|
Tak a teď hezky zpátky na začátek abecedy,
No ale astrofyty jsem v týhle zemi začít musel, no ne?
Postěhujeme se na jih. Na východních svazích Kordiller v
argentinských provinciích San Luis, Catamarca a Córdoba
rostou v poslední době stále oblíbenější (zaplať
kaktusářskému pámbu) rostliny málo početného rodu
Acanthocalycium
Backeb.
(čti
akantokalycium)
Popsán byl na základě výrazného znaku květu,
kdy vnější stěna poupěte a později květu je pokryta
šupinami, které vybíhají v dlouhou pichlavou a většinou
tmavší špičku. Tento znak je velmi typický a dal rodu i
jméno (trnitý semeník). Někteří vědátoři se domnívají, že
není oprávněný, ale kaktusáři na ně kašlou a podle mě mají v
tomto případě pravdu. Jedná se o rostliny
menší až střední velikosti, kulaté až mírně protáhlé (pokud
je budete zimovat v teple a ve tmě,
tak velmi protáhlé), hustě otrněné a s krásnými velkými
květy s hedvábným leskem.
 |
Acanthocalycium chloranthum |
Pro kulturu akantokalycií a všech horských
rostlin Jižní Ameriky je nejdůležitější spousta světla,
spousta čerstvého vzduchu a chladné suché zimování. Zálivku
přizpůsobíme opět tamním podmínkám. Prší zde velmi málo a
všechny rostliny z těchto oblastí mají společný růstový
rytmus. Budí se velmi brzy na jaře, rostou tak do konce
května a pak si dají pauzu. Přes nejteplejší měsíce vodu
prostě neberou a raději shnijou, než aby rostly. Takže další
období růstu nastupuje až tak od půlky srpna do konce září a
pak už jen v navětraném prostoru připravit na zimu zcela bez
vody. Zimovat naprosto v suchu a
chladnu – tj. kolem 5–10 °C.
Podle pěstitelských nároků je lze rozdělit
do dvou skupin. První jsou velmi snadno rostoucí rostliny
okruhu A. violaceum, které mají ostrá žebra, husté
tenké otrnění a kvetou od bílé po intenzivně růžové odstíny.
Čert ví, podle čeho se rozlišují, A. peitscherianum
a A. klimpelianum kvetou bíle, ty ostatní růžově ,
ale já je od sebe moc nerozeznám. Snadno se pěstují a
odpustí nám lecjaký kiks v kultuře, ovšem kromě mizerného
zimování.
 |
Acanthocalycium glaucum (foto Libor Kunte) |
Skupina severněji rostoucích rostlin z
okruhu A. glaucum jest na kulturu podstatně
citlivější, respektive si nedá nic moc líbit, pokud není po
jejich. Taky jich zas tolik ve sbírkách neuvidíte. Mají
plošší až skoro zakulacená žebra, řidší, ale velmi hrubé
otrnění a květy ve škále od bílé až po intenzivně červenou,
se vším mezi tím. Vynikají sírově žluté květy okruhu A.
glaucum. Druhů povícero, ale k rozeznání moc nejsou,
alespoň většina z nich. V kultuře
platí co u předchozích, až snad na větší opatrnost se
zálivkou v době, kdy není substrát ještě suchý. Dlouhé
přemokření jejich kořeny nesnesou.
 |
Acanthocalycium ferrari |
Množí se snadno výsevem semen. Lépe set brzy
na jaře, nebo na podzim, tedy výsevy chladnější a hlavně –
hned po vyklíčení větrat, větrat, větrat, vlhko opravdu
snášejí špatně.
Tak mě napadá, že v předchozím odstavci jsem použil slovo
substrát. Aha, já zapomněl. Takže o substrátech. Jmenuje se
to tak proto, že to nahrazuje půdu. Kdybychom na zahradě
nakopali zem a sadili do ní kaktusy, bylo by to spíš o
náhodě. Tak si pomáháme tím, že mícháme kdeco, o čem si
myslíme, že kytičkám bude chutnat, a sypeme to do květníků v
dobré víře, že to je ono. V kaktusařině neobyčejně platí, že
„každý jen tu svou má za jedinou“ a jsem ochoten věřit tomu,
že kdyby někdo začal sázet do toho, co má soused, tak nic
moc. Ono to pak chce i sousedovy ruce a hlavu a konvičku s
vodou. Takže každý se k něčemu domícháme, v čem nám to
nejmíň chcípá, a tomuto říkáme optimální substrát pro mé
podmínky. U mě je to směs rašeliny, hrubého perlitu,
drobného štěrku a maličko kompostu z břidlicové mazlavé
půdy. Je to velmi propustné, rychle to vysýchá, dobře se s
tím pracuje a kytky si to chválejí. Samozřejmě přihnojuji
hnojivem Kristalon – sbírkové rostliny typem Plod a květ a
semenáčky Startem. A příště si povíme o sázení a nádobách na
sázení vůbec.
Povídání pro začátečníky, podle abecedy (1) |
