Rod
Copiapoa
Br. et R.
|
Copiapoa columna-alba |
Protože rod Cochemiea budu rozebírat až u
mamilárií, jest mi dnes psáti o rodu mně velice sympatickém,
ve sbírkách oblíbeném a přesto velmi úsporně zastoupeném.
Nejdříve ale se musím zmínit o jedné věci s tím jménem přímo
související. Jedná se o to, že poslední dobou jsou všechny
chilské kaktusy postupně podrobovány relativně drastickým
taxonomickým kotrmelcům, nad kterými občas zůstává rozum
stát. I vezmu to tak, jako by jich nebylo a budu to
prezentovat tak, jak jest tomu u mě ve sbírce a jak mám
rostliny popsány já.
Už jsem kdesi (tuším co
reakci na povídání Oldy Fencla o systematice obecně a v
článku
Druhy kaktusů - určování jmen) psal, že není možno, aby
se shodli v taxonomii botanici a zahradníci a to z jednoho
prostého důvodu: botanici hledají, co jednotlivé populace
spojuje a činí je příbuznými. Stupeň nalezené příbuznosti
snaží se postihnout taxonomickými kategoriemi a kombinují až
do úplného ukombinování. Konsekventně a logicky musí pak
dospět k situaci, že bude jen jeden rod Cactus
– všechny tyto rostliny mají trny, areoly, stejnou stavbu
květu a více méně i stejný metabolismus.
Naopak zahradníci (nedej bůh obchodníci) hledají, resp.
hledáme – neb já se považuji za zahradníka – co jednotlivé
populace od sebe odlišuje a ještě i v nich hledáme lahůdky
v podobě barevných odchylek a podobně. Taxonomie by měla
obrážet naše současné povědomí o těchto rostlinách a
nevytvářet prostor pro něčí více či méně zduřelé a
erektované ego. Na jedné straně desítky zbytečných publikací
nesmyslných lokálních odchylek a na druhé straně neméně
nesmyslné slučování rodů z obou konců Ameriky jen na základě
podobnosti semen. A podobná situace je teď i u čilských
kaktusů.
První hokej v tom podnikl pan Backeberg tím, že na základě
jakýchsi jen jemu patrných rozdílů oddělil rod
Neochilenia od Horridocactus. Jsou to
rostliny rozeznatelné zřetelně podle velkých, široce
otevřených květů se zajímavě stavěným semeníkem a později i
plodem. Poté oddělil pan Ritter od neochilenií (které podle
mě správně zlikvidoval co třídu) drobné kaktusky s velmi
podobnou ekologií i morfologií a stanovil pro ně rod
Chileorebutia. Fandím mu a mám tak znamenáno. A to,
co vypuklo potom, už jest pro mě jenom šílenství a zmatek
nesmyslný.
Nejdříve sloučení chilských horridokaktusů a argentinských
pyrrhokaktusů do jednoho rodu – to je přeci hovadina non
plus ultra. Pokud mě někdo chce přesvědčovat o společném
vývoji a genetické komunikaci přes 6000 m vysoké hřebeny
Kordiller, nechť se do toho pustí – bude potřebovat opravdu
hodně času. Potom kdosi vymyslel, že všechny chilské
relativně kulaté kaktusy patří do rodu Neoporteria
a hbitě vše překombinoval. Tento rod považuji za tak dobře
odlišitelný a definovaný, že to též považuji za skopičinu.
No a naposled pan Katterman vše sloučil do rodu
Eriosyce a je po problému. Jen ty kopiapoe se
nikomu nikam nehodí a pokud i ony nepodlehly páně
Kattermannově eriosyceizaci, pak je to jediný z chilských
rodů, který odolává času i módě a tudíž trvá ve své hodnotě
a je tedy klasickým…
Já tedy pro jmenovky ve své sbírce používám následujících
jmen: Eriosyce, Copiapoa,
Horridocactus, Chileorebutia,
Islaya a pro argentinské rostliny Pyrrhocactus
a pod těmito jmény o nich budu psát.
Abychom pochopili pěstitelská úskalí chilských rostlin
obecně, je třeba si představit, jak tam vlastně vegetace
vypadá. Tedy – já tam nebyl a spousta lidí ano, ale počteno
a pokoukáno cosi mám, tak snad…
Představte si uzoučký pruh země, který po celé délce velmi
slušně ochlazuje Humboldtův pacifický proud. Pobřeží je
nízké, ploché, kamenité a sprostě a nesmírně suché. Prostě
proto, že písky rozžhavené sluncem vytvářejí vzdušný proud,
který všechny mraky zdvihne a pošle šupem do vnitrozemí. A
tak jen dopolední a ranní mlhy jsou zdrojem vláhy pro to, co
tam eventuelně roste či neroste. Tady rostou kopiapoe a v
Peru islaye.
Kousek dál od pobřeží se terén zdvihá a z písku vystupuje
občas skalní podloží. A čím výše, a taky dále od pobřeží,
tím se spíše objevuje jakási vegetace, jejímž předvojem
zasahujícím nejdál do písků a skal pobřeží jsou rostliny
rodu Chileorebutia, poněkud výše Horridocactus
a naposled Neoporteria.
Nu a ještě kousek výše a dále od pobřeží už podle všeho
roste slušný trnitý buš, ve kterém dominují kromě jiných
rostlinných čeledí a rodů sloupovité kaktusy rodů
Eulychnia a Trichocereus. Tyhle rostliny ale už
rostou v oblasti plně zasažené hustou mlhou, kterou místní
jmenují garrúa. Podle toho, co jsem viděl na National
Geografic, si zřejmě budeme muset upravit obsah slova mlha –
ze všeho tam totiž po ránu teče doslova voda. Jenže za pár
hodin vyjde slunce a je po ptákách a ne – li po nich, tedy
aspoň po vodě.
|
Copiapoa humilis |
Ale zpátky ke kopiapoím. Ony jsou na tom s vodou nejhůř a
všechno tak vypadá, že se situace na pobřeží spíše zhoršuje.
Ony si sice našly mechanismus, který jim nějakou vodu
umožňuje přijímat trny a kořínky vláknitě se rozbíhajícími
pod povrchem substrátu, jenže té vody je čím dál tím míň a
tak kopiapoe na pobřeží umírají. V kultuře jsou s nimi kapku
potíže. Mají totiž silné, řepovitě ztlustlé kořeny, které
jim slouží jako další zásobárna vody, ale co prostředek k
jejímu nasávání fungují jen značně omezeně a nerady. A tedy
snadno odcházejí na uhnilé kořeny.
Obranou jest roubování, ale na co. Pokud sedí na jusbertovi,
tak rostou do nevzhledných sloupků mizerně otrněných a
vybarvených. Naroubovány nejlépe na některý trichocereus se
drží kulatě a vytrňují, takže asi tak. Ale jsem si naprosto
jist, že nikde ve sbírkách nepřekáží velké pravokořenné
rostliny v nějakém extra velkém počtu a pokud, tak opravdu
jen u specialisty, který si tu kulturu vychytal.
Daleko lépe snášejí zálivku v podobě rosení a nějak už si tu
vodu dopraví, kam potřebujou. Co do množení se nejlépe
osvědčují výsevy semen – klíčí velmi slušně a ponechávají si
klíčivost po velmi dlouhou dobu – vlastnost společná všem
chilským rodům. Další společná vlastnost jest, že k
vyklíčení nepotřebují nijak vysoké teploty - ono u nich se
musí ochladit, aby byla nějaká ta šance na vláhu k vyklíčení
nutnou. A druhá společná vlastnost – hned po vyklíčení
potřebují poměrně dost světla – jinak vám z toho narostou
nechutné a řídké nitě barvy blonďatě zelené a tudíž odporné.
Taky poměrně rychle a rády v tomto stádiu bývají napadeny
houbovými chorobami a dlouho v misce nepřekážejí. Takže co
nejdřív otevřít misky a větrat. Pokud chcete sáhnout k
roubování semenáčků na nějakou podložku pro ně určenou, tedy
raději hybridní selenicereus, mohu – li poprosit – lépe
odpovídá jejich nárokům a rostou na nich velmi slušně.
|
Copiapoa krainziana |
Větším rostlinám nejlépe vyhovuje k pěstování volná kultura,
respektive pobyt na čerstvém vzduchu s krytem před našimi
srážkovými periodami. A jednou za čas, prší – li zjemna ,
nechte kryt na hodinu odstraněn, a je zalito nejméně na dva
měsíce dopředu. Pak jen rosit a snad…
Rostliny z okruhu Copiapoa cinerea pak nás
iritují ještě jednou svou vlastností – v domovině vytvářejí
na epidermis více méně souvislý, křídově bílý voskovitý
povlak, který propůjčuje kopiapoím ten neopakovatelný
fantastický vzhled. Toto se nám jaksi nedaří u nás
dosáhnout, ačkoli tuhle jsem četl cosi od Míry Naxery –
jenže ten se nepočítá, tomu pámbu nadělil ne zelený prsty,
ale celý ruce nejmíň až k samé…., takže to, že to umí on,
neznamená, že to u nás půjde všem.
Květy jsou snad na kopiapoích to (abych tedy nějak neurazil)
nejmíň nápadné a zajímavé. Obecně světle nebo sytě žluté,
široce otevřené s naježenými tyčinkami dychtícími po
sprašování. Aspoň jednu příjemnou vlastnost tyhle kytky mají
– podle všeho jsou občas samosprašné (netuším, zda je to
pravidlo), ale mně občas semena udělají po samosprášení a
klíčivost je snesitelná. Kvetou až v pozdním věku, ale že
jsou mezi nimi maličké, tedy se přece dočkáme. Ale jsou mezi
nimi i kytky, u kterých je třeba psát o každém květu,
protože prostě každý z nich je zázrakem, před kterým je
třeba postát a tiše závidět tomu, komu se to povedlo.
|
Copiapoa hypogea |
K těm prvním patří C. hypogaea, C. humilis,
C. tenuissima, C. montana, C. barquitensis.
K těm druhým celý velký okruh C. cinerea. A k těm
posledním C. krainziana či C. scopulina (není
– li to náhodou jedna kytka). Ale nikde jich neuvidíte kvést
tolik, že by vás to znudilo. Tak do nich a zkuste být první,
u nichž při návštěvě sbírky budou vizitoři říkat: ,,No jo,
samá kvetoucí kopiapoa, jiný kaktusy tu nemáte? Já totiž
Chile nedělám…“
Povídání pro začátečníky, podle abecedy 1 |
2 | 3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8
9 |
10 |
11 |
12 |