Povídání pro začátečníky, podle abecedy (29)

Rod Gymnocalycium PFEIFF. (3)

Gymnocalycium friedrichii (Foto Josef Tichý)

Podrod Muscosemineum
A začínáme poslední část seriálku o gymnokalyciích. Poněkud podivný název podrodu – už si nepamatuji, z čeho je odvozen, pokud se všechny ostatní názvy vztahují k vzhledu nebo velikosti semen, tu jest to jináče. Semena těchto rostlin jsou kulatá, světle hnědá, matná, jakoby obalená v kakaovém prášku – aspoň tak mně to vždycky přišlo. Z hlediska kultury a patrně i příbuzenství bych je rozdělil na dvě skupiny (ani nevím, zda tomu tak oficiálně není).

Gymnocalycium mihanovichii var. piraretaense (Foto Václav Jiránek)

První skupinou jsou gymna z Paraguaye a příhraničních oblastí Argentiny – okruh G. mihanovichii, friedrichii, anisitsii a spol. Zejména mihanoviče jsou téměř kultovní českou kytičkou vzhledem k osobě objevitele – A. V. Friče a jejich velkého znalce a pěstitele pana ing. Pažouta. 

Gymnocalycium friedrichii (Foto M. Chalupski)

A zrovna tyhle kytíci jsou pěkný darebáci. V kultuře bych je označil jako vysloveně teplé kytky, které velice bídně snášejí cokoli podobného volné kultuře či nedej bože přímému slunci. Viděl bych je jako ideální kytky do panelákových oken a do oken vůbec – v sezoně samozřejmě ne do těch jižních. Shoří či aspoň se spálí velice snadno, zrovna tak, jako snadno přijdou o kořeny. Spáleniny sice za pár let odrostou, ale zakořeňovat tyhle kytky a přivádět je do růstu poté, co o kořeny přišly, to je tedy unikum – aspoň v mých podmínkách. Takže jsem se jejich účasti v mé sbírce pomalu zřekl.

Gymnocalycium damsii var. tortulosum KK 497, San Jose, Bolívie (Foto M. Chalupski)

Ale když rostou, jsou moc krásný už jako maličký semenáčky – který kaktusy vám čtyři měsíce po výsevu vytvoří krásnou pravidelnou hvězdičku? Klíčí silně náladově a osvědčilo se mně vysévat tak dva tři roky stará semena. A pozor, psal jsem, že se u mě chovají jako teplé kytky, ale to neplatí o výsevech. Domnívám se, že uvařit výsev mihanovičů jest jedna z nejsnadnějších věcí pod sluncem. Pokud je seju, tedy se studenými horskými kytkami – v lednu či únoru. Úmyslně pomíjím všebarevné spotvořeniny, distribuované na hylocereusech a pocházející šmahem z asijských či podobných chovů – sice komerčně velice úspěšné, ale to radši si koupím o dvě láhve tulamorky míň, než abych tyhle pasquilly (vyslov paskvily) bral do ruky (všimněte si, jak mně jde hezky španělskej pravopis…).

Gymnocalycium michoga (Foto Václav Jiránek)

Druhou skupinkou, sice méně početnou, leč pro mě daleko přívětivější, jsou rostliny okruhu
G. schickendantzii, delaetii a jim podobné. Pokud předešlé jsou prťavky, kde kytka 10 cm v průměru už jest v podstatě gigant, u těchto se nějakých 20 cm zas až tak neřeší. Co vás ale uhodí do očí okamžitě, je vytrnění. Obecně se jedná o rostliny vytrněné hodně, strašně nebo příšerně. Osobně si myslím, že sem patří i ono G. pungens, o kterém se zatím z přírody nic neví. V každém případě jsou to rostliny horské, tedy báječně snášejí volnou kulturu, přísné zimování a hodně slunce po celou sezonu.

Gymnocalycium pungens (Foto Stanislav Stuchlík)

Kvetou prakticky nepřetržitě celou sezonu, není mně známo, zda to dělaj jen mně pro radost, či zda je to jejich vlastnost erbovní. U mě s tím začnou někdy koncem května – začátkem června a poslední šikendatzové dokvítají ještě teď. Pravda, květy nejsou tak barevně nápadné, ale pro mě jsou to úžasný kytky s fantasticky tvarovaným a vytrněným stonkem a  naprosto bezproblémově u mě rostou, a to je to hlavní.

Gymnocalycium delaetii MT 07-305, San Vicente, Salta (Foto Martin Tvrdík)

Trošku mám zmateček ve všelijakých G. delaetii, rostlin s touto jmenovkou mám pár a má–li ve svém srovnávacím článku pravdu pan Schütz o tom co je G. schickendantzii a co delaetii, pak tedy delaetii nemám a pochybuji, že jsem je někdy viděl. Ale jak říkám, vůbec mně to nevadí, na kráse jim to neubralo. Kulturu už jsem naťukl, platí o nich všechno to, co o ostatních horských gymnech – plné slunce, dobrá zem, vydatná nárazová zálivka a chladné suché zimování a není co řešit.

Gymnocalycium riojense MT 08-390, Sierra Los Colorados (Foto Martin Tvrdík)

Podrod Trichomosemineum
Pokud nesedí název předchozího podrodu, tak tady už vůbec ne. Maličká světle hnědá jakoby lakově lesklá semínka ve tvaru jakési helmy, s výrazně odlišeným arillem, leč podle autora buňky semenné testy vybíhají vjakési výběžky chlupu podobné. Nevím, někam jsem založil rastrový elektronkový mikroskop a nemůžu si vzpomenout, ve kterým šuplíku ho mám. Ale o karton výše zmiňované tulamorky se s vámi vsadím, že i bez něj poznám semena týhle skupiny rostlin na první pohled. Nemluvě už o tom, že tato skupina gymen patří k mým miláčkům největším.

Gymnocalycium ragonesii (Foto M. Chalupski)

Není gymen s barevnější epidermis, než jsou tato. Není gymen, která kvetou snáz a bohatěji, než tato. Není gymen, u kterých najdete tak pestrou paletu barev a délek a tvarů otrnění, než jsou tato. Není skupiny gymen, která by byla skromnější a odolnější k různým pěstitelským přehmatům a průšvihům, než jsou tato. A nemyslím si, že si v otužilosti a odolnosti vnějším podmínkám příliš zadají s okruhem G. gibbosum.  

Gymnocalycium ragonesii s růžovým květem, původem od pana Zubra z Vyškova (Foto Zdeněk Podešva)

Najdete mezi nimi trpajzlíky jako je G. ragonesii, které kvete při velikosti necelého centimetru, a obrovské rostliny z okruhu G. riojense, pro které 20 cm není zas tak nic divného. G. platygonum trny nějaký má, dokonce se daj i najít, a mám G piltziorum, které má trny 4 až 5 cm dlouhé a u báze skoro 3 mm tlusté, smolně černé. Mám jednotrnné G. vatterii a rostliny od pana Bozsinga, které jsou trny téměř zabalené. Mám světlounce zelené formy G. moserianum a černohnědé G. occultum… A můžeme pokračovat.

Gymnocalycium intertextum MT07-169 (Foto Martin Tvrdík)

Nebudu tu jmenovat tu spoustu druhů, které sem patří, zmíním se o jednom, které jest u mě obzvláště v oblibě – mám spoustu forem G. quehlianum (ona se ta kytka už dneska jmenuje jinak, ale pro mě ne). Kdysi byly popsány nějaké variety, z nichž u mě jsou k vidění velmi staré rostliny s naprosto konstantním potomstvem, čili bavit se o selektu bude jistě lákavé, ale nějak mně to nejde dohromady s tím, jak málo času by na tu selekci bylo a jak málo generací by stačilo k naprostému ustálení  nové genetické informace – jen holt se do dnešních systémů takové věci nehodí. A asi doposud v přírodě nebyly nalezeny, takže co, že ano.

Gymnocalycium quehlianum (Foto Zdeněk Podešva)

Ale kytky jsou to parádní a nedám na ně dopustit. A na rovinu, komerčně jsou nesmírně úspěšné – ono zas není moc kaktusů, který třetím rokem kvetou a mají květy i více než 5 cm v průměru, že ano… No a to se to potom prodává…

Gymnocalycium  ochoterenai subsp. vatterii MT 07-152 (Foto Martin Tvrdík)

Inu, gymna jsou  různá. Jako jsou různí kaktusáři. A věřím tomu, že při dnešním stavu nabídky semen si dokáže každý vybrat kytičky podle své chuti a povahy. Jsou mezi nimi kytky „obyčejné“ i superšpeky. Maličké i velikánské. Nahaté i dost šíleně vytrněné. S menšími i velikými květy. Ale co hlavně, až na pár trucujících jsou to všechno rostliny, které u nás rostou báječně a pokud jste někdo viděli gymna u Slávka Fischera a nebo někde jinde, kde jim je přáno od jara do zimy slunce, vítr, vzduch, rosa a občas důkladná zálivka s trochou nějakého papáníčka, pak takové můžete mít i vy doma. 

Gymnocalycium vatteri (Foto R. Slaba)

Povídání pro začátečníky, podle abecedy 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10
 11 | 12 | 13| 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 
27 | 28