Povídání pro začátečníky, podle abecedy (21)

Rod Eriocactus BACKBG.

Eriocactus leninghausii (foto S. Dupal)

Tak tyhle kytičky mám, mám je skoro všechny, co jsou k mání a mám je moc a moc rád. Ten rod, jako spousta jiných, má pohnutou taxonomickou historii a poněkud nablblou současnost, kterou odmítám brát naprosto v úvahu. Vytvořen byl panem Backebergem původně jako Eriocephala Backbg. Pro velmi charakteristické rostliny z oblasti Paraguaye a jižní Brazílie.

Je charakterizován jako silné sloupkovité rostliny s vlnatým šikmým temenem a velkými talířovitě se otevírajícími žlutými květy. Semínka jsou maličká, leskle hnědá. Tehdy byly známy pouze tři druhy, z nichž jeden Backeberg popíral – Eriocactus schumannianus, i dnes velmi populární E. leninghausii a E. grossei, který řadí autor k E. schumannianus. Dnes je těch jmen daleko více a co kytka, to veliká nádhera, zejména zásluhou pánů Rittera, Buininga a Horsta, kteří rod obohatili novými nádhernými nálezy. A tak dnes pěstujeme i modrý E. magnificus, zlatý E. warasii a rovněž zlatý E. claviceps. Dočísti se můžeme ještě o E. ampliocostatus a E. nigrispinus, což nejen dle mého názoru jsou formy Eriocactus schumannianus. 

Skupina Eriocactus magnificus ve sbírce př. Hanáka (foto Pavel Pavlíček)

Ale potom rod poměrně velmi slušně definovaný a identifikovatelný v každém svém zástupci si vzali do parády taxonomové a začali „bádat“. Nejprve jej sakumprásk vrazili jako podrod do rodu Notocactus. Mein Gott, argumentů jak nevímčeho, aby se udrželo sloučení notokaktusů s jednoduchými trychtýřovitými květy s eriokaktusy s květy talířovitými, k tomu brazilikaktusy s květy zygomorfnímu a úplně odlišným tvarem a strukturou plodu, no a co šlehačku na dortu na to všechno vrazili ještě wigginsie – ploché diskovité rostliny s maličkými kvítky a zcela odlišným typem tvorby plodů. To sežral jen málokdo a strávil ještě méně, když narukoval pan Brandt a zařadil eriokaktusy do rodu Parodia skrzevá maličká semena. No a aby toho nebylo málo, dneska jsou to parodie všechno a šmytec housle. No, jak pro koho, já tyhle kytičky držím odděleně pod původními rodovými jmény a muselo by se toho udítí velice mnoho, abych na tom cokoli měnil.

Eriocactus warasii (foto Martin Chalupski)

Psal jsem, že eriokaktusy jsou rostliny oblíbené a vděčné, nebo ne? Tedy se musím trochu opravit. Vděčné a nádherné jsou určitě, přesto, že ke květu je vypěstovat pár let trvá. Jenže – dneska každý šetří místem a všechny tyhle rostliny jsou přece jen trochu větší. Všechny postupně začnou tvořit silnější sloupky a až na skupinu E. schumannianus – grossei u baze obrážejí. No, na to jak jsou ty kytky nádherné, by se jim trocha místa dopřát měla. Pokud mají dostatek světla a tepla a k tomu dobrou výživnou zem a celkem vydatnou pravidelnou zálivku po předchozím proschnutí substrátu, rostou bez problémů, jen v zimě si přece jen řeknou o trochu více tepla. Pak se drží krásně pevně směrem vzhůru, nekácí se a u věkovitých rostlin obvyklé ošklivé korkovatění báze je maskováno houfem odnoží. Pokud je budete sušit, tu je nutno zejména u těch štíhlejších počítat s nutností vyvazování stonku, který má tendenci si lehat.

Všechny eriokaktusy jsou samosprašné a zakvedláme-li v rozkvetlém květu jakýmkoli sprašovátkem, semínek se na nás vysype víc, jak maku. Klíčí velice ochotně a rostou jak z vody. Jen je třeba počítat s tím, že od velikosti semen jsou i semenáčky prťavoučké a tudíž maličko choulostivé. Ale jak mají půl centimetru, jsou s bohatou zálivkou a výživou k nezastavení. A jako malé semenáčky, sotva začnou sloupečkovatět, jsou i pro laiky velmi atraktivní. A protože pořád ještě panuje nějaký zmatek ve jmenovkách dovolím si připojit velmi jednoduchý klíč k určení nejběžnějších druhů:

E. leninghausii – štíhlý sloupek s mnoha nizounkými žebry
E. claviceps – silně otylý E. leninghausii s řidšími žebry, méně obráží
E. warasii – mohutná žebra se zelenou epidermis, dlouhé zlaté trny na hustých aureolách
E. magnificus – E. warasii – jemuž zmodrala epidermis
E. schumannianus – řídká ostrá žebra s nemnoha jehlovitými, relativně pichlavými trny
E. grossei – E. schumannianus s ještě menším počtem tvrdých silně pichlavých trnů
E. ampliocostatus a E. nigrispinus patřií do okruhu E. schumannianus a já je nějak neumím a nikdy jsem je neměl. Až nedávno jsem si přivezl nějaké nigrispinusy od Pavla Heřtuse, jen mám pocit, že to jsou selektované namnožené klony a ne rostliny s botanickým původem. Ale to se prověří, až to vykvete a přeseju to – pak se huvidí.

Prozatím bych tyhle krasavce přes jejich větší rozměry vřele doporučoval vaší pozornosti, zejména skupinu E. schumannianus, která jest téměř na vyhynutí v našich sbírkách a vidíte je opravdu jen velmi zřídka.

Eriocactus warrassii (foto S. Dupal)

Povídání pro začátečníky, podle abecedy 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8
9 | 10 | 11 | 12 | 13| 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19