|
Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila
Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou
přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…
19. ledna 2016
Sluníčko krásně hřeje a vytáhne mě ze stanu. Za chvilku
zastavila u nás motorka s majitelem pozemku, na kterém jsme se
usalašili. Patří mu to všechno kolem, až kam oko dohlédne. Není moc
vysoký, ale je jako ze žurnálu. Tmavé pleti, s jemnými rysy
v obličeji. Na naleštěné motorce sedí sebejistě, klobouk nesmekne,
to se tady asi nenosí. Na klobouku zapíchnutá hvězda, připomínající
šerifskou. Oblečení s koženými prvky.
Konverzujeme o počasí, o tom, co se pěstuje tady a co u nás. Zajímá
se i o to, zda nějaký Bolívijec žije v Praze. Jasně, že ano, žije.
Při loučení jsem si všimla, že mu chybí poslední článek na malíčku
pravé ruky. Pochybuju, že je místní. Motorku má čínskou, krev
japonské Yakuzy. Kluci říkali, že si to udělal při sekání dříví.
Tuto teorii zásadně vylučuju. Sekali jste dříví někdy? Kdo sekal a
seknul vedle, přišel o ukazováček nebo palec. Fakt jen totální dřevo
si usekne kus malíčku.
Sbalit všechno a směr na Inca Huasi, přes Culpina na východ. Cesta
je pravidelně vydlážděná kameny. Podél cesty se pravidelně střídají
staré hliněné domy s nově postavenými a se střechami s červenými
taškami. Co nás překvapilo nejvíc, je to, že ve výšce kolem 3000
metrů, nejsou malá políčka, ale velké širé rodné lány. Pěstujou
brambory, kukuřici, cibuli, česnek, papriky a vidím ještě lusky.
Kolem domů jsou zahrádky s okrasnými květinami. Nejvíc zkrášlujou
předzahrádky tmavě červené jiřiny. Zastavíme na náměstí a cupitáme
si to na tržiště. Koupíme klasicky banány a chleba. Martin mi
vždycky vyprávěl, jak na tržištích visí smradlavé maso a lezou po
něm mouchy.
Kdepak, to je dávno historie a jeho vzpomínky. Dneska maso voní.
Mají kuřecí i hovězí. Být veterinářem, nevím, co bych mohla
vytknout. Každé by prošlo kontrolou. U babky kořenářky jsem si
koupila jakýsi plod, který by mě měl očišťovat. Máchala rukama, aby
mi ukázala, jak to dělat profesionálně.
Hádejte, kdo z nás tomu věří a kdo je totální skeptik. Jen nechápu,
proč totální skeptik si kupuje podobný plod jako já. Asi do vitríny.
Konečně Olga s Jirkou našli toužebně potřebné zelené listy, aby se
jim lépe dýchalo v kopcích.
Zajímavé je, že závodníkům Dakaru vozí doprovodný tým stany s kyslíkovejma
bombama, kde spí. Proč taky nežvejkaj? Vždyť to je generacemi
osvědčený způsob přežití v horách při fyzické námaze, nebo jen
přežití. Oli tvrdí, že se lžičkou medu, je to nejlepší kúra. Za
vesnicí je hodně kytek. Lobívia ferox, Parodia a žlutě
kvetoucí Cumulopuntia rossiana.
Terén na lokalitě se dá rozdělit na levý svah, kde rostou
lobívky, na pravém svahu se hemží paródie s tmavě červenými květy. Uprostřed
dominuje, na nalezení vzácná, Comulopuntia subterranea. Našla jsem i cibulovinu.
Hned se dožaduju odpovědi od experta, proč říká comuloopuntia a píše název jen
s jedním o. Je to teda po částech comul opuntia něco comulo puntia? Je to tak a
basta.
Na Inca Huasi vylézám po schodech kostela k mosazným zvonům.
Na lavičce před kostelem sedí dva chlápci. Slezu dolů a říkám jim,
že mají pěkné divadlo s námi. Diví se, že existuje kontinent Evropa.
Jo, jo, jo… je to tak. Kreslím kontinenty klackem na chodník. Naše
počínání vzbuzuje úsměv přihlížející ženy s prckem.
Ty by se divili ještě víc, kdyby věděli, že jdeme za vesnici na
kaktusy. Jirka ke mně přistoupil, zřejmě se nade mnou slitoval, a
říkal: Piš si! Tephrocactus (puna) pulcherrismus, to
tak popsal Halda. Neznám ho, ale byl zasaženej ismem, co? Jenže, pak
jeho popis přepsali a dneska se používá Cumulopuntia
subterranea. Pánové, tomu stejně nerozumím.
Hmmm, co třeba je popsat podle šutrů, mezi kterýma se vyskytujou?
Šutry mají strukturu jako kůra borovice. Vo co de? Přepíšu to na
Comulopuntia boroviana. Mohlo by se to ujmout, jelikož to
není úplný blábol. Bolívijci začali právě tady vysazovat borovice.
Já tady o názvosloví a Martin na mě vyrukuje s tím, že Bolívie je
i nebezpečná. Poslouchám příběh Ládi, který vypravoval, jak je
Bolívijci obklíčili a nechtěli je pustit ani za výkupné. To
podstatné, proč je lapili, jsem se nedozvěděla.
Hele Olgo, chtěla by ses obětovat? Jo? Určitě? To je dobrý nápad.
Martin ožil a rezolutně to odmítá, jelikož by se nám to zalíbilo a
chtěli bychom sem jezdit každý rok.
Hodinu po poledni se vracíme stejnou cestou. Projíždíme Quebrada de
Honda přes most. Silnice je nová a most taky. Z nového mostu nám
Martin ukazuje starý most i starou cestu. Místo, kde rostly
mediolobívie, a místo, kde zahynuli v 90. letech dva Němci, kteří si
postavili stan v korytu řeky. V noci voda zaplavila koryto a smetla
je. Ze stanu se nevymotali. Na tom místě je postavený pomníček. Nová
silnice pokračuje kolem malé osady a malého políčka. Malým šokem
jsou žebrající děti u cesty.
Směr na Padcoyo ve výšce 3350 metrů hledáme na lokalitě malou kytku
Cyntia knizeii.
Prťavá kytka je složená ze slziček štěstí pana Knížete, když ji
našel. Náš čas odjezdu a čas koz na pastvu. Pes se na nás pěkně rozštěkal.
Majitelka koz, teda majitelka stáda koz, se na oplátku pěkně usmála.
Jakmile zaťuká večer na dveře, probudí se vítr a fučí a fučí. Zajde
sluníčko a po celodenním ohřevu drkotám zubama. Je to ko… ko… kosa.
Zalezeme do auta a zahřejeme se polívkou. Z okýnka vidíme klučinu,
jak se ostýchavě přibližuje k autu. Olze už v hlavě šrotuje, co mu
dá. Nic mu nedávej, už se ho nezbavíš a přijdou další. Jirko, jseš
pěkně hnusnej, vpálí mu to Olga. Dostal sušenky, ale za chvíli se
vrátil. Prý nejsou sladký. Oli přidala bonbóny Slavie. Zeptala jsem
se, jak se jmenuje.
Alejandro. Alejandro, máš sourozence, napadlo nás se zeptat ve
stejné sekundě. Muchos. Vrátil se. Naposled? Mluvil o čokoládě. Oli
rozbalila Slávii a říkala klučinovi, cucej, ale pomalu, bude tam
trochu čokolády. Povyskočil radostí a metelil domů. Je ještě světlo,
sedíme v autě a připadám si jak ve čtenářském klubu. Co připadám.
Jsem. Oli předčítá o historii Bolívie. Po obloze se ženou beránky.
Ale jaké? Vzadu bílé, vpředu černé. Beránek black and white.
Neuvěřitelná podívaná. Fotit či nefotit? Za druhé je správně.
Setmělo se. Měsíc osvítil naše nocoviště. Zatím bez stanů. Tak raz,
dva, tři a ven. To je rychlost. Olgo, chceš Ferneta? Jo, dám si.
Hele, vy dva, to už je několikátá dávka během dne? Dobrou fernetovou
noc. My dva si dáme árii Rusalky. Tak dobrou Dvořákovou.
Kozí bolívijský příběh -
díl 1. |
2. |
3. |
4.|
5. |
6. |
7.|
8. |
9. |
10.
11. |
12. |
13. |
14. |
15. |
16. | 17.
|
