu nějak uniklo, že jednotlivce lze posuzovat jednoduše podle charakteru znaků skupiny, do které patří. Koza ve stádu s kozly a kozlíky by měla být považována za jednoho z nich. Všichni se honí za kaktusy jako mlsná koza.

Můj Kozí příběh sexistický není. Co máme my dvě kozy společného? Jednak to, že jsme si na první pohled nové místo zpočátku moc nezamilovaly. Ona Prahu, já kaktusy. Ona žárlila na Mácu, já zas na kluky, protože tolik toho věděli.

Jaká je koza podle literatury a podle poznámek kozy?

Koza si potrpí na elegantní zevnějšek a ráda se předvádí (hlavně na lokalitě), je umělecky nadaná, miluje přírodu. Mohla by být nejšaramantnější bytostí na zemi, kdyby nebyla tak nestálá a pesimistická. Nikdy není spokojena se svým osudem a přivádí své spoluobčany (spolukaktusáře) až k zoufalství svými výroky. Své slabé stránky a vnitřní nejistoty zakrývá silnou arogancí. Je dotěrná, aniž by si toho byla vědoma. Je neovladatelná zmatkářka a nemá vůbec pojem o čase, má stálé zpoždění anebo na hodiny nehledí a žádá to od jiných i partnera, a tím je nesnesitelná. Přesto se umí zalíbit, je-li to v jejím zájmu. (Třeba když kluci nemůžou najít kytku nebo plody.)

Koza se přizpůsobuje s neobyčejnou lehkostí každému způsobu života, pokud to poskytuje aspoň to nejskromnější bezpečí (spát ve stanu). Je ráda, když se o ní mluví a sama ráda radí. Ale nevzdá se svých věčných vytáček a žalostných litanií. Vydává se za skromnou a mírnou, ač je založena rozmarně.

Koza se dá lehce připoutat, ale musíme počítat s tím, že sebou bude trhat na provaze. Chová se, jako by její osud nezávisel na ní samotné, ale na druhých. Ráda předstírá zvyk udílet rozkazy, ale ve skutečnosti je to ona sama, kdo je stvořen pro poslouchání. Je-li vedena dobře, může dosáhnout úspěchu a dokonce zazářit v kulturním povolání. (Jo, už jsem měla nějaké přednášky.)

Má vkus a šarm (má za manžela gymnofila, který teď nějak konvertuje k ariákům), který dovede využít pro svůj úspěch. Koza touží žít v bezpečí, sní o bohatém sňatku, velkorysém příteli či výnosné práci. Je tesána z materiálu kurtizán, parazitů, ale i velkých umělců.


1. ledna 2016
Normální je, že většina lidí vyspává po silvestrovské noci a my se opět po roce stáváme dalšími účastníky zájezdu. Je první den nového roku 2016. Jsme čtyři, jak čtyři mušketýři. Malé kozí stádo. Jirka, Olga, tradičně Martin a já, koza rohatá.

Odlétáme z Prahy, Olga s Jirkou z Vídně, setkáváme se v Mnichově. Nějak zabít čekání. Čtu německé noviny. Čtu o tom, jak argentinský umělec vystavuje v mnichovské galerii, kolik vitamínu C má pomeranč, o kostelním filozofickém klubu. Noviny se zmiňují o vietnamské politice. Zajímavý je docela dlouhý článek o výrobě desek v českých Loděnicích.

Konečně letíme. Za několik hodin přistáváme v Sao Paulo. Běháme po letišti, protože nemáme letenky na místní let do Santa Cruz. Po několika pokusech najít to správné okénko, máme konečně letenky. Prší a je dusno. Je lepší se převléknout, že jo? Převléknout a opět čekat.


2. ledna 2016
Na letišti v Santa Cruz nás čeká zástupce z rentacaru. Naložíme zavazadla a odjíždíme přímo do firmy.

 O lalá… čeká na nás samotný šéf, seňor Barron a nové auto, bílý kočičák Nissan Patrol. Vyřídíme všechny formality, dostaneme klíčky, dobré rady a hlavně povolení k opuštění Bolívie a vstupu do Argentiny.

Zastavujeme v obchoďáku pro základní potraviny a vodu. Martin opakuje slova Ládi, že v Bolívii obchodní centra nejsou. Nevědět, že jsem v Bolívii, budu si myslet, že jsem skutečně v jiné zemi. Velký moderní obchoďák, ze sortimentu jen v potravinách se mi protáčí oči. Tolik druhů sýrů? Tak to v Praze nemáme. Účastníci zájezdu navrhujou odjet z města a najít si na první noc ubytování. Villa Montes se stává místem první bolívijské noci. Před tím než zalehnem, je dobré ochutnat pivo.


3. ledna 2016
Kdo nás to budí? Papoušek. Olga se s ním skamarádila okamžitě po té, když zjistila, že je hudebně talentovaný. Zanotovala kousek písničky a papouch po ní melodii opakoval.

Olgu si zamiloval až tak, že si jí sednul na rameno. Nelíbilo se mu, když ho vrátila na bidýlko. Jo chlapče, je čas odjezdu. Projíždíme vesnicí Tataranda Vieja.

Je po povodních, voda se pomalu vrací do koryta řeky. Domy jsou postavené z pálených cihel, před domem je situovaná malá zahrádka. Po silnici děti s rodiči táhnou klacky dříví. Asi budou péct chleba, za domem jejich pece jsou nedočkavé. Kolem samá zeleň, pasoucí se krávy. Ráz krajiny se během cesty podstatně nemění. Projíždíme Chimango, Ipatá, Gutierrez, La Herradura.

Na kopcích zahlédneme stesónie a tilancie, které vypadají jako červené koule. Míjíme autobusové zastávky s lidmi čekajícími na minibusy, políčka, louky, kde pobíhají kachny a slepice. V Quebrada Uruganti pokládají vodovodní trubky.

Aha, je to tady. Začíná systém Peaje. Někdy jen policejní kontrola, někdy jen placení mýtného, mnohokrát oboje. 3 boliviány mýtné, 1 bolivián pro policii? Jsem trochu zmatená, ale vidím chlápka přede mnou, jak dává policajtovi deset boliviánů. Dám jeden a je to zřejmě v pořádku. Důležitý je úplatek, ne jeho hodnota. V Camiri tankujeme benzín do obou nádrží.

Přijíždíme do Villa Montes. Už systému placení a papírků začínám přicházet na kloub. Zaplatíte mýtné, tolik boliviánů, kolik vám řeknou, potom na další kontrole ukážete papírek z předcházející kontroly. Je pravda, že se nenamáhám rozluštit pravidlo počtu ujetých a zaplacených kilometrů. Každá kontrola přicvakne papírek další. Každá sranda jednou končí i s papírky, musíme začít je syslit od začátku, protože jsme se dostali do jiné oblasti.

Na policejních kontrolách je větší zábava. Jeden policajt sedí v budce a drží pevně natažený provaz přes cestu, druhou ruku má nataženou na prachy. Zaplatíte, pustí vás, povolí provaz a přejede se. Někdy si myslím, že jsou i sami policajti ze mě zmatený, protože mám na sobě vojenský hadry bez označení šajby, tak mě nechávají někdy projet bez placení. Nebo můžou být vyvedeni z míry, jelikož placení je čistě mužská záležitost, protože v našem případě řidič sedí a vyšle ženskou.

V Quebrada Tiguipa zastávka na benzínce, vyčistím okna, aby se nám lépe pozorovalo, co se děje mimo auto. Cesta přímo do města Tarija je zavřená, nějak to objedeme. Zastavujeme na trhu a kupujeme banány. Jak se dostat na Tarija? Přes hory. V noci přijíždíme a hledáme penzion, který nám doporučil kamarád Martina, Fíša.

Romantický pokoj, okno přímo na náměstí.

Kozí bolívijský příběh - díl 1.

 

Autor:
Petra Tvrdíková
E-mail: tvrdikmartin@seznam.cz

http://www.gymnocalycium.cz/

 

Související články

Argentina 2013/2014 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
11.| 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18.

Argentina a Chile 2012 -
díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
| 11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. 
| 21. | 22. | 23. | 24. | 25.   

 

Argentinské pohledy 2008 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8.
9. | 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.

 

Patagonie a střední Argentina 2008,
část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12. 
13. | 14. | 15.| 16. | 17. | 18.  | 19. | 20.

 

Gymno - deník Argentina 2007, část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. |12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. | 21.

 

Pohled vně kaktusářského světa (02/2009)
Lumír Král: Pod Jižním křížem. Poznámky z velkého vandru po Argentině 
(2. 1. 2007 – 14. 2 .2007)

 

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630