|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
4. ledna 2016
První zakokrhání kohouta. Otvírám jedno oko a nevěřím.
Martin už je na nohou, otevřel okno na balkon a pochvalně komentuje
Bolívijky, jak zametají náměstí. Je pravda, že za hodinu mají
hotovo. Vyšla bych na balkon taky, ale to by musel Romeo zpívat pod
balkonem nějakou árii o kaktusech. Romantické ráno. Sbalit a trádá
zpět do Tarija pro zásobu jídla na další cestu.
Podívejte, jak krásné červené kopce mizí. Jak ustupují touze
Bolívijců mít vlastní domek. Touha po větší zahradě je větší než se
uskromnit a mít za domem krásnou scenérii červených kopců. Je to
divné, ukrajujou z kopců kousek po kousku, jako já, když mám moc
dobrý dort.
Ve městě zastavíme v malé uličce, chceme hlavně koupit chleba. Je
zábavné pozorovat, jak by Olga ochutnala všechno, a Martin naopak
nic, protože na to serou mouchy. Pro sichr koupíme placky domácí,
ale balené. Jaké mouchy? Hlavní je, co dělaly na plackách před
jejich zabalením. To už Martin neřešil. Jasně, že se ptáme na
panaderii, ale buď to blbě vyslovujeme, nebo tu opravdu není. Každý,
místo slovní odpovědi, kroutí jen hlavou. Hele je tamhle, na rohu
ulice. Prosím chleba, Martin začal objednávat první. Začal chlebem a
skončil několika druhy sladkých rohlíčků.
Objedeme blok. Jupí, trh. Ovoce, zelenina, kytky, vše, co tě
napadne. Koupili byste si maso? Kdybych ho měla kde udělat, tak
určitě. Chcete držky? Tak krásné nemají ani v pražské masně. Jo…
maso voní. Za trhem je jídelna plná lidí. Velké hrnce na pultech se
pomalu vyprazdňujou.
Je slunečno. Míříme směrem na Potosí. To jsou
nádherně zerodované útvary sedimentů. Ve 3000 metrech mezi vršky
kopců vykukují políčka s kukuřicí, mezi kterými spokojeně
proplouvají mraky. Jakpak by ne, když se nacpaly klasy kukuřice. Za
zatáčkou za tunelem za Paicho se rozprcháváme po lokalitě. Jirko, co
to tady roste? Wengarcie ammerhauseri, astrocylindroopuntia,
oreocereus, comulopuntia boliviana, mediolobivia, sulcorebutia,
Lobivie pugiocanta.
Další zastávka na Paicho. Kozy skáčou na akácie, a
jakmile nás zmerčí, skáčou dolů. Zřejmě se obávaly, že se jim
vrhneme na zelené listy.
Holky, nám chutná jen cardinasianum armatum. Na
Tomayapo projíždíme korytem řeky. Tak, kdepak je máme? Cardiasiana?
Martine, zastav! Tady rostou. Jsou tu, vidím je, zajásal George.
Rovnou už postavíme stany. Výprava na kopec byla
úspěšná. Stejná písnička. Lalala, kytky jsou všude. Vybíhám až na
samý vrchol a hlásím, že je to tak. I tady jsou. S Olgou jdeme
občíhnout, zda by se dalo stanovat o několik metrů dál. Dalo, ale
přejet hromadu šutrů, tak to by se teda nedalo. Co dáme k večeři? Co
auto dá. Chleba s tuňákem. Pochutnali jsme si moc. Tak dobrou. Jak
dobrou? Nejdřív musím pozdravit Jižní kříž.
Ve stanu si ještě čtu. Martin se probouzí s otázkou. Vedle stanu
hýká osel? Ne, ne, a zadržuju smích, abych nevzbudila chrápajícího
hýkajícího Jirku. Než jsem dočetla další stránku, začal chrupat
i Martin. Pánové, doufám, že pokud bych začala chrápat i já, tak už
nikoho nevzbudím.
Kozí bolívijský příběh -
díl 1. | 2.
|
