Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
![](../../img/lineg.jpg)
Jsem koza rohatá. Vyprávím svůj kozí příběh. Jsem klasický autor?
Trochu jako autor si připadám, ale nejsem posedlá myšlenkou, že to,
co napíšu, by si mělo přečíst hodně lidí. Moje kozí oči zazáří,
nožky kozí poskočí, pokud jeden jediný člověk řekne: „Kozo, piš, čtu
o těch tvých záletech na kaktusy rád.“
Kaktusářská odborná kritika může být ke mně tvrdá, tak jako byla
tvrdá kritika ke scénáři Kozí příběh – Pověsti staré Prahy. Přijala
ho negativně. Prý je hodně sexistický a nevhodný pro děti. Můj Kozí
příběh je definitivně pro děti nevhodný. Nejen pro děti, ale i pro
některé citlivější povahy, protože hodně v příbězích voluju. Je
sexistický? Myslí tím, že jedno pohlaví je méně důležité nebo
schopné? Může to tak vypadat. Kdo si to myslí, zřejmě mu nějak
uniklo, že jednotlivce lze posuzovat jednoduše podle charakteru
znaků skupiny, do které patří. Koza ve stádu s kozly a kozlíky by
měla být považována za jednoho z nich. Všichni se honí za kaktusy
jako mlsná koza.
Můj Kozí příběh sexistický není. Co máme my dvě kozy společného?
Jednak to, že jsme si na první pohled nové místo zpočátku moc
nezamilovaly. Ona Prahu, já kaktusy. Ona žárlila na Mácu, já zas na
kluky, protože tolik toho věděli.
Jaká je koza podle literatury a podle poznámek kozy?
Koza si potrpí na elegantní zevnějšek a ráda se předvádí (hlavně na
lokalitě), je umělecky nadaná, miluje přírodu. Mohla by být
nejšaramantnější bytostí na zemi, kdyby nebyla tak nestálá a
pesimistická. Nikdy není spokojena se svým osudem a přivádí své
spoluobčany (spolukaktusáře) až k zoufalství svými výroky. Své slabé
stránky a vnitřní nejistoty zakrývá silnou arogancí. Je dotěrná,
aniž by si toho byla vědoma. Je neovladatelná zmatkářka a nemá vůbec
pojem o čase, má stálé zpoždění anebo na hodiny nehledí a žádá to od
jiných i partnera, a tím je nesnesitelná. Přesto se umí zalíbit,
je-li to v jejím zájmu. (Třeba když kluci nemůžou najít kytku nebo
plody.)
Koza se přizpůsobuje s neobyčejnou lehkostí každému způsobu života,
pokud to poskytuje aspoň to nejskromnější bezpečí (spát ve stanu).
Je ráda, když se o ní mluví a sama ráda radí. Ale nevzdá se svých
věčných vytáček a žalostných litanií. Vydává se za skromnou a
mírnou, ač je založena rozmarně.
Koza se dá lehce připoutat, ale musíme počítat s tím, že sebou bude
trhat na provaze. Chová se, jako by její osud nezávisel na ní
samotné, ale na druhých. Ráda předstírá zvyk udílet rozkazy, ale ve
skutečnosti je to ona sama, kdo je stvořen pro poslouchání. Je-li
vedena dobře, může dosáhnout úspěchu a dokonce zazářit v kulturním
povolání. (Jo, už jsem měla nějaké přednášky.)
Má vkus a šarm (má za manžela gymnofila, který teď nějak konvertuje
k ariákům), který dovede využít pro svůj úspěch. Koza touží žít
v bezpečí, sní o bohatém sňatku, velkorysém příteli či výnosné
práci. Je tesána z materiálu kurtizán, parazitů, ale i velkých
umělců.
1. ledna 2016
Normální je, že většina lidí vyspává po silvestrovské noci a my se
opět po roce stáváme dalšími účastníky zájezdu. Je první den nového
roku 2016. Jsme čtyři, jak čtyři mušketýři. Malé kozí stádo. Jirka,
Olga, tradičně Martin a já, koza rohatá.
Odlétáme z Prahy, Olga s Jirkou z Vídně, setkáváme se v Mnichově.
Nějak zabít čekání. Čtu německé noviny. Čtu o tom, jak argentinský
umělec vystavuje v mnichovské galerii, kolik vitamínu C má pomeranč,
o kostelním filozofickém klubu. Noviny se zmiňují o vietnamské
politice. Zajímavý je docela dlouhý článek o výrobě desek v českých
Loděnicích.
Konečně letíme. Za několik hodin přistáváme v Sao Paulo. Běháme po
letišti, protože nemáme letenky na místní let do Santa Cruz. Po
několika pokusech najít to správné okénko, máme konečně letenky.
Prší a je dusno. Je lepší se převléknout, že jo? Převléknout a opět
čekat.
2. ledna 2016
Na letišti v Santa Cruz nás čeká zástupce z rentacaru. Naložíme
zavazadla a odjíždíme přímo do firmy.
O lalá… čeká na nás samotný šéf, seňor Barron a nové auto, bílý
kočičák Nissan Patrol. Vyřídíme všechny formality, dostaneme klíčky,
dobré rady a hlavně povolení k opuštění Bolívie a vstupu do
Argentiny.
Zastavujeme v obchoďáku pro základní potraviny a vodu. Martin
opakuje slova Ládi, že v Bolívii obchodní centra nejsou. Nevědět, že
jsem v Bolívii, budu si myslet, že jsem skutečně v jiné zemi. Velký
moderní obchoďák, ze sortimentu jen v potravinách se mi protáčí oči.
Tolik druhů sýrů? Tak to v Praze nemáme. Účastníci zájezdu navrhujou
odjet z města a najít si na první noc ubytování. Villa Montes se
stává místem první bolívijské noci. Před tím než zalehnem, je dobré
ochutnat pivo.
3. ledna 2016
Kdo nás to budí? Papoušek. Olga se s ním skamarádila okamžitě po té,
když zjistila, že je hudebně talentovaný. Zanotovala kousek písničky
a papouch po ní melodii opakoval.
Olgu si zamiloval až tak, že si jí sednul na rameno. Nelíbilo se mu,
když ho vrátila na bidýlko. Jo chlapče, je čas odjezdu. Projíždíme
vesnicí Tataranda Vieja.
Je po povodních, voda se pomalu vrací do koryta řeky. Domy jsou
postavené z pálených cihel, před domem je situovaná malá zahrádka.
Po silnici děti s rodiči táhnou klacky dříví. Asi budou péct chleba,
za domem jejich pece jsou nedočkavé. Kolem samá zeleň, pasoucí se
krávy. Ráz krajiny se během cesty podstatně nemění. Projíždíme
Chimango, Ipatá, Gutierrez, La Herradura.
Na kopcích zahlédneme stesónie a tilancie, které vypadají jako
červené koule. Míjíme autobusové zastávky s lidmi čekajícími na
minibusy, políčka, louky, kde pobíhají kachny a slepice. V Quebrada
Uruganti pokládají vodovodní trubky.
Aha, je to tady. Začíná systém Peaje. Někdy jen policejní kontrola,
někdy jen placení mýtného, mnohokrát oboje. 3 boliviány mýtné, 1 bolivián
pro policii? Jsem trochu zmatená, ale vidím chlápka přede mnou, jak
dává policajtovi deset boliviánů. Dám jeden a je to zřejmě
v pořádku. Důležitý je úplatek, ne jeho hodnota. V Camiri tankujeme
benzín do obou nádrží.
Přijíždíme do Villa Montes. Už systému placení a papírků začínám
přicházet na kloub. Zaplatíte mýtné, tolik boliviánů, kolik vám
řeknou, potom na další kontrole ukážete papírek z předcházející
kontroly. Je pravda, že se nenamáhám rozluštit pravidlo počtu
ujetých a zaplacených kilometrů. Každá kontrola přicvakne papírek
další. Každá sranda jednou končí i s papírky, musíme začít je syslit
od začátku, protože jsme se dostali do jiné oblasti.
Na policejních kontrolách je větší zábava. Jeden policajt sedí
v budce a drží pevně natažený provaz přes cestu, druhou ruku má
nataženou na prachy. Zaplatíte, pustí vás, povolí provaz a přejede
se. Někdy si myslím, že jsou i sami policajti ze mě zmatený, protože
mám na sobě vojenský hadry bez označení šajby, tak mě nechávají
někdy projet bez placení. Nebo můžou být vyvedeni z míry, jelikož
placení je čistě mužská záležitost, protože v našem případě řidič
sedí a vyšle ženskou.
V Quebrada Tiguipa zastávka na benzínce, vyčistím okna, aby se nám
lépe pozorovalo, co se děje mimo auto. Cesta přímo do města Tarija
je zavřená, nějak to objedeme. Zastavujeme na trhu a kupujeme
banány. Jak se dostat na Tarija? Přes hory.
V noci přijíždíme a hledáme penzion, který nám doporučil kamarád
Martina, Fíša.
Romantický pokoj, okno přímo na náměstí.
![](../../img/lineg.jpg)
Kozí bolívijský příběh - díl 1.
|